Každý nápad studentů zkoušíme realizovat, špunty do uší i šperky inspirované covidem, říká nejinspirativnější učitelka

Co pro vás ocenění Global Teacher Prize znamená?

O této ceně jsem před svou nominací neslyšela. Když jsem si ale postupně začala dohledávat informace, nadchla mě myšlenka vytvoření učitelské komunity. Spatřila jsem možnost poznat nové lidi, zajímavé učitele a učitelky, sdílet s nimi informace a zkušenosti, vzájemně se inspirovat. A také možná dostat šanci ovlivnit české školství v oblastech, kde sama vnímám určité rezervy.

Jak byste vy osobně chtěla přispět?

Ráda bych posílila a rozvinula spolupráci mezi školou, firmami a živnostníky, kam by studujcí mohli chodit na mimoškolní praxe nebo dlouhodobé stáže. Chci ukázat, že právě touto cestou by mohla vznikat mladá generace jejich nástupců. V současnosti se to moc neděje. Přijde mi, že si spoustu lidí střeží svoje know-how a nejsou ochotní ho předávat dál. My, vyučující, se snažíme poskytnout studujícím plnohodnotnou praxi, ale pracujeme v umělém prostředí školní bubliny, reálný svět nenahradíme. Spoustu technologií, které se dnes používají, školy nemají k dispozici a zaměstnavatelé si mnohdy stěžují, že žáci a žákyně čerstvě po škole s nimi neumí pracovat. Nemají se to ale kde naučit, pokud nebudeme efektivně spolupracovat a vzájemně se na tom podílet. Já se proto snažím studujícím  předat, co můžu, začala jsem pro ně vytvářet i skripta a další učební materiály. Zlatnické řemeslo se potýká s nedostatkem informačních zdrojů. Poslední česky psaná učebnice zlatnictví je z devadesátých let a v dnešní době už není aktuální. Jediná možnost, jak se ke kvalitním a současným informacím dostat, je být v kontaktu s nějakým odborníkem či odbornicí. Svoje znalosti a zkušenosti bych ráda poskytla nejen svým studujícím, ale i dalším školám či řemeslníkům.

Předáváte žákům kromě teorie a praktických dovedností i něco ze svého osobního příběhu?

Zlatnictví je maločetný obor. V dílně mívám při výuce skupinu kolem deseti studujících. Výuka probíhá v bloku, což znamená, že nechodí pouze na jednu vyučovací hodinu, po které hned odcházejí, ale strávíme společně celý den. Mám tedy prostor se jim individuálně věnovat a vztah mezi námi je hlubší. Když tvoříme, všechno jim názorně ukazuji, aby viděli, že jsem člověk, který řemeslo v praxi ovládá, nejen teoretik. Pravidelně jim dávám zpětnou vazbu. Když se jim něco opravdu povede, zmíním, že bych to neudělala líp. A naopak když se něco nepovede, povzbudím je, že málokdy něco vyjde hned napoprvé, a sdílím, že i já jsem některé výrobky dělala třeba na třikrát. Můžou mít pocit, že jejich spolužáci či spolužačky jsou lepší nebo zručnější. Ujišťuji je, že k cíli ale dojdeme všichni, každý jen svým tempem. Takže aby se nehodnotili a nesrovnávali a šli po své vlastní cestě.

Proč by se podle vás měla řemesla udržovat?

Jsou součástí naší historie a utváří, kdo jako národ a lidé jsme. Vidím v tom udržování určitých hodnot, které si neseme od našich předků a prostřednictvím řemesla si je dále předáváme. Některé zlatnické techniky jsou vyloženě historické a setkáváte se s nimi už jen v muzeích. Jako zlatnice a zároveň učitelka cítím vnitřní potřebu se je učit a předat je dál. Řemeslníků, kteří svůj obor vyučují, je málo, ale když to neuděláme, tak zaniknou.

Používáte tradiční techniky i v současném designu?

Ano, a to je na tom právě to atraktivní. Tradice a udržování řemesla by podle mě neměla být o tom, učit se nějakou techniku jen proto, aby se zachovala, ale naopak přemýšlet, jak by se s ní dalo pracovat dnes, přizpůsobit ji požadavkům dnešní doby a zefektivnit ji použitím moderních technologií. Vznikají pak velice originální současné šperky.

Proč jste se kromě řemesla samotného rozhodla i učit?

Po střední zlatnické škole jsem se rozhodla rozšířit si vzdělání a pokračovat ve studiu příbuzného oboru restaurování uměleckořemeslných děl. Počítala jsem s tím, že moje cesta povede do nějaké muzejní instituce, kde budu oprašovat památky – řečeno s nadsázkou. Během vysokoškolského studia mě ale oslovili z Akademie ve Světlé nad Sázavou, zda bych nevzala pozici učitelky odborného výcviku ve zlatnické dílně jako záskok za mateřskou dovolenou. Mám ráda výzvy, tak jsem si řekla, že to zkusím, a zároveň se mi líbila myšlenka vrátit se aktivně ke zlatnickému řemeslu. V praxi jsem potom zjistila, že mě to neskutečně naplňuje. Jsem společenský člověk a práce v dílně může být někdy dost osamělá a izolovaná. Tady ve škole se stále můžu věnovat řemeslu, zároveň jsem ale v kolektivu mladých lidí. Učíme se od sebe navzájem a pochopila jsem, že tahle práce je to, co jsem v životě hledala.

Vy jste prý byla jako studentka šprtka. Zůstalo vám to?

Ano! (směje se) Kdybych měla víc volného času, je toho tolik, co bych se ještě chtěla naučit. Hrát na piano, mluvit italsky, taky si osvojit ještě jiné řemeslné odvětví jako třeba hodinářství nebo rytectví kovů. Říkám to i svým žákům a žákyním, že si tím můžou rozšířit pole působnosti a mít pak více možností uplatnění.

Kdybyste byla studentkou na vaší škole, co byste od školy a svých pedagogů potřebovala, aby pro vás bylo studium užitečné?

Určitě bych potřebovala, aby mi škola dala nejen pevný základ, jak ovládat řemeslo, ale aby mě také připravila na život po škole. Když jsem já studovala na střední škole, příprava na praxi nebyla dostatečná. Odmaturovala jsem a myslela si, že na mě čeká celý svět. Jenže nečekal a já nevěděla, jak začít, kde se třeba objednává materiál. V době mých studií ještě nebyl tolik rozjetý prodej na e-shopech nebo prezentace na sítích, dnes se bez těchto dovedností řemeslníctvo neobejde. Lidí, kteří něco vyrábí a prodávají, je mnoho. Abyste se prosadili, musíte nejen skvěle ovládat svoje řemeslo, potřebujete ale i určité organizační a manažerské dovednosti. Studující se proto někdy bojí do podnikání vstoupit, a přitom jsou dobří, mají na to. Takže já jako studentka bych si přála, aby škola reagovala na výzvy současného světa, pomohla mi se na ně připravit a já to řemeslo, co jsem se naučila, mohla v životě beze strachu a nejistoty dělat. Ve své výuce proto studenty a studentky nechávám nahlédnout i „za dveře dílny a školy“.

Chce dnešní mladá generace podnikat?

Když vystudujete zlatnictví a chcete zůstat v oboru, nemáte moc jiných možností. Existují v podstatě dvě cesty, které se odvíjejí od vašeho navazujícího studia. Jedna je restaurování uměleckořemeslných děl včetně šperků. Zde se vám rozšiřuje pole působnosti a můžete pracovat v různých institucích muzejní povahy. Pokud se ale chcete věnovat designu šperků a jejich výrobě, zlatnické ateliéry, kam byste mohla ve svém regionu nastoupit, spočítáte na prstech jedné ruky. Ve většině případů se tedy věnujete autorské tvorbě. To znamená, že prodáváte své vlastní šperky a budujete si svou značku.

Jsou draví, umějí se prosadit?

Nebojí se říct svůj názor. Rozhodně jsou průbojnější, než jsem v jejich věku byla já. Navštěvují ve škole předmět navrhování, kde vymýšlejí šperky podle svých návrhů. Na mně potom je, abych jim v dílně pomohla jejich vizi zhmotnit. Vznikají díla z jejich hlavy, která před nimi ještě nikdo nevytvořil, a musíme proto společně přijít na technologický postup, jímž by se dala zrealizovat. V tomto bodě se hodí moje zkušenosti, můžu jim poradit, navést na cestu. Na druhou stranu se je ale snažím co nejméně ovlivňovat, abych neměnila jejich představu a výsledek vypadal tak, jak oni chtějí, a byla tam jejich osobnost.

Překvapují vás svými nápady?

Velice. K tvorbě potřebujete mít nějaký zdroj inspirace. Překvapuje mě, že jejich nápad někdy nevychází z něčeho konkrétního, ale stojí za ním často zajímavá myšlenka. Zrovna teď na naší škole probíhají praktické maturitní zkoušky, tak mohu uvést příklad. Jedna studentka se ve své práci zaměřila na téma Omezenost lidské mysli aneb Touha po vlastním názoru. Vytvořila šperkové zpracování špuntů do uší. Prostřednictvím svého díla chce nabídnout nositeli možnost úniku do vlastního ticha, vytvořit osobní prostor pro rozjímání a sebereflexi uprostřed rušného světa. Nahrála si zvukové záznamy a grafický výstup v podobě zvukové vlny použila do svého šperku jako hlavní ozdobný prvek. Jiná studentka v minulých letech zhmotnila své prožitky z období covidu. Vytvořila soubor broží ze znaků runové abecedy a všechny byly pohyblivé tak, aby vytvořily runu ISA – symbol, který pro ni představoval stagnaci, čas, který jí covid vzal. Pravidelně se setkávám s podobnými koncepty a vždy mě překvapí hloubka a vyzrálost myšlení studujících.