„Je těžké se tam nevracet.“ Britská plastická chiruržka vypovídá o hrůzách války v Gaze
Victoria Rose – Rosie – pravidelně cestuje do jednoho z nejnebezpečnějších a nejhůře dostupných míst na světě, aby operovala těžce raněné přímo uprostřed ničivé války. Coby plastická chiruržka patří k několika málo lidem, kteří mají šanci se do Gazy dostat. Na rozdíl od profesionálních novinářů ze západních médií tak má unikátní možnost zprostředkovat světové veřejnosti přímé svědectví z Gazy. V rozhovoru, který jsme pořídily těsně po oficiálním uzavření příměří (10. října 2025), popisuje, co ji motivuje k opakovaným návratům navzdory obavám rodiny a náročnému zaměstnání doma ve Spojeném království i to, proč se často přes hranice ani nedostane, musí se otočit a jet i s kufrem plným chirurgických nástrojů zpátky domů.
Kde jsme vás zastihly, Rosie?
Správně jsem teď měla být v Gaze. Odjezd byl naplánovaný na pátek 10. října 2025. Měli jsme rezervovaná místa v konvoji, který vyrážel v neděli 12. října. Nepustil nás ale COGAT.
COGAT (Coordination of Government Activities in the Territories) je izraelský orgán pod ministerstvem obrany, který spravuje civilní a humanitární záležitosti Palestinců, zejména na Západním břehu (povolenky, pohyb osob a zboží, stavební povolení, koordinace pomoci). Často je kritizován za přílišnou kontrolu nad každodenním životem Palestinců, omezení pohybu a obchodu, obtížně dostupná povolení, nízkou transparentnost a za to, že umožňuje či posiluje pokračování izraelské kontroly nad okupovanými územími.
Co se stalo?
Povolení vstupu do Izraele zpravidla dostáváme až den předem, kdy už čekáme v Ammánu a proběhne brífink. Navečer COGAT oznámí, zda vám vstup povolí, anebo ne. Tentokrát nás ale zamítli už ve čtvrtek, dobré tři dny před cestou, takže jsem zůstala doma v Británii.
Děje se to často?
Od Světové zdravotnické organizace víme, že schvalují asi 47 procent žádostí o vstup. Spoustu lidí tedy odmítnou. Ani nám se to nestalo poprvé, nepustili nás třeba v únoru 2025. Ale kupodivu to pak zase klaplo na přelomu května a června. Nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne.
V jaké sestavě jste žádali o vstup?
Tentokrát jsme byli čtyřčlenná skupina – já, dva další chirurgové a anestezioložka. Z chirurgů nepustili nikoho. Anestezioložku sice ano, ale u ní byly zase potíže s pojištěním a vzhledem k nepřehledné bezpečnostní situaci jsme nechtěli, aby jela sama. A tak nakonec nejela ani ona, i když to pro ni bylo těžké rozhodnutí.
Jak bylo zamítnutí odůvodněno?
Vždycky říkají, že je to z bezpečnostních důvodů. V dubnu 2025 zamítli celou naši organizaci a odůvodnili to tím, že jsme měli špatně vyplněné formuláře. To bylo trochu zvláštní, jelikož naše organizace do Gazy jezdí pravidelně už od roku 2009. Už v tom papírování celkem umíme chodit – od 7. října 2023 šlo myslím o dvaadvacátou misi. Dosud jsme měli vždycky všechno v pořádku, ale tentokrát zřejmě ne.
Co se v textu dál dozvíte?
- s jakými zraněními se Rosie a její tým setkávají v Gaze
- jaký vliv má situace v Gaze na děti
- zda je v Gaze hladomor a jak nedostatek jídla ovlivňuje pacienty i personál nemocnic
- proč Rosie chce do Gazy jezdit dál
Heroine se dlouhodobě věnuje tématům, která společnost často přehlíží. Jdeme do hloubky, nebojíme se složitých otázek, otevíráme důležité debaty a dáváme prostor silným osobním příběhům.
Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Představte prosím sebe a svou profesi.
Je mi 53 let. Asi od roku 2007 pracuji jako plastická chiruržka v rámci NHS (National Health Service, Národní zdravotní služba, tedy veřejně financovaný zdravotní systém ve Velké Británii – pozn. red.) a od roku 2013 vedu oddělení rekonstrukční chirurgie v King’s College Hospital. Působili tam i dva ortopedi angažující se v neziskové organizaci IDEALS, která od roku 2013 vysílala každý měsíc do Gazy vlastní tým společně s další organizací, Medical Aid for Palestinians (MAP), s cílem pomoci místním ortopedům v Gaze řešit zvýšený počet zranění dolních končetin.
