Sako je uniforma neúspěšných, nový smoking jsou džíny z Lidlu

84 762 | Matouš Hrdina | 2. 1. 2020 | 68 komentářů | Móda

V mužských i ženských časopisech se často objevují návody, jak se má muž obléknout, aby se stal tím nejvíc atraktivním, úspěšným a vůbec ideálním chlapákem. Anebo tak alespoň vypadal. Čas jako by se v nich zastavil někdy na konci 50. let: Ze všeho nejvíc se v nich doporučují nablýskané kvalitní polobotky a padnoucí sako zapnuté jen na vrchní knoflík.

Zní to moudře, ale ve výsledku bude po seskládání garderoby podle podobného návodu většina mužů vypadat jako deprimovaný realitní agent, co se vám pokouší střelit předraženou řadovku v Říčanech. Nemělo by ale smysl skončit u konstatování, že spousta mainstreamových manuálů mužské módy je mimo mísu, ale spíš se ptát po příčinách toho, proč se v nich vlastně drží stereotypy o tom, co je a není pánská móda (a móda obecně).

Začít lze třeba u těch zmiňovaných pánských obleků propocených v nepřímé úměře k příjmu jejich majitele. Ještě na začátku uplynulé dekády byl oblek sice možná málo používaným, ale přece jen občas užitečným prvkem v pánském šatníku. Od té doby se z něj ale stala uniforma vyžadovaná a očekávaná jen ve velmi malém okruhu profesí. Mimo ně pak působí jako trochu excentrický a afektovaný módní výstřelek. 

V roce 2009 si Joseph Gordon-Levitt jako roztomilý posunovač papírů v reklamce mohl dovolit nosit vestu a kravatu a vypadat jako sofistikovaný softboi, kdežto dnes už by působil jako zcela neironické pako.

Co víc, z uniformy úspěšných se oblek stal uniformou neúspěšných. Povinností zůstává především u spousty prekarizovaných profesí typu úředníků za přepážkami, stewardů a zmiňovaných realiťáků, kdežto i dříve naprosto kravaťácký finanční sektor přechází na uvolněnější módu a v posledních letech svým zaměstnancům umožnily „smart casual“ i známé finanční domy JP Morgan a Goldman Sachs. Kdesi vysoko nad bankéři jsou pak bossové Sillicon Valley, jako třeba šéf Twitteru Jack Dorsey ve svých černých kašmírových mikinách nebo Mark Zuckerberg v šedých teplákovkách, pro které jsou právě nevýrazné sportovní outfity sofistikovaným projevem moci a svobody.

Jak nedávno podotknul americký web Vox, jediná chvíle, kdy si na sebe v poslední době vzal Zuckerberg sako, byl jeho nedávný výslech v americkém Kongresu – tedy přesně ta situace neúspěchu a bezmoci, do které se asi jinak často nedostává. V populární kultuře je tomu nejinak, stačí si vzpomenout třeba na hipsterský slaďák 500 Days of Summer, ve kterém si v roce 2009 mohl Joseph Gordon-Levitt coby roztomilý posunovač papírů v reklamce stále dovolit nosit vestu a kravatu a vypadat v tom jako sofistikovaný softboi, kdežto dnes už by působil jako zcela neironické pako.

Pozdní kapitalismus kravatám nepřeje

Pánské obleky vyklidily mainstreamovou módní scénu z mnoha různých důvodů, mezi kterými nepřekvapivě dominují ty politické a ekonomické. Stálé zaměstnání v kanceláři od devíti do pěti je pro stále větší část populace historií a v době sdílené ekonomiky, freelancingu a žonglování s mizernými nestálými úvazky není sako a kravata ten nejpraktičtější outfit. Když úřadujete v kavárně, pak složíte kancl do batohu a posouváte se do fitka, hospody a nakonec do malého, přeplněného sdíleného bytu, těžko najdete čas a prostor na žehlení košil.

Městská džungle

Neustálý tlak na výkon a fyzický i psychický seberozvoj se přirozeně odráží v trendech athleisure a gorpcore, tedy každodenních nebezpečných expedic do pozdně kapitalistické městské džungle v elasťácích a teplákovkách, respektive outdoorových bundách a pohorkách. Zatímco pánské obleky v poslední dekádě definitivně zamířily do archivů módní historie, na jejich místo se jako nová, univerzální uniforma nasunuly mikiny, běžecké boty, batoh a kulich. 

Když jsem se při psaní tohoto textu zamyslel, co jsem si vlastně naposledy koupil na sebe, došlo mi, že to byly džíny z armyshopu a černá trička a mikina za pár stovek v pracovních oděvech Brudra. Coby pražský novinář v tom můžu pohodlně imitovat vkus a přežívat bez pozvednutí obočí, ale za módu se to rozhodně označit nedá. A když se řekne anti-móda, automaticky se mi vybavilo slovo normcore. Dnes je to výraz stále nesoucí negativní konotace hipsterů, kteří před pár lety v montérkách vykořisťovali dělnickou estetiku, a mohlo by se zdát, že to byl jen jeden z mnoha pomíjivých trendů uplynulé dekády. Jenže opak je pravdou. Normcore nikam nezmizelo, jen se z módního trendu změnilo v jeden ze základních pilířů celkového směřování módy a na jeho základě vyrostla celá další řada trendů, jako je třeba výše zmiňovaný athleisure, gorpcore nebo warcore – absurdní, ale bohužel očekávatelný příval módní inspirace současnými konflikty a globálními krizemi.

Výsledkem jsou kabelky nošené jako pistolová pouzdra, imitace neprůstřelných vest a dokonce plexisklový policejní štít od streetwearové značky Anti Social Social Club. Mohlo by se zdát, že falešné kapsy na zásobníky mají k anonymním košilím hodně daleko, ale jsou pořád projevem stejného trendu – sestavování garderoby nikoliv na základě módy, ale z utilitárního oblečení podle jeho funkčnosti, nenákladnosti a nenápadnosti.

Bylo normcore manifestem anti-módy?

Dalo se to přitom předvídat už v samotném začátku. Termín normcore poprvé (a napůl ironicky) použila v roce 2013 americká trend-forecasting agentura K-HOLE ve svém reportu nazvaném Youth Mode. Celkem trefně v něm podotkla, že móda ze své podstaty čím dál tím víc odcizuje a vyčerpává lidi, kteří se musí stále více odlišovat, vynikat a vyznat v obskurních trendech, až se nakonec ocitají v úplné izolaci. Není to ostatně nové pozorování, už v roce 1978 si toho ve své eseji The Fashionable Mind všimnul americký módní kritik Kennedy Fraser, který trefně poznamenal, že pravý ctitel módy je odsouzen k neustálému pošetilému hledání opojné chvíle, kdy je daný trend známý jen mezi malou skupinkou zasvěcenců – dokud nepronikne mezi širší veřejnost a nepřijde tak o svou módnost.

Šedivý kulich může stát stovky i desetitisíce, a když si na sebe tytéž tepláky vezme zazobaný kreativec z Letné a kluk z karvinského učňáku, budou v nich vypadat dost jinak.

Móda má tendenci pohltit všechno, čeho se dotkne, říká report doslova. Celý proces se fatálně urychluje v době, kdy může kdokoliv své módní choutky okamžitě ukojit v jednom z milionů internetových e-shopů a dál tak prohlubovat svou sofistikovanost a odlišnost. K-HOLE ve svém manifestu podotýkají, že normcore je naopak vyjádřením otevřenosti, snahy o kolektivitu a navázání spojení s jinými lidmi, od kterých vás móda jen odlišuje, kdežto anti-móda se vám nestaví do cesty. Emily Segal z K-HOLE to pak rozvedla s tím, že normcore není pokus o vytvoření nudné uniformity, ale spíše o otevření se možnosti být poznán a pochopen jinými lidmi.

I tenisky mohou být statusovým symbolem

Kryptické brožury agentur předpovídajících trendy jsou jedna věc, druhá je pak jejich adaptace trhem. Samozřejmě, že i normcore se značkám a návrhářům podařilo dobře zpeněžit a nestala se z něj zdaleka tak anti-módní revoluce, jakou předestírali K-HOLE. Právě komercializace však vyústila v masivní globální dopad trendu, který formuje módu dodnes. A ostatně i to je věc, která byla předpovězena ještě předtím, než normcore vůbec někdo pojmenoval.

Marketéři z K-HOLE se v mnohém odvolávají na amerického sci-fi spisovatele Williama Gibsona a jeho thriller Pattern Recognition z roku 2003. Jeho protagonistkou je špičková coolhunterka najímaná pro předpovídání trendů, která je fyzicky alergická na viditelné značky a obléká se jen do zaměnitelných triček od japonské značky jednoduchého oblečení Muji a černého pilotního bomberu MA-1 od kultovního brandu Buzz Rickson‘s. Ze zdánlivě anonymního oblečení, které naprosto odporuje slovu móda a Gibsonovými slovy „by se dalo nosit kdykoliv mezi lety 1945–2000, aniž by to způsobilo pozdvižení“, se tak paradoxně stává módní ikona, která si koleduje o imitaci.

Vizionář

Deset let po Gibsonově románu se roztrhnul pytel se značkami, které ze zaměnitelných kusů oblečení úspěšně dělají fashion items.

  • Tenisky Allbirds se staly nezbytným statusovým symbolem technologické šlechty ze Sillicon Valley
  • E-shop Everlane své oblečení záměrně stylizuje přímo pro práci ve sdílené kanceláři nebo městské pochůzky.
  • Značka Untuckit vnímá normcore s bohulibou užitečností a šije obyčejné košile střižené podle těl a požadavků reálných mužů mimo přehlídková mola.
  • Projekt LOT2046 je naopak vrcholem normcoreového nerdství. Formou předplatného můžete objednat každoměsíční zasílání přídělu černých triček, kalhot a jiných základů šatníku, a zcela tak rezignovat na nákupy oblečení. Pokud se tedy smíříte s tím, že budete vypadat jako zavilý technař.

Jakkoliv se normcore ve svých začátcích definovalo jako demokratizační trend, faktem zůstává i to, že v něm veškeré třídní a sociální rozdíly zůstávají pořád zjevné. Šedivý kulich může stát stovky i desetitisíce, a když si na sebe tytéž tepláky vezme zazobaný kreativec z Letné a kluk z karvinského učňáku, budou v nich vypadat dost jinak. I tak ale klade na lidi menší nároky než snahy o sofistikovanou a vymezující se módu, kterou na sebe dokáže dobře seskládat jen člověk se správnými znalostmi a kulturním kapitálem – podobně jako ten pánský oblek.

Jak nedávno v rozhovoru pro Radio Wave uvedl německý módní teoretik a specialista na historii vojenského oblečení Hans-Christian Dany, pestré a odlišující se módní kreace jsou převážně doménou návrhářů a studentů uměleckých škol, ale nemají příliš velký vliv na mainstreamovou veřejnost, která se vlivem dobových ekonomických a politických okolností chce oblékat pohodlně, uniformně, prakticky, v nevýrazných střizích a barevných paletách. Není na tom nic špatného, a rostoucí obliba „základního“ oblečení i přes mnohé ze zmíněných paradoxů potvrzuje jeho osvobozující charakter a poukazuje na absurditu přežitých módních dogmat a konvencí.

Pokud by měli tápající mladíci dostat nějaký praktický módní návod, jako jsou ty zmiňované v úvodu tohoto textu, asi bych jim doporučil, ať si místo kvádra pořídí radši černé triko a džíny z „ostrova pokladů“ uprostřed samoobsluhy Lidl. Ušetříte si tím peníze a zpocená záda, a pokud už máte bůhvíproč potřebu svými outfity dělat dojem na ženy, můžete třeba úspěšně předstírat, že jste zakladatel nadějného a brzy jistě milionového startupu na elektrické koloběžky.

Matouš Hrdina

Matouš Hrdina

Vystudoval žurnalistiku. Přispíval do různých médií a pracoval v humanitárních neziskovkách, momentálně působí jako vedoucí programu Radia Wave. Na FSV UK vyučuje... Další články.

Celkem 68 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jirka_26 | 2. 1. 2020 | 09:09

Napadlo někdy autora tohoto článku, že ne všichni zvládají angličtinu a že jsou pro ně uváděné názvy "trendů" nesrozumitelné? Občas by neškodilo hodit do za termín do závorky nějaký překlad či vysvětlivku.

+180
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Dana Košťálová | 2. 1. 2020 | 10:37

Sice vás chápu, ale na druhou stranu, proč nepojmout text, který obsahuje slova, kterým nerozumím, jako příležitost se něco nového dovědět? Vždycky budou existovat slova, kterým čtenář nerozumí, i když jen třeba jedno v článku. A pokud je jich tam víc, tak to prostě není článek pro mě a nebudu ho číst. Osobně se mi ten autorův pohled líbí i když s ním ve všem nesouhlasím (horní knoflík saka zapnutý být nemusí, ten druhý musí :-) )

-59
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Zdravotní pojištění 2020. Minimální záloha pro OSVČ roste

Podnikatelé si letos připlatí 144 korun. Novou výši minimální zálohy musí zaslat na účet zdravotní pojišťovny nejpozději do osmého února.

Peníze

Okamžité platby nejsou prioritní ani expresní. Jak banky ukážou rozdíl?

Které banky už umějí okamžité platby? Na kolik vás přijdou prioritní a mají ještě vůbec smysl? A jak snadno si je nováček splete?

Finmag

Jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet

Konžský klimatolog Jacques Célestin Moliba Bankanza vystudoval v Česku, založil tu rodinu, pracoval pro Akademii věd... Dnes přednáší na...

Finmag

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

Hájí menšiny, ale jejich problémy a život neznají. Mají plnou pusu identit, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedinou: o tu vlastní. Identitu...