Sako je uniforma neúspěšných, nový smoking jsou džíny z Lidlu

Zní to moudře, ale ve výsledku bude po seskládání garderoby podle podobného návodu většina mužů vypadat jako deprimovaný realitní agent, co se vám pokouší střelit předraženou řadovku v Říčanech. Nemělo by ale smysl skončit u konstatování, že spousta mainstreamových manuálů mužské módy je mimo mísu, ale spíš se ptát po příčinách toho, proč se v nich vlastně drží stereotypy o tom, co je a není pánská móda (a móda obecně).

Začít lze třeba u těch zmiňovaných pánských obleků propocených v nepřímé úměře k příjmu jejich majitele. Ještě na začátku uplynulé dekády byl oblek sice možná málo používaným, ale přece jen občas užitečným prvkem v pánském šatníku. Od té doby se z něj ale stala uniforma vyžadovaná a očekávaná jen ve velmi malém okruhu profesí. Mimo ně pak působí jako trochu excentrický a afektovaný módní výstřelek. 

Co víc, z uniformy úspěšných se oblek stal uniformou neúspěšných. Povinností zůstává především u spousty prekarizovaných profesí typu úředníků za přepážkami, stewardů a zmiňovaných realiťáků, kdežto i dříve naprosto kravaťácký finanční sektor přechází na uvolněnější módu a v posledních letech svým zaměstnancům umožnily „smart casual“ i známé finanční domy JP Morgan a Goldman Sachs. Kdesi vysoko nad bankéři jsou pak bossové Sillicon Valley, jako třeba šéf Twitteru Jack Dorsey ve svých černých kašmírových mikinách nebo Mark Zuckerberg v šedých teplákovkách, pro které jsou právě nevýrazné sportovní outfity sofistikovaným projevem moci a svobody.

Jak nedávno podotknul americký web Vox, jediná chvíle, kdy si na sebe v poslední době vzal Zuckerberg sako, byl jeho nedávný výslech v americkém Kongresu – tedy přesně ta situace neúspěchu a bezmoci, do které se asi jinak často nedostává. V populární kultuře je tomu nejinak, stačí si vzpomenout třeba na hipsterský slaďák 500 Days of Summer, ve kterém si v roce 2009 mohl Joseph Gordon-Levitt coby roztomilý posunovač papírů v reklamce stále dovolit nosit vestu a kravatu a vypadat v tom jako sofistikovaný softboi, kdežto dnes už by působil jako zcela neironické pako.

Pozdní kapitalismus kravatám nepřeje

Pánské obleky vyklidily mainstreamovou módní scénu z mnoha různých důvodů, mezi kterými nepřekvapivě dominují ty politické a ekonomické. Stálé zaměstnání v kanceláři od devíti do pěti je pro stále větší část populace historií a v době sdílené ekonomiky, freelancingu a žonglování s mizernými nestálými úvazky není sako a kravata ten nejpraktičtější outfit. Když úřadujete v kavárně, pak složíte kancl do batohu a posouváte se do fitka, hospody a nakonec do malého, přeplněného sdíleného bytu, těžko najdete čas a prostor na žehlení košil.

Móda má tendenci pohltit všechno, čeho se dotkne, říká report doslova. Celý proces se fatálně urychluje v době, kdy může kdokoliv své módní choutky okamžitě ukojit v jednom z milionů internetových e-shopů a dál tak prohlubovat svou sofistikovanost a odlišnost. K-HOLE ve svém manifestu podotýkají, že normcore je naopak vyjádřením otevřenosti, snahy o kolektivitu a navázání spojení s jinými lidmi, od kterých vás móda jen odlišuje, kdežto anti-móda se vám nestaví do cesty. Emily Segal z K-HOLE to pak rozvedla s tím, že normcore není pokus o vytvoření nudné uniformity, ale spíše o otevření se možnosti být poznán a pochopen jinými lidmi.

I tenisky mohou být statusovým symbolem

Kryptické brožury agentur předpovídajících trendy jsou jedna věc, druhá je pak jejich adaptace trhem. Samozřejmě, že i normcore se značkám a návrhářům podařilo dobře zpeněžit a nestala se z něj zdaleka tak anti-módní revoluce, jakou předestírali K-HOLE. Právě komercializace však vyústila v masivní globální dopad trendu, který formuje módu dodnes. A ostatně i to je věc, která byla předpovězena ještě předtím, než normcore vůbec někdo pojmenoval.

Marketéři z K-HOLE se v mnohém odvolávají na amerického sci-fi spisovatele Williama Gibsona a jeho thriller Pattern Recognition z roku 2003. Jeho protagonistkou je špičková coolhunterka najímaná pro předpovídání trendů, která je fyzicky alergická na viditelné značky a obléká se jen do zaměnitelných triček od japonské značky jednoduchého oblečení Muji a černého pilotního bomberu MA-1 od kultovního brandu Buzz Rickson‘s. Ze zdánlivě anonymního oblečení, které naprosto odporuje slovu móda a Gibsonovými slovy „by se dalo nosit kdykoliv mezi lety 1945–2000, aniž by to způsobilo pozdvižení“, se tak paradoxně stává módní ikona, která si koleduje o imitaci.

Jakkoliv se normcore ve svých začátcích definovalo jako demokratizační trend, faktem zůstává i to, že v něm veškeré třídní a sociální rozdíly zůstávají pořád zjevné. Šedivý kulich může stát stovky i desetitisíce, a když si na sebe tytéž tepláky vezme zazobaný kreativec z Letné a kluk z karvinského učňáku, budou v nich vypadat dost jinak. I tak ale klade na lidi menší nároky než snahy o sofistikovanou a vymezující se módu, kterou na sebe dokáže dobře seskládat jen člověk se správnými znalostmi a kulturním kapitálem – podobně jako ten pánský oblek.

Jak nedávno v rozhovoru pro Radio Wave uvedl německý módní teoretik a specialista na historii vojenského oblečení Hans-Christian Dany, pestré a odlišující se módní kreace jsou převážně doménou návrhářů a studentů uměleckých škol, ale nemají příliš velký vliv na mainstreamovou veřejnost, která se vlivem dobových ekonomických a politických okolností chce oblékat pohodlně, uniformně, prakticky, v nevýrazných střizích a barevných paletách. Není na tom nic špatného, a rostoucí obliba „základního“ oblečení i přes mnohé ze zmíněných paradoxů potvrzuje jeho osvobozující charakter a poukazuje na absurditu přežitých módních dogmat a konvencí.

Pokud by měli tápající mladíci dostat nějaký praktický módní návod, jako jsou ty zmiňované v úvodu tohoto textu, asi bych jim doporučil, ať si místo kvádra pořídí radši černé triko a džíny z „ostrova pokladů“ uprostřed samoobsluhy Lidl. Ušetříte si tím peníze a zpocená záda, a pokud už máte bůhvíproč potřebu svými outfity dělat dojem na ženy, můžete třeba úspěšně předstírat, že jste zakladatel nadějného a brzy jistě milionového startupu na elektrické koloběžky.