Vydírání od manželky, bolestivý úder od partnera. Týraní muži mlčí kvůli předsudkům i strachu z odplaty
Jak vypadá oběť domácího násilí? Pod tímto spojením si většinou představíme ženu. Vedou nás k tomu statistiky, ale také zakořeněné představy o genderových rolích. Neustálý strach, smršť nadávek a fyzická napadení ale ve vztazích zažívají také muži, a to i v gay svazcích. Své příběhy o tom, jak se z lásky stává teror, svěřili webu Heroine.cz tři z nich.
S Milanem sedíme v restauraci na pražském Smíchově. Vlastní PR agenturu a živí se také jako herec a zpěvák. Na klíně mu leží štěně zlatého retrívra, které na rozhovor vzal s sebou. Bydlení už po svých zkušenostech prý nechce sdílet s nikým jiným. „Měl jsem sérii špatných vztahů,“ připouští. „Další už nechci.“
S dnes už bývalým partnerem se Milan registroval. Muži se seznámili na diskotéce a okamžitě si padli do oka. „Zpočátku byl vztah velmi dobrý – přítel byl pozorný, inteligentní, talentovaný,“ vyjmenovává Milan. „Byl to velký gentleman, což jsem nikdy předtím nezažil: nosil mi třeba tašky a podobně. Hodili jsme se k sobě, bylo nám spolu dobře.“ Svůj navenek perfektní vztah dvojice často ukazovala na sociálních sítích. „Na Facebooku jsme se neustále prezentovali jako šťastný pár. Pořád se chlubil tím, že mě má, že si vezme moje příjmení.“
Druhá rána o topení
Milan si ale v soužití brzy začal všímat varovných signálů. Problémy měly jeden společný jmenovatel: alkohol. „Když pil, měnil se v úplně někoho jiného,“ vysvětluje Milan. „Později už jsem si to změřil: tři piva a dva rumy a z pozorného partnera se stalo agresivní prase. Nadával mi, navážel se do mojí víry a křičel na mě, že jsem buzerant, což bylo samozřejmě paradoxní. Takhle se mnou jednal i na veřejnosti, třeba v hospodě. Vůbec se s ním nedalo mluvit.“
Po vystřízlivění se přitom tvářil, jako by se nic nestalo. „Na incidenty druhý den zapomínal, takže nikdy nepřišla ani omluva. Byl takový jen v opilosti, takže jsem tomu nepřikládal velkou váhu – stěžoval jsem si, ale řekl jsem si, že s tím nic nenadělám,“ objasňuje Milan. „Věřil jsem, že se třeba časem změní, uklidní. Říkal jsem si, že se mnou to také není vždycky jednoduché. Domácnost jsem finančně táhnul, jenom mi vadilo, že pití financuje z mých peněz.“
Agrese se ale plíživě začala stupňovat. „Začalo se to dít prakticky každý den. Rok jsem se nevyspal,“ zdůrazňuje Milan. „Pokaždé, když partner začal pít, mě polil strach. Buď jsem čekal, že přijde domů opilý, nebo jsme spolu byli venku a všechno bylo skvělé do doby, než přehodil výhybku. Řekl jsem mu, že už to nezvládám a vztah ukončíme. V tu dobu si ale s alkoholem začal zahrávat ještě víc.“
Jednoho večera byl Milan doma sám. Jeho partner se do bytu vrátil pozdě. V momentě, kdy otevřel dveře, bylo jasné, že má v sobě už několik skleniček. „Přišel ke mně zezadu a praštil mě do hlavy tak, že jsem si dal druhou ránu o topení. Pak okamžitě usnul na posteli,“ svěřuje se.
Hlavně nebýt obětí
Mužů, kteří podobně jako Milan zažili násilí ve vztahu, je v Česku 10 až 38 procent, jak informuje organizace Persefona, která poskytuje pomoc obětem domácího a sexuálního násilí. Široké rozpětí ve statistikách je přitom pro mužské oběti příznačné: zatímco v prvním čtvrtletí loňského roku vyhledalo podle Bílého kruhu bezpečí odbornou pomoc kvůli domácímu násilí 603 žen, mužů bylo pouze 96.
„Rozdíl v počtu mužských a ženských obětí, které se rozhodnou svůj problém řešit, je nepochybně ovlivněn společenským nastavením toho, jak jsou muži mylně jako oběti partnerského násilí vnímáni: jako slabí a neschopní si ve vztahu a rodině sjednat pořádek. To v nich vytváří velký strach se s problémem svěřit. Ještě náročnější může být taková situace pro muže z queer komunity, kteří se potýkají s mnohonásobnou stigmatizací,“ podotýká pro web Heroine.cz sociální pracovnice organizace Persefona Michaela Řepová.
To připouští i Milan. V opojení zamilovanosti se problémy podle svých slov vědomě rozhodl ignorovat. Blízkým se raději o ničem nezmínil. „Byla to moje blbost. Jeho dobré stránky pro mě byly důležitější. Měl jsem vždycky tendenci to brát tak, že špína se pere doma.“
Týraní muži ve vztazích dlouhodobě zažívají spíše duševní nátlak než facky a rány pěstí, přestože k nim atmosféra může eskalovat. Nadávky, žárlivé scény a ponižování bývají na denním pořádku. „K ponižování dochází především v oblastech, které jsou pro muže důležité, jako jsou finance a schopnost postarat se o rodinu. V rámci sociálního násilí se velmi často jedná o izolaci, omezování kontaktů s přáteli nebo kolegy,“ říká Řepová.
Podle odbornice se tak lze pouze domnívat, kolik mužů trpí za zavřenými dveřmi, aniž by se svěřili svému okolí. „Pro muže je velmi těžké si přiznat, že jsou v roli oběti. Často tak sami o sobě ani nereferují a nechtějí být vnímáni ve zranitelné pozici. Dochází u nich k psychickému vytěsňování toho, co se jim děje: mají tedy vyšší míru tolerance k násilnému chování, dokud nedojde až k fyzickému násilí,“ vysvětluje.
Potvrzuje to také Michaela Studená z iniciativy Pod svícnem, která usiluje o osvětu v oblasti domácího násilí a zlepšení společenských podmínek pro oběti. „V oblasti domácího násilí na mužích se spojuje hned několik stereotypů. V heterosexuálních vztazích je muž přeci ten silnější, větší a dominantnější, tudíž agresorem musí být vždy on. To je důvod, proč zpravidla domácí násilí nenahlašují, stydí se a nechtějí o něm mluvit.“
Strach o děti
Se svým příběhem se iniciativě Pod svícnem zatím ozvala pouhá hrstka mužů. Patří mezi ně i šestačtyřicetiletý Václav. Bývalou manželku poznal na svatbě: dlouhovlasá blondýnka v růžovém kostýmku ho prý zaujala na první pohled. Začali spolu chodit a po půl roce si našli společné bydlení. „Jemné náznaky začaly už v průběhu chození a postupně se to zhoršovalo. Když jsme v televizi koukali na film a byla v něm intimní scéna – stačilo i jen líbání – neměl jsem se koukat a měl jsem se místo toho dívat na ni,“ vzpomíná Václav.
Žárlivých výlevů podle něj stále přibývalo. „Násilí bylo spíše psychické: hlavně výčitky, pokusy o zákaz kontaktu s kýmkoli opačného pohlaví,“ vysvětluje. „Živě si pamatuji reklamu na Aquilu, kde proti kameře běží několik modelek. ‚Proč se na to koukáš? Co se ti na tom líbí? Jak mi to můžeš dělat?‘ Přišel patnáctiminutový výslech,“ popisuje.
Kam se mám obrátit, pokud se v příbězích mužů poznám?
- Bílý kruh bezpečí
Pomoc obětem domácího násilí a jiné kriminality, právní informace, poradenství.
- Rosa
Centrum pro ženy poskytující komplexní pomoc obětem domácího násilí.
- Persefona
Pomoc obětem domácího násilí a znásilnění.
- proFem
Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí.
„Jednou jsme leželi v posteli a ona se nad rozsvíceným mobilem zasmála. ‚Píše mi kamarád Martin, že se naložil do vany a vzpomněl si na mne. Tak mi napsal.‘ Polilo mě horko při představě, že by nějaká kamarádka napsala něco podobného mně a ona se to dozvěděla.“
Neustálé hádky se Václav marně pokoušel mírnit. „Bránil jsem se, ale neútočil. Snažil jsem se ji jen uklidnit a ujistit, že je pro mě jediná,“ říká. Zodpovědnost za vztah přitom padala na něj. „Existovala jen ona. Pral jsem, žehlil, umýval nádobí, vysával. Připomínat, aby brala antikoncepci, byla moje odpovědnost. Ona byla hrozně unavená z práce.“
Psychický nátlak podobně jako u Milana časem přerostl ve fyzické napadení. „Za celé soužití jsem dostal tři facky,“ říká. „Náš vztah skončil půl roku po svatbě, kdy mi jednu vrazila, protože jsem si dovolil se ozvat, a já ji vrátil. Poprvé v životě jsem udeřil ženu.“
V té chvíli se ve Václavovi něco zlomilo. Zavolal známému, naložil auto a během odpoledne se vystěhoval. „Kamarádi to na mně viděli a snažili se mi být oporou,“ dodává. Manželku tehdy viděl naposledy. Následoval rozvod, během něhož Václavova žena tvrdila, že se násilí dopouštěl naopak on. „Prý jsem ji bil a při jedné příležitosti dokonce povalil na zem a kopal do ní. Což je mimochodem přesný popis situace, kdy mi vyprávěla o tom, co jí provedl její bratr, zatímco rodiče tomu jen přihlíželi,“ podotýká.
Podle Řepové je obava z toho, že se celá situace otočí proti nim, jedním z nejběžnějších důvodů, proč muži týrání nenahlašují. „Často jsou negativní pocity spojeny i se strachem, jak to bude s dětmi,“ doplňuje. „Klienti se bojí, že po opuštění vztahu s nimi ztratí kontakt a nebudou je mít v péči.“
Prolomit mlčení
Kvůli dcerám udržoval destruktivní manželství také Milan Džavík. Jeho ženu téměř denně popadaly záchvaty vzteku: jednou mu rozbila talíř o hlavu, jindy mu zase sebrala mobil a roztříštila ho o zeď. „Neuměl jsem si představit, že se rozvedu, protože jsem se bál, že přijdu o holky,“ vysvětluje pro web Heroine.cz. „Měl jsem obavy, aby proti mně dcery nepoštvala. Když pár přijde k soudu, soudce vždycky věří ženě. Říkávala mi, že jakmile se rozejdeme, dcery už v životě neuvidím. Proto jsem vztah držel.“
Ani on o násilí v době, kdy s manželkou žil pod jednou střechou, nemluvil. Zpětně to prý považuje za obrovskou chybu. Po rozvodu se objevil v dokumentu České televize Z lásky nenávist a poskytl už několik rozhovorů. Díky natáčení mu prý poprvé došlo, že to, čím si prošel, nebyla obyčejná „italská domácnost“. „Problém mužů je, že o sobě a svých pocitech moc nemluví,“ domnívá se. „Jen jednou se mi stalo, že jsem potkal člověka, který mi řekl, že viděl dokument a že se mu dělo to samé, ale žena už mu zemřela. Jinak se mi nesvěřil nikdo.“
Milan Džavík apeluje na muže, kteří se v jeho vyprávění poznávají, aby týrání nedrželi v tajnosti. „Měl jsem to říct někomu, kdo by mi mohl smysluplně pomoci. Dalším pánům bych určitě poradil, aby vyhledali odbornou pomoc a svůj příběh sdíleli. Nejlepší bude nějaká nadace nebo neziskovka: ty, které pomáhají ženám, pomáhají i mužům.“
Také Řepová podtrhuje, že jsou muži v Persefoně vítáni. „Někdy se nejistě ptají, zda nepracujeme pouze se ženami. Myslím, že je to takový hezký obrázek o tom, jak je téma domácího násilí v Česku vnímáno,“ uvažuje. Stereotypní představy o obou pohlavích, z nichž má být jedno vždy křehké a emotivní a druhé silné a dominantní, dělají z domácího násilí na mužích veřejné tajemství, o němž se má raději mlčet. Ještě ve složitější situaci se ocitají ti z LGBTQ+ komunity, kterým ve snaze opustit začarovaný kruh brání společenské překážky a předsudky.
Násilí nemá jednotnou šablonu: může se dít kdekoliv a komukoliv. „Když to ten druhý včas neprohlédne, je strašně komplikované se dostat ven,“ uzavírá Milan Džavík. „Násilí je plíživé, omotává se kolem vás, a vy přitom třeba ani nevíte, že se o domácí násilí jedná. To mi připadá nejhroznější. Kolik takových domácností může za zavřenými dveřmi být?“
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
