Rozhodně neplatí, že všichni mladí jsou „woke". Tuší, že se nebudou mít tak dobře jako jejich rodiče, říká expertka

Dnes mi ze SYRI přišla zpráva o tom, že v Česku nadále přetrvává situace, kdy s mnohem vyšší pravděpodobností získá vysokoškolský titul osoba, která vyrůstá na dobré adrese, v úplné rodině a obklopena knihami, než někdo, kdo takové podmínky nemá. Nedávno jste vedli hloubkové rozhovory s desítkami mladých lidí. Uvědomují si tyto nerovnosti?

Na tento druh nerovností ve výzkumných rozhovorech řeč nepřišla, což mi nyní, když o tom mluvíme, přijde zajímavé. Možná je to důsledek toho, že ve školách se téma nerovnosti v přístupu ke vzdělání netematizuje. Na druhou stranu si ale dnešní mladá generace dobře uvědomuje, že jejich situace je prekérní a ohrožující, že budou mít problém dosáhnout v životě věcí, které by chtěli – a to přitom nebyla nějaká extravagantní přání; vlastně chtějí mít bydlení a smysluplnou práci. Houfně mluví o tom, že pro ně bude těžké dosáhnout v budoucnosti finanční stability, protože je nikdo neučil finanční gramotnosti a oni teď vůbec nemají představu, jak se uživí, jak budou platit daně, jak si ten život celkově zařídí. Ale ani od mladých, kteří chodí nebo chodili na učiliště, jsme neslyšeli, že by si vyloženě stěžovali na svoje horší vzdělávací a životní šance v porovnání s gymnazisty nebo vysokoškoláky. Nebo že by mluvili o tom, že kvůli rodinnému zázemí to mají ve škole těžké.

A co ti, kteří vyrůstali v podmínkách, které je přímo předurčily k úspěšnému studiu? Ti si nějak uvědomují svá privilegia?

Myslím si, že jejich reflexe je také omezená. Oni často promlouvají proti společenským nerovnostem, protože je vnímají a cítí, ale zároveň jedním dechem dodávají, že jsou šťastní za své víceleté gymnázium. Rovnost je pro tyto mladé vysoká hodnota, nicméně typicky tím nemají na mysli rovnost majetkových vrstev, ale třeba postavení LGBT lidí, mužů a žen. Téma sociálního zvýhodnění nebo znevýhodnění se v našich rozhovorech příliš neobjevovalo. Kulturní spor se pro ně vede na hraně genderových identit, sexuálních identit, vztahu k životnímu prostředí. Štěpné téma je pro ně například migrace. Ale rozhodně neplatí, že by všichni mladí byli woke. Což koneckonců už nějakou dobu vidíme i na jejich politických a volebních preferencích.

Generace lenochů, říkají ti, kteří sami mnoho nedělají

Váš velký průzkum mezi mladými lidmi vznikal letos na jaře. Jak jste ty desítky respondentů a respondentek vybírali a na co jste se jich ptali?

Je to kvalitativní výzkum a takový nelze udělat úplně přísně reprezentativní. Tazateli byli studující z Masarykovy univerzity a každý z nich měl za úkol sehnat určitý typ respondentstva, aby tam byli zastoupeni rovnoměrně mladí ve věku 15–19 i 20–24 let, muži, ženy, s různým vzděláním. Máme 80 hloubkových rozhovorů, kde jsme se jich ptali, jak vnímají současné společenské problémy, které je pálí nejvíc a zda je považují za řešitelné, případně jestli oni sami v řešení mohou a chtějí sehrát nějakou roli, protože nás zajímala i připravenost a ochota se zapojit aktivně do dění. Zajímavé určitě je, že si zdaleka ne všichni mladí myslí, že jejich generace je nejlepší. Zhruba polovina tvrdí, že mladí lidé jsou super, snaží se a měli by mít ve společnosti hlas, ale druhá polovina říká, že s touto generací je něco v nepořádku, že si ničeho neváží, jsou leniví a nezdvořilí – což zní, jako by to říkal někdo mnohem starší. A zajímavé je, že ti, kteří se nějak společensky angažují, mají pozitivní generační sebeobraz. Naopak ti, kteří mají pocit, že mladí lidé jsou ufňukaní černí pasažéři společnosti, se nic měnit nesnaží. A ty skupiny jsou prakticky stejně početné.

Jaké problémy vám vyšly, že je trápí nejvíc? A zmiňovali nějakým způsobem třeba i vzdělávání?

Účastníci a účastnice výzkumu právě vzdělávání spontánně zmiňovali často – primárně ne jako problém, ale jako součást řešení. Samozřejmě, že škole vytýkali spoustu věcí, ale celkem velká část jich také mluvila o tom, jak mají školu rádi a jak se v ní a díky ní rozvíjí. Ale v zásadě téměř pro všechny platí, že školu jako instituci zásadně nezpochybňují, naopak. Když mluvili o tom, že nevědí, jak si zařídit finančně nezávislý dospělý život, tak jedním dechem dodali, „a proto bychom ve škole chtěli víc finanční gramotnosti.“ Nebo když mluvili o klimatu nebo o tom, že společnost je rozdělená, tak hned zmínili – „ve škole by se o tom mělo mluvit a měli bychom se tam učit, jak spolu slušně diskutovat.“ Takže školu někdo má rád a někdo ne, někdo má pocit, že se tam něco naučil, a někdo ne, ale drtivá většina mladých tvrdí, že vzdělání a škola jsou důležité.

Když se vrátíme k těm nejistotám – nebojí se dnešní mladí lidé toho, že s velkým úsilím něco vystudují a pak je převálcuje umělá inteligence?

Řeknu, co mě překvapilo: viděli jsme dost lidí s jakousi těkavou vzdělávací dráhou. Dokončili gymnázium, nastoupili na vysokou, ale po dvou letech přešli jinam, pak zase jinam, a teď si dávají pauzu a pracují v kavárně. Tito lidé mluvili hodně o ztrátě smyslu a směru. Přitom to nejsou lidé, kteří se nechtějí vzdělávat. Ale vybavím si například slečnu, která nastoupila na náročnou vysokou školu, tu opustila a dnes je z ní tatérka, je spokojená a vnímá to jako uměleckou činnost. Pořád se vídá s kamarády z univerzity, stojí na straně progresivistických hodnot, ale už pro ni nemělo smysl sedět ve škole. Vzdělávací příležitosti si nachází sama. U podobných lidí často vidíme, jako kdyby jim došla energie setrvat v tom systému. To neznamená, že by se nechtěli vzdělávat, ale není tam silná vůle cokoliv dokončit. A teď je otázka, co to znamená, a jestli právě třeba neváhají nad tím, jestli to sbírání titulů má vůbec smysl. Zejména u děvčat se objevovalo téma vyhoření, zahlcení. I když na druhou stranu také máme část respondentstva, kteří prostě dostudovali, získali titul a mají dobrou práci ve svém oboru.

Nebudeme se mít líp než naši rodiče

Jak se vlastně dnešní mladí vztahují ke starším generacím?

To mi přišlo také velmi zajímavé. Dnešní mladí lidé se porovnávají s generacemi, které dospívaly v 90. a nultých letech, v čase obrovského ekonomického boomu. Tito lidé například měli přístup k privatizaci bytového fondu, takže za z dnešního pohledu úplně směšné peníze mohli získat bydlení, jehož vysoké ceny jejich potomkům výrazně komplikují život. Generace dnešních rodičů si dostatečně neuvědomuje, o kolik složitější situaci jejich děti mají. A mladí vyrostli v očekávání, že se budou mít stejně dobře jako jejich rodiče, a když se jim to nedaří, připadají si nedostateční. Jenže ani s nejlépe placenou prací dnes prakticky nemáte šanci získat bydlení, pokud vám někdo nepomůže.

A chtějí dnešní mladí lidé nějakým způsobem participovat na změnách? Jak ve vzdělávání, tak ve společnosti?
Opravdu je to hodně pestrá škála postojů. Někteří si pod pojmem „vážný společenský problém“ neumí nic představit nebo zmíní třeba narkomany a alkoholiky. Část mladých zase vnímá, že něco jako společenský problém existuje, ale mají představu, že by je měli řešit „politici“ – prostě někdo jiný než oni. A další zase identifikují problém a říkají, musíme ho řešit všichni, tedy i já. Někdo nevěří, že může cokoliv změnit, další zase skutečně začínají u sebe, třeba tím, že se snaží méně a zodpovědněji nakupovat nebo trávit více času se svými starými příbuznými. A je i početná skupina, která se veřejně angažuje v různých společenských iniciativách a dává svoji energii do úsilí, aby se společnost proměnila. Nedá se vůbec paušalizovat.

A když si vezmu, že člověk sedí tak dlouho v nějaké společenské instituci a zažívá, že buď má, nebo nemá právo mluvit, tak to s ním něco udělá. Vyučující to nedělají vědomě, ale subtilními postupy – pohledem, vyvoláním, doplňujícími otázkami. A protože si to sami plně neuvědomují, jen těžko to dokážou kontrolovat. Nedělají to schválně, ale vytvářejí rozdělení mezi těmi, kdo veřejně promlouvají, a těmi, kteří věří, že nemají co říct. I když jsme viděli i případy, kdy si někdo uvědomil, že ve škole byl mlčenlivým žákem, ale naučil se to překonat. Takových je ovšem málo, a škola by měla mít ambici tu mlčící většinu aktivizovat. Ale nám se z těch dat spíš zdá, že studující se aktivizují jinde a potom to přinášejí do školy, než že by ten směr byl obráceně: že by škola byla trenažerem demokracie v tom smyslu, že se to tam žáci naučí a potom se rozběhnou do dalších prostředí.