Být mladá, levicová a žena je výbušná kombinace, říká místopředsedkyně Zelených Anna Gümplová

4 749 | Matouš Hrdina | 24. 6. 2020 | 9 komentářů | Ženy v politice

Místopředsedkyně Zelených Anny Gümplové jsem si začal na Twitteru všímat hlavně kvůli častým útokům a nadávkám, které se na ni snášejí. Působilo to, jako kdyby pro ženy v české politice a veřejném prostoru stále existovaly určité nepsané mantinely věcí, které lze říkat bez následků. Zajímalo mě, jak se dnes v Česku žije mladým političkám, jak prožívají generační střet a co vlastně vede dnešní dvacátníky k zapojení do stranické politiky.

Anna Gümplová. Foto: Petr Zewlakk Vrabec

Často si všímám, jak na vás na Twitteru nevybíravě útočí různí názoroví odpůrci. Vaše politické názory má přitom kde kdo, ale ne u každého bývají terčem takového odporu. Čím ty lidi tak provokujete?

Je to kombinace spousty věcí. Jsem žena, takže tu je často přístup „ona si dovoluje mít na něco názor, ať nejdřív porodí pár dětí a pak může mít názor na život“, zároveň jsem zelená a levicová. Je to výbušná kombinace, která trolly a hejtry v prostředí českého Twitteru vyloženě přitahuje. Je to i snaha ponižovat. Přidává se k tomu, že jsem mladá – žen v mém věku s podobnými názory není moc vidět, a vlastně docela chápu proč. Pak je tu téma feminismu, které taky naráží na velký odpor. Kdybych si vedla Instagram, kam bych dávala fotky jídla, tak to asi nikoho nevzrušuje.

Často se diskutuje otázka zastoupení a počtu žen v politice. Stačí jen to, aby v ní byly, nebo by se tohle téma mělo rozvádět dál?

Závisí to na typu politiky. Docela hodně žen je aktivních v komunální politice, ale když se koukneme na tu vysokou, parlamentní, tak je tam asi jen 22 % poslankyň, což je strašně málo. Asi se shodneme, že politika má reprezentovat celou, extrémně pestrou společnost, ale teď sama o sobě bohužel pestrá není. Myslím si, že se to ukazuje i ve veřejném životě nebo ve řízení firem – čím vyšší pozice je, tím menší zastoupení žen. Je tam spousta překážek, které muži nemají. A může to začít tím, že když se politicky vyjadřujete na Twitteru, a vidíte všechny tu nenávist, která je mnohem častější než nějaká podpora, tak je to docela dost stresu. Říkáte si, jestli vám to stojí za to.

Asi se k tomu přidává i spousta materiálních nerovností, třeba v případě matek…

Mají ten přístup extrémně ztížený, od banalit typu neexistence dětských koutků nebo přebalovacích pultů na záchodech až po to, že musí být po večerech častěji doma. Žena prostě nemá tolik prostoru být v těchto věcech aktivnější. Snažíme se to měnit i u nás Zelených, tedy plánovat schůze na hodiny, které jsou přívětivé pro matky na rodičovské, nebo mít zajištěné hlídání. Tím pádem nemusí žena tolik přemýšlet o tom, co udělá s dětmi, a pak je mnohem snazší se aktivně účastnit politické debaty.

Může to znít jako maličkosti, ale hodně ženám to může pomoct. Pak tu jsou obecnější věci. Když jste s někým v debatě, muži mají často tendenci brát si větší prostor. Jsme na to zvyklí i z normálních životů, že všude strašně moc mluví muži, nebo vás jako ženu neposlouchají. Je to v nás zaryté. Jsou tu různé úrovně věcí, které je potřeba měnit, aby byl přístup žen do politiky snazší.

Mluvíte o základních vstupních bariérách, ale co dělat v situaci, když už se ženy do politiky dostanou, ale spousta z nich jde svým vyjadřováním i politickým programem naprosto proti tomu, co třeba vy označujete za feminismus a feministické hodnoty?

Jsou tu lidé, jako je paní Němcová (pozn. red. Miroslava Němcová z ODS), starší kultivovaná dáma, která má u lidí respekt, ale zároveň mluví o tom, že nepotřebovala kvóty a to znamená, že je nepotřebuje nikdo. V takových momentech se ukazuje nesolidarita, kterou ženy mají. Já jsem se sem probojovala sama, takže nechápu, proč by to nedokázal někdo jiný...

Anna Gümplová

Anna Gümplová (1993) se narodila a vyrostla v Jihlavě. Vystudovala Mezinárodní teritoriální studia na FSV UK. Pracovala mimo jiné jako asistentka náměstkyně pražské primátorky, v současnosti pak jako asistentka radní hlavního města pro kulturu. Angažovala se v neziskových organizacích – Arnice, Amnesty International, Greenpeace, nejvíce pak ale v hnutí Limity jsme my a v mládežnické politické organizaci Mladí zelení, kterou vedla. Působila také ve vedení Federace mladých evropských zelených. V roce 2020 byla zvolena místopředsedkyní Zelených.

Přitom situace konkrétních žen může být jiná, mohou mít úplně odlišné vstupní podmínky. Němcová také mluvila o tom, že do politiky šla až později, potom, co vychovala rodinu a v uvozovkách na to měla čas, a tak by to měly dělat všechny ženy. Ale to jde přesně proti tomu, že reprezentace v politice má být pestrá, mají tam být jak pětadvacetileté, tak šedesátileté ženy.

Feminismus je progresivní věc, kterou spíš táhne mladší generace, a čím víc je to nejen v ní silnější téma, tím větší je konzervativní odpor. Je jasné, že když některé političky reprezentují konzervativní proud, tak do něj feminismus a jakákoliv progresivní politika nepatří a ony musí být a priori proti.

Zmiňujete pestrost. Ta se netýká jen zastoupení žen, ale i mladých lidí v politice. Jak by se do ní měli dostávat a co by tam vlastně měli dělat?

Začíná to už na základních a středních školách a ve způsobu, jakým se o politice učí. Děti memorují, jak funguje volební systém, ale nerozumí tomu, že politika je formou občanské angažovanosti a je v pořádku se v ní angažovat. Tenhle duch se u mladých nerozvíjí, politika má pořád stigma něčeho špinavého, panuje k ní nedůvěra, a to i vůči starší generaci v ní zastoupené.

Další věcí jsou pak opět ty vstupní podmínky. Je to těžké nejen pro ženy, ale i pro mladé. Mladý člověk často slýchá „ještě máš čas, potřebuješ zkušenosti, do politiky jdi až pak.“ Když mi tohle říká někdo, komu je čtyřicet nebo padesát, často muž, tak má ale úplně jinou životní zkušenost než já, vyrůstal v jiné době. To že je o dvacet let starší než já přece neznamená, že je nutně moudřejší a ví, jak se o mě postarat nebo mě reprezentovat. Setkala jsem se s tím, i když jsem kandidovala na předsedkyni Zelených; zaznívaly rady, že si to mám nejdřív „vysedět“ a až pak kandidovat. Stále je tu přítomná nedůvěra v mladé lidi a jejich politické schopnosti, a nejen v politice.

Velmi důležité jsou proto mládežnické organizace politických stran. Můžou tam vstupovat i lidé, kterým ještě nebylo osmnáct a do běžné politiky se nedostanou, spoustu věcí se tam ale naučí, dostanou se do debat, na místa na kandidátkách a nakonec i do té politiky. Posledních pár let jsem v tomhle systému žila a myslím si, že je to strašně důležitý nástroj, na který se často zapomíná nebo je přehlížen s tím, že to jsou jen děti, které si hrají na politiku.

Spolupracovala jste s Arnikou, Greenpeace, hnutím Limity jsme my a dalšími organizacemi. Co vás ale přivedlo k přímé politické angažovanosti v klasické stranické politice? Spoustu lidí nejen z téhle sféry by asi nikdy nenapadlo vstupovat do politických stran...

Byl to pro mě přirozený přechod. Hodně to souviselo s lidmi, mezi kterými jsem se pohybovala. Zrovna strana Zelených je u nás i ve světě dost napojená na klimatické hnutí a já to vnímám tak, že i ona je součástí klimatického hnutí, že je jeho politickou částí. Začínala jsem jako aktivistka a díky známým jsem se pak dostala ke stranické politice. Zároveň jsem studovala na FSV UK, kde se také politika často řeší, šla jsem na schůzi a začalo mě to bavit. Navíc jsem si říkala, že je potřeba se začít angažovat, že když politika začne spolupracovat s občanskou společností, tak se toho může povést hodně změnit.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

V poslední době se ale zelené agendě začíná věnovat i řada dalších stran. Nebojíte se, že vám někdo může tohle eso, kterým v politice hrajete, docela snadno přebrat?

Je to otázka důvěry. Je dobře, že se zelená agenda stává mainstreamem, ale když se podíváte, jak o ní jiné strany mluví, je to taková kosmetika. Řešení ekologických problémů jsou komplexní a často musí být i radikální, aby to mělo nějaký dopad. Je teď v módě dělat věci jako jsou stranické konference bez plastů, a elektorátu to může znít dobře, ale když se pak podíváte na reálné hlasování některých stran ve sněmovně, tak vidíte, že je to jinak. Změnu neuděláte tím, že používáte bambusové kartáčky místo plastových.

Mluvíte o komplexních a radikálních řešeních. Přijde mi, že jako strana často nabízíte buď důraz na odborníky nebo na radikalitu, ale žádný z nich vám výrazný úspěch nepřinesl. Jak se tedy stavíte k otázce populismu v politice? Nejsou nakonec ty bambusové kartáčky účinnějším nástrojem k lákání voličů?

Určitě je pravda, že je potřeba hledat míru, a také je jasné, že i když máte radikální požadavky, při jednání pak musíte hledat konsenzus, o tom politika je. I tak je ale důležité říkat, co chcete dělat, a nebát se toho. Radikální politika je navíc výraz, který často nezní hezky, ale je to prostě politika usilující o velkou změnu. Expertní background je také velmi důležitá věc, měla by ho mít každá politická strana. Politika má být populistická, přístupná – ale dnes se populismus často zaměňuje za to, když někdo říká hlouposti nebo vybírá jen chytlavá slova pro zaujetí lidí.

A co tedy má populismus být?

To, že je vaše politika komunikována srozumitelným a zajímavým jazykem. Má odborné, vědecké zázemí. Když to někoho zajímá, může si o tom přečíst padesát stran, ale zároveň to umíte shrnout tak, aby se to dalo snadno vysvětlit. Je to důležité a přijde mi, že u Zelených se to často nedaří, občas sklouzáváme k odbornému jazyku. Možná bychom se měli naučit říkat věci jednoduše – a až pak je dovysvětlovat.

Jak s tím jde dohromady to, že prosazujete program nazvaný Green New Deal pro Česko v zemi, kde značná část lidí vůbec neumí anglicky?

O tom, jak se ten program bude jmenovat, se ještě vede debata, ale té výtce rozumím. Myslím si, že strana Zelených teď není v pozici, kdy by měla schopnost oslovit třeba polovinu populace, od toho tu jsou jiné strany. My se musíme dostat na hranici pěti procent, a spousta lidí, na které chceme cílit, tento pojem zná nebo pochopí. Politika, kterou děláme, sice je pro všechny, ale v naší situaci musíme cílit víc konkrétně.

Působila jste i v evropských Zelených. Není pro vás trochu frustrující, že to, co se považuje za radikální politiku na Západě, nemá moc společného s tím, co se takto označuje u nás?

Frustrující to samozřejmě je, ale protože jsem stále žila v Praze, neztratila jsem kontakt s českou realitou. Paradoxně to funguje i tak, že když jste součástí té velké evropské zelené rodiny, máte radost i za ně, že se jim daří dělat změny jinde, i když vám tady ne.

Tu radikalitu je potřeba vnímat v celospolečenském kontextu, který je prostě jiný v Německu a u nás, je to také dáno historií. U nás byla občanská společnost za normalizace a v devadesátých letech zcela pohřbena a strašně těžko se vracíme k jejímu budování. Není to jen o zelené politice, o klimatu, ale obecně o občanské angažovanosti.

Od normalizace a devadesátých let ale už uplynulo hodně času, můžeme na tu dobu pořád svalovat vinu za současný stav společnosti? Nakolik je to vlastně pro vás, vzhledem k vašemu věku, relevantní období?

Myslím, že až teď, třicet let po revoluci, se teprve začíná řešit, co se v průběhu těch třiceti let dělo, jak moc jsme ty revoluční ideály naplnili, co všechno se nám povedlo či nepovedlo. V devadesátých letech jsem byla malá a společenské dění nevnímala, takže nemám optiku vlastní zkušenosti, ale myslím, že tyhle věci prostě trvají dlouhou dobu. Když poslouchám, o čem se baví starší lidé v mém okolí, mám často pocit, že na angažovanost rezignovali. Součástí téhle věci je i otázka vzdělávání. Sama jsem k angažovanosti vedená nebyla, a když jsem se pak přesto angažovat začala, z kolektivu na střední škole jsem trochu vyčnívala.

Dokázala byste tedy shrnout problémy generace vašich vrstevníků?

Je tu jasné téma klimatické změny, které začíná být čím dál tím důležitější. Je to spojené s nejistotou ohledně toho, jak bude náš život vypadat. Teď tu máme i koronavirus, ekonomickou krizi, a tenhle balíček nejistot zasahuje do spousty oblastí života. Pak je tu téma práce. Když se podíváme na rozdělování mladých ve školství, stává se, že skončíte v nějaké škatulce, protože jste ze znevýhodněné skupiny, a pak je pro vás těžké se dostat k dobré práci a životnímu standardu.

To, jestli jdete na gymnázium a vysokou školu, je často determinováno prostředím, ze kterého pocházíte, a také tím, jestli si to prostě můžete dovolit. I když máme veřejné školy bez školného, často s sebou studium nese stěhování a starosti o obživu. Když musíte chodit na brigády, máte míň času na školu. Často se také setkáte s tím, že mladí nemají zkušenosti. Jenže když studujete vysokou, zkušenosti musíte často nabírat na nějaké stáži, které bývají neplacené. K tomu se přidávají i vysoké nájmy.

Když si představím, že jsem dvacátník s učňovským vzděláním ze sociálně znevýhodněné skupiny, který řeší vámi popsané problémy, Strana zelených asi nebude moje první volba. Na koho pak tedy svou politikou míříte?

Máte pravdu, že je těžké v těchto společenských skupinách získávat hlasy, ale myslím, že je to i tak potřeba zkoušet. Mimo jiné to trochu rozbíjí obraz elitářské skupiny lidí, která se zajímá jen o životní prostředí, a ne o „obyčejné lidi“. Na tom, abychom byli stranou pro všechny, je potřeba pracovat krůček po krůčku.

Když jste začínala s politikou a aktivismem, kdo byly vaše idoly a vzory?

Jedním z nich byla moje učitelka na základní škole v Jihlavě, která pracovala pro tamní festival dokumentárních filmů a nabízela studentům lístky. Já se o ně přihlásila a v těch asi dvanácti letech jsem viděla film, kde se mluvilo o globálním oteplování. Zaujalo mě to a začala jsem si o tom zjišťovat víc.

V posledních letech to pak byla řada inspirativních žen v politice. V podstatě to může být každá žena, která se i přes hejty nebojí jít do veřejné debaty. Můžu zmínit třeba islandskou premiérku Katrín Jakobsdóttir nebo americkou kongresmanku Alexandrii Ocasio-Cortez, to jsou skutečné role models. Na úplně osobní rovině je to pak prostředí mládežnických politických organizací. Byla jsem v předsednictvu mladých evropských Zelených, kde můžete vidět, jak se z mladých aktivistů stávají evropští poslanci, což je taky důležité.

Co byste poradila mladým ženám, které by se rády angažovaly v politice, ale z mnoha důvodů z toho můžou mít obavy?

Říct, aby neměly strach, nefunguje. Strach je normální a ukazuje, že nejste namyšlený idiot. Je důležité si uvědomit, že spousta lidí, kteří se na vás divně tváří a kritizují vás, není o nic chytřejší než vy a taky mají obavy, jen to umí líp maskovat. Platí to i ve škole, která v nás často buduje strach něco říct a projevit se.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Matouš Hrdina

Matouš Hrdina

Editor webu heroine.cz. Vystudoval žurnalistiku, přispíval do různých médií a pracoval v humanitárních neziskovkách, působil jako vedoucí programu Radia Wave. Na... Další články.

Celkem 9 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jaroslav Drulák | 25. 6. 2020 | 19:39

Máme obrovské štěstí, že vás nikdo nevolí, soudruzi.

+14
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

CoronaBeer | 28. 6. 2020 | 16:01

No co, tak vám její názory nesedí. Nikdo vas nenuti se s tim ztotoznovat.
Ja taky bezhlave nesouhlasim se vsim, co dela, ale nemam hned jako vy pocit, ze kvuli lidem jako vona brzo nastane konec sveta.

-1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Naše další projekty

Peníze

Lékařská péče je jen jedna. Ta prémiová je ale bez čekání a prostojů

„Pokud si má české zdravotnictví udržet vysokou úroveň, je potřeba větší spoluúčast pacientů,“ říká Markéta Billová, šéfka společnosti Canadian...

Peníze

Vše pro firmu: Virtuální sídla jsou užitečná, říká podnikatel

Majitel společnosti Ofigo Roman Sokola se ve svém byznysplánu zaměřuje především na menší a začínající podnikatele. Nabízí jim založení...

Finmag

Frederick Douglass. Otrok, který se stal nejfotografovanějším mužem USA

Frederick Douglass utekl z otrokářské plantáže před bičováním – a stal se rádcem amerických prezidentů.

Finmag

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.