Vyhladovělým lidem se rány nehojí, říká lékařka, která jezdí operovat do Gazy. Nohy spálené na uhel nejsou výjimkou

Victoria Rose je plastická chiruržka z britské King’s College Hospital, kde vede oddělení rekonstrukční chirurgie. Od roku 2018 jezdí pomáhat svým kolegům a kolegyním, kteří pracují v čím dál náročnějších podmínkách v nemocnicích v Gaze. Tedy – jezdí, pokud ji izraelská strana do Gazy vpustí. A to není samozřejmost. Občas se stane, že je jí na poslední chvíli vstup zamítnut, a pak se s kufry nástrojů a zdravotnického materiálu vrací zase do Británie.

V Gaze je přitom chirurgů, a to zejména těch plastických, kritický nedostatek – a lidí, kteří potřebují jejich péči, je naopak mnoho. „Když exploduje bomba, jsou v zásadě tři způsoby, jak člověku může ublížit. Výbuchem vznikne tlaková vlna, při níž může prasknout ušní bubínek nebo může dojít k ruptuře plic. Exploze lidmi často mrští o zeď nebo o jinou překážku a způsobí jim tupá poranění, zpravidla neslučitelná se životem. Pokud to přežijete, může vám žár z ohniska výbuchu způsobit hluboké popáleniny. Nebylo výjimkou mít na příjmu člověka s rukou či nohou spálenou na uhel, kterou bylo potřeba okamžitě amputovat,“ popisuje lékařka. „Třetím druhem jsou střepinová poranění. Když ve vaší blízkosti vybuchne bomba, úplně všechno se následkem exploze rozvíří a pak v obrovské rychlosti zasahuje lidi jako projektily.“

V březnu 2025 začala totální blokáda hranic pásma Gazy. „Bylo to šílené. Od března tam nedorazila žádná humanitárka. Měli jsme jedinou krabici krepových obvazů. Musela jsem si pro ně chodit na oddělení centrální sterilizace. Už nepřidělovali ani gázové polštářky. Byly pouze pro urgentní příjem a operační sály. Když jsme v červnu odjížděli, měli jsme poslední balení a taky nám došly veškeré čisticí roztoky. Rány jsme museli vymývat stolním octem. Také jsme opakovaně sterilizovali jednorázové pomůcky, třeba skalpely. Během jedné operace klidně vypotřebujete dva nebo tři, protože se rychle otupí, ale my jsme museli používat jeden víckrát,“ vzpomíná na kritickou situaci Victoria Rose.

Co dokáže Victorii pokaždé vyvést z míry jsou nekonečné dohady o tom, jestli v Gaze šlo nebo nešlo o humanitární katastrofu: „Byl to hladomor. Nikde zkrátka nebylo nic k jídlu a já měla jen to, co jsem si sama přivezla. Neumíte si ani představit, jak moc pohubly například moje studentky. Desítky kil. Když je obejmete kolem ramen, tak tam prostě vůbec nic není. Jsou jako z fotografií, které známe z Bergen-Belsenu. Nic takového jsem neviděla snad od osmdesátých let, kdy byl hladomor v Etiopii.“

Jaký dopad má hladovění na prognózu pacientů a zdravotnický personál? A co vede Victorii k domněnce, že nedostatek potravin byl využit jako válečná zbraň? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.