Jsem máma a nemám čas cvičit. Čtyři dobře míněné rady, které vám nepomůžou, a co by zabralo doopravdy

Od té doby, co mám děti, jsem ztratila konzistenci ve cvičení. Do narození druhého dítěte jsem přitom pracovala jako kondiční trenérka. Pokud se k tomu nedokážu vrátit já, když to byla moje profese, jak jsou na tom ženy, které si pouto k pohybu musí vybudovat, a zároveň na nich stojí péče o celou domácnost? Máme nad svým zdravím kontrolu my samy, nebo necháváme zdraví uvadat, protože v rámci nastavených stereotypů drží klíč k naší flexibilitě v rodičovství muži?

Pravidelně cvičit jsem začala ve dvaceti letech. Tehdy jsem narazila na účet Zuzky Light. Oblíbené sestavy jsem si vypsala na papírky a její patnáctiminutovky jsem cvičila velmi konzistentně. Po roce a půl jsem se přemístila do posilovny, koupila jsem si permanentku, a protože jsem své studentské utracené peníze chtěla naplno využít, chodila jsem minimálně třikrát týdně nebo i častěji. Do posilovny jsem jezdila před školou, někdy jsem to stihla i během volných hodin mezi předměty.

Můj zápal pro cvičení vyústil v to, že jsem prošla rekvalifikačním trenérským kurzem, a nakonec nastoupila na Vysokou školu tělesné výchovy a sportu. Cvičení byla moje terapie i vášeň. Neuměla jsem si představit, že bych toho někdy nechala. Činky jsem postupem času vyměnila za hrazdy a kruhy, na kterých se dá cvičit i venku. 

Moje první dítě v posilovně strávilo v podstatě první dva roky života, protože jsem díky vstřícnosti majitele mohla pokračovat v trénování společně s dítětem a mé klientky se mnou zůstaly. Cvičení mi zároveň pomohlo vyhnout se mateřské osamělosti, protože jsem každý den mohla trávit čas mezi lidmi. Jenže pak přišlo druhé dítě.

S narozením druhého dítěte tahle šťastná bublina praskla. A já jsem se k pravidelnému cvičení už několik let nevrátila.

Rada první: „Jde o priority, všichni máme stejných 24 hodin“

Sociálními sítěmi rezonuje narativ, že kdo chce, zvolí si cvičení jako prioritu. I když se občas objeví připomínka, že nemáme všichni úplně stejných dvacet čtyři hodin, jako by se zapomínalo na to, že ženy nejsou samosprašné a obvykle mají ty děti s někým. Ve skutečnosti ty matky, pro které pohyb je priorita, cvičí na úkor něčeho jiného, nebo si dokázaly svůj čas na cvičení v partnerství vykomunikovat. Jen to na sítě většinou neventilují. A zároveň to není cesta, která musí fungovat ve všech vztazích.

To samé se opakovalo ve venkovní posilovně s hrazdami. Místo toho, abych sama cvičila, jsem asistovala dětem a po deseti minutách je to přestalo bavit a chtěly pryč. Když jsem pak jednou šla na hrazdy úplně sama, pocítila jsem, jak ohromný je to rozdíl, když po vás najedou nikdo nic nechce. Bylo to super cvičení. Takže děti vedu k pohybu skrze chůzi, hřiště a kola, ale společné cvičení ještě tak na tři roky odložím.

Rada třetí: „Zacvič si večer, až děti usnou“

Další rada, se kterou se setkávám je cvičit po uspání dětí. Ani to samozřejmě není tak jednoduché, jak se může zdát. V první řadě jde o to, že intenzivní večerní cvičení vám může zhoršit usínání, proto je ve večerních hodinách vhodnější zařadit klidné uvolňovací cviky. To je sice skvělé pro flexibilitu, ale moc toho neposílíte. Cvičit večer je lepší než nic, ovšem zároveň na konci dne přirozeně bojujeme s větší únavou.

Mámy kojenců a batolat často usínají během uspávání s dětmi. Školkové děti obvykle usínají až v hodinách, kdy už jsou matky velmi unavené, protože za sebou zpravidla mají velmi náročný den.

Rada čtvrtá: „Když jsou děti ve školce, máš přece volno“

Typicky jsou to mámy, kdo vypravuje (nebo i vodí) děti do školky. Pak následuje čas na práci a pak jsou to většinou opět ony, kdo spěchá vyzvedávat ze školky. Kvůli pasti péče a pay gapu padá na ženy volba kratšího úvazku nebo hůře placené pozice, a proto jsou to ony, kdo zajišťují vyzvedávání a logistiku odpoledního programu dětí. Zatímco muži mají od těchto rodičovských povinností častěji uvolněné ruce, mohou si klidně dojet zacvičit cestou z práce, aniž by museli vůbec řešit, jestli se žena postará o děti.

V horším případě jsou muži po příjezdu z práce už moc unavení na to, aby péči o děti (a/nebo domácnost) převzali, padá i možnost, že bude mít žena prostor cvičit, než večerní hodina pokročí. A když chce žena cvičit během času dětí ve školce, obvykle je to na úkor práce, kterou pak musí dohánět večer.

A teď co by skutečně pomohlo?

Podobné partnerské rozdělení všichni tolerujeme s pocitem, že to k rodičovství patří. A přehlížíme fakt, že tím dlouhodobým ustupováním naše tělo pomalu ale jistě ochabuje. Když pak konečně děti vyrostou do věku, kdy už nás potřebují méně, nastupuje perimenopauza a my s tím svým zanedbaným tělem neumíme pracovat. A ono nám to bohužel v negativním smyslu vrací i s úroky.

Žijeme ve falešné představě, že když muž vykonává ty „mužské náročnější“ činnosti, jako jsou opravy kolem domu nebo bytu, placení větších částek za bydlení a delší čas strávený v práci, je péče o dítě něco navíc. Toto rozdělení ale nebere v úvahu mentální zátěž ani pay gap. Dům na vás nemluví, nemá emoční nároky a nepotřebuje naléhavě údržbu co tři hodiny nebo tři minuty. Kolegové v práci nebo nadřízení mají vyzrálejší mozek než děti.

Když si máma během dne „nedokáže najít ani těch třicet minut“, často to není jen výmluva, není to její chyba. Možná bychom se měli spíš ptát, proč si na péči o děti těch třicet minut nenajde pravidelně jejich otec. Když bude mít žena nerušený čas na cvičení a bude mít šanci pečovat o své zdraví, je to ve výsledku dobré pro celou rodinu.