Dala jsem syna do domova s pečovateli kvůli zdraví dcery. Měla jsem strašné výčitky, říká máma dvou dětí s autismem

Jaká byla cesta vaší rodiny k diagnóze autismu?

Oba synové procházeli diagnostikou zhruba ve stejnou dobu, protože u toho staršího nebyla jeho odlišnost hned patrná. Nicméně čím dál víc se odchylovali od standardního vývoje, i když jsem to neviděla a možná ani nechtěla vidět. U Péti se jeho odlišnost začala projevovat po nástupu do školky a u mladšího mě upozornila kamarádka, že Toníček není duchem přítomný a reaguje velmi málo i na můj odchod, když mi ho hlídala. Šli jsme k psycholožce a ta řekla, že u staršího má podezření na vývojovou dysfázii a u mladšího vlastně hned směřovala k autismu. Tehdy jim bylo tři a půl a osmnáct měsíců. Na definitivní potvrzení jsme si nějakou dobu počkali. Ledacos se může dovyvinout a málokterý autista má tak typické projevy, že už v nízkém věku není pochyb.

V té době jste žili v Praze. Jak se tehdy na vás a vaše syny dívali lidé, se kterými jste sdíleli prostor velkého města?

Byli dost nepříjemní, hlavně třeba v MHD, kde je hodně lidí na malém prostoru a nejsou tam spolu dobrovolně. Když kluci začali lízat sklo, v šesti letech si cucat palec nebo se chovat jinak nestandardně, bylo to hodně náročné a rozhodilo mě to, protože jsem s tím ještě ani já sama nebyla úplně srovnaná. Teď poslední dobou mám až dojemně krásné zkušenosti. Myslím, že lidé jsou i informovanější než dřív a projevují víc soucitu než před deseti, patnácti lety. Ale bývalo to opravdu časté, že mi lidé radili, abych kluky propleskla, dala jim studenou sprchu a podobně, a já byla nešťastná.

Říkala jste, že právě ve školce se začaly projevovat jeho odlišnosti. Jak?

Začalo to před nástupem, kdy jsme už měli podezření na dysfázii. Nemluvil a špatně rozuměl, tak jsem ho šla do školky představit, abychom všichni věděli, do čeho jdeme, a zeptat se, zda by mohl mít asistenta. Reakce byla, že si dělám legraci, když chci dát takové dítě do školky, a asistenta zamítli rovnou jako novotu, kterou nepodporují. Tak jsme našli školku soukromou, kde jsme měli štěstí na lidi a vlídné přijetí, ale zase to bylo dost drahé. Po nějaké době tedy přešel do školky logopedické, kam ovšem běžně autisty brát nechtějí. On tehdy ještě finálně diagnózu neměl, takže ho přijali, ale ve své snaze ho maximálně rozmluvit na něj vyvíjeli poměrně velký tlak, což Péťa špatně snášel.