Být mladá, levicová a žena je výbušná kombinace, říká místopředsedkyně Zelených Anna Gümplová

Heroine má newsletter!

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

V poslední době se ale zelené agendě začíná věnovat i řada dalších stran. Nebojíte se, že vám někdo může tohle eso, kterým v politice hrajete, docela snadno přebrat?

Je to otázka důvěry. Je dobře, že se zelená agenda stává mainstreamem, ale když se podíváte, jak o ní jiné strany mluví, je to taková kosmetika. Řešení ekologických problémů jsou komplexní a často musí být i radikální, aby to mělo nějaký dopad. Je teď v módě dělat věci jako jsou stranické konference bez plastů, a elektorátu to může znít dobře, ale když se pak podíváte na reálné hlasování některých stran ve sněmovně, tak vidíte, že je to jinak. Změnu neuděláte tím, že používáte bambusové kartáčky místo plastových.

Mluvíte o komplexních a radikálních řešeních. Přijde mi, že jako strana často nabízíte buď důraz na odborníky nebo na radikalitu, ale žádný z nich vám výrazný úspěch nepřinesl. Jak se tedy stavíte k otázce populismu v politice? Nejsou nakonec ty bambusové kartáčky účinnějším nástrojem k lákání voličů?

Určitě je pravda, že je potřeba hledat míru, a také je jasné, že i když máte radikální požadavky, při jednání pak musíte hledat konsenzus, o tom politika je. I tak je ale důležité říkat, co chcete dělat, a nebát se toho. Radikální politika je navíc výraz, který často nezní hezky, ale je to prostě politika usilující o velkou změnu. Expertní background je také velmi důležitá věc, měla by ho mít každá politická strana. Politika má být populistická, přístupná – ale dnes se populismus často zaměňuje za to, když někdo říká hlouposti nebo vybírá jen chytlavá slova pro zaujetí lidí.

A co tedy má populismus být?

To, že je vaše politika komunikována srozumitelným a zajímavým jazykem. Má odborné, vědecké zázemí. Když to někoho zajímá, může si o tom přečíst padesát stran, ale zároveň to umíte shrnout tak, aby se to dalo snadno vysvětlit. Je to důležité a přijde mi, že u Zelených se to často nedaří, občas sklouzáváme k odbornému jazyku. Možná bychom se měli naučit říkat věci jednoduše – a až pak je dovysvětlovat.

Jak s tím jde dohromady to, že prosazujete program nazvaný Green New Deal pro Česko v zemi, kde značná část lidí vůbec neumí anglicky?

O tom, jak se ten program bude jmenovat, se ještě vede debata, ale té výtce rozumím. Myslím si, že strana Zelených teď není v pozici, kdy by měla schopnost oslovit třeba polovinu populace, od toho tu jsou jiné strany. My se musíme dostat na hranici pěti procent, a spousta lidí, na které chceme cílit, tento pojem zná nebo pochopí. Politika, kterou děláme, sice je pro všechny, ale v naší situaci musíme cílit víc konkrétně.

Působila jste i v evropských Zelených. Není pro vás trochu frustrující, že to, co se považuje za radikální politiku na Západě, nemá moc společného s tím, co se takto označuje u nás?

Frustrující to samozřejmě je, ale protože jsem stále žila v Praze, neztratila jsem kontakt s českou realitou. Paradoxně to funguje i tak, že když jste součástí té velké evropské zelené rodiny, máte radost i za ně, že se jim daří dělat změny jinde, i když vám tady ne.

Tu radikalitu je potřeba vnímat v celospolečenském kontextu, který je prostě jiný v Německu a u nás, je to také dáno historií. U nás byla občanská společnost za normalizace a v devadesátých letech zcela pohřbena a strašně těžko se vracíme k jejímu budování. Není to jen o zelené politice, o klimatu, ale obecně o občanské angažovanosti.

Od normalizace a devadesátých let ale už uplynulo hodně času, můžeme na tu dobu pořád svalovat vinu za současný stav společnosti? Nakolik je to vlastně pro vás, vzhledem k vašemu věku, relevantní období?

Myslím, že až teď, třicet let po revoluci, se teprve začíná řešit, co se v průběhu těch třiceti let dělo, jak moc jsme ty revoluční ideály naplnili, co všechno se nám povedlo či nepovedlo. V devadesátých letech jsem byla malá a společenské dění nevnímala, takže nemám optiku vlastní zkušenosti, ale myslím, že tyhle věci prostě trvají dlouhou dobu. Když poslouchám, o čem se baví starší lidé v mém okolí, mám často pocit, že na angažovanost rezignovali. Součástí téhle věci je i otázka vzdělávání. Sama jsem k angažovanosti vedená nebyla, a když jsem se pak přesto angažovat začala, z kolektivu na střední škole jsem trochu vyčnívala.

Dokázala byste tedy shrnout problémy generace vašich vrstevníků?

Je tu jasné téma klimatické změny, které začíná být čím dál tím důležitější. Je to spojené s nejistotou ohledně toho, jak bude náš život vypadat. Teď tu máme i koronavirus, ekonomickou krizi, a tenhle balíček nejistot zasahuje do spousty oblastí života. Pak je tu téma práce. Když se podíváme na rozdělování mladých ve školství, stává se, že skončíte v nějaké škatulce, protože jste ze znevýhodněné skupiny, a pak je pro vás těžké se dostat k dobré práci a životnímu standardu.

To, jestli jdete na gymnázium a vysokou školu, je často determinováno prostředím, ze kterého pocházíte, a také tím, jestli si to prostě můžete dovolit. I když máme veřejné školy bez školného, často s sebou studium nese stěhování a starosti o obživu. Když musíte chodit na brigády, máte míň času na školu. Často se také setkáte s tím, že mladí nemají zkušenosti. Jenže když studujete vysokou, zkušenosti musíte často nabírat na nějaké stáži, které bývají neplacené. K tomu se přidávají i vysoké nájmy.

Když si představím, že jsem dvacátník s učňovským vzděláním ze sociálně znevýhodněné skupiny, který řeší vámi popsané problémy, Strana zelených asi nebude moje první volba. Na koho pak tedy svou politikou míříte?

Máte pravdu, že je těžké v těchto společenských skupinách získávat hlasy, ale myslím, že je to i tak potřeba zkoušet. Mimo jiné to trochu rozbíjí obraz elitářské skupiny lidí, která se zajímá jen o životní prostředí, a ne o „obyčejné lidi“. Na tom, abychom byli stranou pro všechny, je potřeba pracovat krůček po krůčku.

Když jste začínala s politikou a aktivismem, kdo byly vaše idoly a vzory?

Jedním z nich byla moje učitelka na základní škole v Jihlavě, která pracovala pro tamní festival dokumentárních filmů a nabízela studentům lístky. Já se o ně přihlásila a v těch asi dvanácti letech jsem viděla film, kde se mluvilo o globálním oteplování. Zaujalo mě to a začala jsem si o tom zjišťovat víc.

V posledních letech to pak byla řada inspirativních žen v politice. V podstatě to může být každá žena, která se i přes hejty nebojí jít do veřejné debaty. Můžu zmínit třeba islandskou premiérku Katrín Jakobsdóttir nebo americkou kongresmanku Alexandrii Ocasio-Cortez, to jsou skutečné role models. Na úplně osobní rovině je to pak prostředí mládežnických politických organizací. Byla jsem v předsednictvu mladých evropských Zelených, kde můžete vidět, jak se z mladých aktivistů stávají evropští poslanci, což je taky důležité.

Co byste poradila mladým ženám, které by se rády angažovaly v politice, ale z mnoha důvodů z toho můžou mít obavy?

Říct, aby neměly strach, nefunguje. Strach je normální a ukazuje, že nejste namyšlený idiot. Je důležité si uvědomit, že spousta lidí, kteří se na vás divně tváří a kritizují vás, není o nic chytřejší než vy a taky mají obavy, jen to umí líp maskovat. Platí to i ve škole, která v nás často buduje strach něco říct a projevit se.