„Je těžké se tam nevracet.“ Britská plastická chiruržka vypovídá o hrůzách války v Gaze

Kde jsme vás zastihly, Rosie?

Správně jsem teď měla být v Gaze. Odjezd byl naplánovaný na pátek 10. října 2025. Měli jsme rezervovaná místa v konvoji, který vyrážel v neděli 12. října. Nepustil nás ale COGAT.

Co se stalo?

Povolení vstupu do Izraele zpravidla dostáváme až den předem, kdy už čekáme v Ammánu a proběhne brífink. Navečer COGAT oznámí, zda vám vstup povolí, anebo ne. Tentokrát nás ale zamítli už ve čtvrtek, dobré tři dny před cestou, takže jsem zůstala doma v Británii.

Děje se to často?

Od Světové zdravotnické organizace víme, že schvalují asi 47 procent žádostí o vstup. Spoustu lidí tedy odmítnou. Ani nám se to nestalo poprvé, nepustili nás třeba v únoru 2025. Ale kupodivu to pak zase klaplo na přelomu května a června. Nikdy nevíte, jak to nakonec dopadne.

V jaké sestavě jste žádali o vstup?

Tentokrát jsme byli čtyřčlenná skupina – já, dva další chirurgové a anestezioložka. Z chirurgů nepustili nikoho. Anestezioložku sice ano, ale u ní byly zase potíže s pojištěním a vzhledem k nepřehledné bezpečnostní situaci jsme nechtěli, aby jela sama. A tak nakonec nejela ani ona, i když to pro ni bylo těžké rozhodnutí.

Jak bylo zamítnutí odůvodněno?

Vždycky říkají, že je to z bezpečnostních důvodů. V dubnu 2025 zamítli celou naši organizaci a odůvodnili to tím, že jsme měli špatně vyplněné formuláře. To bylo trochu zvláštní, jelikož naše organizace do Gazy jezdí pravidelně už od roku 2009. Už v tom papírování celkem umíme chodit – od 7. října 2023 šlo myslím o dvaadvacátou misi. Dosud jsme měli vždycky všechno v pořádku, ale tentokrát zřejmě ne.

Představte prosím sebe a svou profesi.

Je mi 53 let. Asi od roku 2007 pracuji jako plastická chiruržka v rámci NHS (National Health Service, Národní zdravotní služba, tedy veřejně financovaný zdravotní systém ve Velké Británii – pozn. red.) a od roku 2013 vedu oddělení rekonstrukční chirurgie v King’s College Hospital. Působili tam i dva ortopedi angažující se v neziskové organizaci IDEALS, která od roku 2013 vysílala každý měsíc do Gazy vlastní tým společně s další organizací, Medical Aid for Palestinians (MAP), s cílem pomoci místním ortopedům v Gaze řešit zvýšený počet zranění dolních končetin.

Můžete popsat tehdejší situaci v Gaze konkrétněji?

Každý vám tam řekne, že to celé nezačalo až 7. října 2023. Už v roce 2007, kdy se Hamás chopil moci v Gaze, Izrael opakovaně útočil a Hamás odpovídal protiakcemi. Neustále se tam bojovalo. Nejvíce zraněných bylo asi v roce 2018 během událostí Velkého pochodu za návrat (The Great March of Return, viz box – pozn. red.), ale nejen tehdy. Během bojů bylo zraněno mnoho mladých mužů. Kromě srpna, kdy je tam nesnesitelné vedro, tam IDEALS s MAP každý měsíc posílaly tým na celý týden. Já s nimi do Gazy jezdím od roku 2018.

Už po prvních misích mi bylo jasné, že budu muset nějak vyřešit tamější plastickou chirurgii, protože v Gaze toho času jednoduše žádní specialisté v oboru nebyli. S kolegy Ghassanem Abu-Sittahem a Timem Goodacrem jsme podali návrh na ministerstvo zdravotnictví, abychom chirurgy v Gaze mohli plastickou chirurgii učit. Potřebovala jsem jednoho plastického chirurga, který za mnou přijede do Spojeného království na odbornou praxi. Tím se stal Ahmed El Mokhallalati. Do Gazy se vrátil v únoru 2023 a ujal se vedení v oddělení plastické chirurgie v nemocnici Šífa. On byl také hlavním důvodem, proč jsem se nakonec do Gazy vrátila i během současné války.

Co jste měli v plánu?

Měla jsem za ním jet, abychom v Gaze společně nastartovali obor plastické chirurgie, jenže pak přišel 7. říjen. Zůstávali jsme nicméně pořád v kontaktu a Ahmed mi posílal fotky pacientů. V jednu chvíli jich měl v péči na osm set, přitom byl jediným plastickým chirurgem v celé Gaze. Vnímala jsem jako svou povinnost mu přijet pomoct.

Jak vypadaly vaše mise po událostech ze 7. října 2023? V čem byly jiné?

Znovu jsem do Gazy přijela až v březnu roku 2024. Bylo to během ramadánu, který se všichni snažili dodržovat asi i proto, že to bylo pár měsíců od začátku války a mezi lidmi ještě panovala jakási naděje, že to brzy skončí. A tak jsme vzhledem k oslavám měli značně náročnou pracovní dobu. Začínali jsme operovat tak brzy ráno, jak to jen bylo možné, vždy až do iftaru, tedy konce půstu při západu slunce, což bylo kolem šesti nebo sedmi večer. V tu chvíli jsme museli přestat operovat a k práci se vrátili opět až v devět či deset večer, kdy jsme se snažili stihnout alespoň tři nebo čtyři případy. A i tak jsme končili kolem druhé nebo třetí hodiny ranní. Pak spánek a znovu od začátku. Mezi jednotlivými zákroky jsem se snažila stíhat vizity u pacientů, které operace teprve čekala, anebo naopak u těch, kteří již byli po ní.

Takto jsem pracovala dva a půl týdne. V den odjezdu jsem nastoupila do auta a probudila se snad až ve chvíli, kdy naše letadlo přistálo na letišti v Heathrow. Byla jsem naprosto vyčerpaná.

Další, srpnová mise s Lékaři bez hranic v roce 2024 probíhala zcela jinak. Tentokrát jsme do práce denně dojížděli z penzionu a po šesté nebo sedmé večer už jsme nesměli být venku na ulici. Nakonec jsme si u Lékařů bez hranic doslova vydobyli delší pracovní dobu, ale trvalo to.

Na další misi během května a června 2025 jsme to už vychytali: začínali jsme kolem deváté ráno a končili okolo jedenácté večer. A takhle jsme to dělali tři a půl týdne.

Jaké případy jste v Gaze řešila?

Většinou šlo o následky poranění výbuchem. Když exploduje bomba, jsou v zásadě tři způsoby, jak člověku může ublížit. Výbuchem vznikne tlaková vlna, při níž může prasknout ušní bubínek nebo může dojít k ruptuře plic. Dokáže zapříčinit i traumatické poranění mozku. Exploze lidmi často mrští o zeď nebo o jinou překážku a způsobí jim tupá poranění, zpravidla neslučitelná se životem.

Pokud to přežijete, může vám žár z ohniska výbuchu způsobit hluboké popáleniny. Stejně tak požár, který může výbuchem vzniknout. Setkávali jsme se s popáleninami, které jdou skrz kůži, podkožní tuk i sval, až zasáhnou kost. Nebylo výjimkou mít na příjmu člověka s rukou či nohou spálenou na uhel, kterou bylo potřeba okamžitě amputovat.

Třetím druhem jsou střepinová poranění. Když ve vaší blízkosti vybuchne bomba, úplně všechno se následkem exploze rozvíří a pak v obrovské rychlosti zasahuje lidi jako projektily. Může to být cokoliv – části zdiva, aut. Taková rána do hlavy, hrudi či břicha bývá často smrtelná.

Běžně jsme ošetřovali lidi, kteří utrpěli úder do ruky či nohy nebo jim byla končetina traumaticky amputována. V pozdějším stadiu konfliktu, kdy už fungovala takzvaná Humanitární nadace pro Pásmo Gazy (GHF), jsme se začali setkávat se střelnými ranami, které do té doby nebyly tak časté. Poté, co se do toho vložila GHF, jsme jimi byli zavalení. Během května a června 2025 jsme v Násirově nemocnici v jednom dni přijali dvě stě postřelených lidí z těchto „center humanitární pomoci“ a od té doby se to dělo pravidelně.

Jaké typy zranění jste nejčastěji ošetřovali?

Většina lidí k nám přicházela s postřelenou končetinou nebo břichem. Těch bylo nejvíc. Během června a července ale nastala změna. Můj kolega Nick Maynard je přesvědčen o tom, že se začalo střílet do různých částí těl v různé dny.

Jako by to byla hra?

Ano, Nick si myslí, že to tak bylo. Já se ale během svých misí setkala hlavně s následky hromadné střelby.

Operovala jste i děti?

Padesát procent všech lidí, které jsem v květnu 2025 operovala, byli pacienti mladší patnácti let. Denně jsme operovali přibližně dvanáct pacientů a postupovali od těch nejmladších. Ta čísla byla obrovská.

Jeden z nejsilnějších záběrů z Gazy, který si vybavuji, je malá holčička, která běží přímo skrz plameny. Dodnes to video nemůžu dostat z hlavy…

Ano… Je vlastně neuvěřitelné, že se nepopálila daleko víc. Ten případ se odehrál přibližně v době, kdy vybuchla i bomba v domě rodiny Adama al-Nadžára. Oba jeho rodiče byli lékaři v Násirově nemocnici. Jeho matka Alaa měla zrovna službu, ale celý zbytek rodiny, devět dětí a jejich otce, vyhodila exploze do vzduchu. Je to vidět na záběrech, když je vynášejí ven z domu – jsou jako po kremaci. Spálení až na kost. Je to příšerný pohled.

Alaau znáte osobně, je to tak?

Měla jsem v péči jejího syna Adama, který jako jediný z jejích dětí přežil a jsem s ním stále v kontaktu. Sice neměl moc velkých popálenin, zato byl celý posetý střepinami. Když k nám přišel, vypadal, jako by ho někdo celého pomaloval jako dalmatina. Měl v sobě tisíce všelijakých úlomků, dlouho jsme se to z něj všechno snažili vytahat ven. Navíc měl vážné poranění – zlomenou kost v levé ruce. Spolu s kolegou Graemem Groomem jsme provedli část rekonstrukce, nervový štěp.

Vzpomenete si na svého nejmladšího pacienta?

Bylo to šestiměsíční miminko, holčička s popáleninami od výbuchu. Měla popálený krk, hrudník a ruce.

V době, kdy jste v Gaze působila, byla plná blokáda humanitární pomoci. Jak jste to zvládali a jak to ovlivnilo vaši práci v nemocnici?

Totální blokáda začala v březnu 2025, takže nás zasáhla až během posledního výjezdu v květnu a červnu. V březnu jsme byli čtyři a měli jsme s sebou pětadvacet kufrů plných všeho, o čem jsme věděli, že budeme potřebovat. A tak jsme to zvládli.

Jenže v květnu hraniční přechod Rafáh zavřeli. Všechny hranice hlídal Izrael a stanovil limit jednoho zavazadla do třiadvaceti kilogramů na osobu. Na srpen jsem si s sebou něco málo zabalila, ale Lékaři bez hranic i EMTCC (Emergency Medical Team Coordination Cell, spadá pod Světovou zdravotnickou organizaci – pozn. red.) mi jasně řekli, že si s sebou nemám brát nic. Stejně jsem to udělala. Nebylo toho moc, ale vzala jsem si nástroje, které jsem nutně potřebovala k práci.

Bylo to šílené. Od března tam nedorazila žádná humanitárka. Měli jsme jedinou krabici krepových obvazů. Musela jsem si pro ně chodit na oddělení centrální sterilizace. Už nepřidělovali ani gázové polštářky, takové ty, kterými se převazují a čistí rány, měli jich málo. Byly pouze pro urgentní příjem a operační sály. Když jsme v červnu odjížděli, měli jsme poslední balení a taky nám došly veškeré čisticí roztoky. Rány jsme museli vymývat stolním octem. Také jsme opakovaně sterilizovali jednorázové pomůcky, třeba skalpely. Během jedné operace klidně vypotřebujete dva nebo tři, protože se rychle otupí, ale my jsme museli používat jeden víckrát. Chyběla i spousta dalších jednorázových pomůcek, bylo to jako v Scrapheap Challenge (britská reality show, kde soutěžní týmy sestavují funkční zařízení ze šrotu – pozn. red.).

A jak jste to řešili s jídlem?

Potraviny v Gaze nebyly. V roce 2024 jsme chodili na trh, kupovali jsme si ovoce a kávu u stánku. Před nemocnicí se dal každé ráno koupit falafel k snídani. V květnu a červnu 2025 už nic z toho nebylo. Měli jsme jenom jídlo, které jsme si přivezli, což byly hlavně instantní pokrmy, které se zalijí horkou vodou. Ty jsem si dávala k večeři. K snídani a obědu jsem jedla jen müsli tyčinky. Všichni jsme tam dost zhubli. Já tři kila, kolega Tom Potokar snad deset.

Iniciativa IPC, která vyhodnocuje závažnost potravinové krize na mezinárodní úrovni, vyhlásila hladomor v Gaze oficiálně až 22. srpna 2025, přestože tam lidé hladověli už celé měsíce. Odhad v té době činil půl milionu žen a dětí. Jaká je situace teď?

Jeden z týmů se právě vrátil. IDEALS v Gaze měli v září dva ortopedy a ti říkali, že se jim situace zdá o mnoho lepší. Pacienti začali dostávat jídlo, sice jen trochu rýže s omáčkou jednou denně, ale alespoň něco. To v květnu a červnu jídlo nebylo vůbec, a tak jim nedávali jíst nic. Nějaké zlepšení tedy nastalo, ačkoli trhy se už od té doby neotevřely a k dostání nebylo ani nic z toho, co jsme si dříve běžně kupovali. Pomoc už zřejmě přichází, ale nestačí pokrýt všechny potřeby, které se mezitím nakumulovaly.

Někteří lidé, a to i tady v Česku, hladomor v Gaze popírají. Totéž se týká genocidy. Mohla byste popsat, co jste vy sama viděla?

Byl to hladomor. Nikde zkrátka nebylo nic k jídlu a já měla jen to, co jsem si sama přivezla. Do Gazy jezdím od roku 2018 a některé lidi tam znám už dlouho. Od začátku války v roce 2023 jsem poznala i další. Pokaždé, když přijedu, se za mnou zastaví. Úplně každý, koho tam znám osobně, zhubl. Neumíte si ani představit, jak moc pohubly například moje studentky. Desítky kil. Když je obejmete kolem ramen, tak tam prostě vůbec nic není. Jsou jako z fotografií, které známe z Bergen-Belsenu. Nic takového jsem neviděla snad od osmdesátých let, kdy byl hladomor v Etiopii.

Jak funguje chirurgie v prostředí takové krize?

Žádnému z dětí se nehojily rány, protože jim chyběly vitaminy a živiny potřebné k tomu, aby mohla proběhnout buněčná obměna. To se pak rána nezacelí. Nikdo z pacientů, které jsem tehdy operovala, se nehojil. Infekcí bylo daleko víc, než jsme byli zvyklí, což je další známka podvýživy, kdy člověku chybí nutrienty potřebné k vyvolání imunitní reakce. A tak propuká infekce. Pozná se to i podle všeobecné letargie. Lidé jsou unavení. Všichni daleko víc spali a také trpěli depresemi. Podvýživa má obrovský vliv na duševní zdraví. V květnu jsme kolegy poprvé slyšeli říkat, že by raději byli mrtví, než aby v tomhle žili dál. Myslím, že během toho měsíce, kdy jsme byli v Násirově nemocnici, zemřelo na následky podvýživy čtyřiadvacet dětí.

Jeden dramatický moment se vám podařilo zachytit i na video, když jste s Graemem natáčela svůj pravidelný vlog na sociální sítě. Jste na něm namačkaní na balkoně a někde za vámi je slyšet střelba. V jednu chvíli vás absurdita té situace až rozesměje.

Ano. To mezi sebou údajně bojoval Hamás a nějaká domobrana, která se snažila vykrást kamiony s humanitárkou. Jenže se taky říkalo, že Izrael tyhle domobrany sám financuje a nabádá je nejen k rabování, ale i k útokům na palestinské rodiny, aby vyvolal občanské nepokoje. A v červnu skutečně přišla skupina a zaútočila na Násirovu nemocnici a já jsem přesvědčená, že jim za to někdo zaplatil. Čili ta střelba pod námi, kterou vidíte na videu, byla součástí něčeho lokálního. Pak ale přišel výbuch. Izrael bombardoval část Chán Júnisu blízko nemocnice. Takže to celé začalo místním vyřizováním účtů a skončilo tím, že Izrael začal bombardovat nás.

Přes všechny překážky jste si dál vedla blog na Instagramu, kde jsem vás ostatně také objevila. Co vás k tomu vedlo?

S kolegy musíme jednu z větších nadací, která naše výjezdy spolufinancuje, povinně informovat o tom, co se v Gaze děje. A tak jsem si pořizovala záznamy, které jsem posílala partnerovi. Ten mi teď také spravuje Instagram. Někdy v květnu či červnu se rozhodl vše zveřejnit. Slyšeli jsme totiž příliš mnoho nepravd o tom, co se v Gaze děje, třeba hned o té první střelbě u center humanitární pomoci. Po ní jsme v nemocnici přijali dvě stě lidí a všichni byli postřelení. První věta, na kterou jsem ten večer musela reagovat v rozhovoru pro rádio BBC 5, byla: „Izrael tvrdí, že na nikoho nestřílel.“ Jenže pokud to nebyl Izrael, odkud se vzalo těch dvě stě postřelených lidí? Já jsem nikoho se zbraní neviděla. A přece nestříleli po sobě navzájem… Pak Izrael připustil, že tedy možná na několik lidí střílel, ale aby uklidnil dav… A na to jde zas jen říct: „Jakých pár, vždyť jich bylo přes dvě stovky!“ Jenže to ani nedořeknu a už se dávno řeší další tragédie.

Jste jedním z mála „západních“ hlasů, které jsou z Gazy slyšet…

Pro všechny zahraniční lékaře, kteří o tom mluví, je to silný zážitek. Podařilo se nám dostat do médií snadněji než našim arabským kolegům, což je nesmírně nefér. Ale jestli to pomůže dostat informace k veřejnosti, tak budiž. Není spravedlivé, že mě vyslechne daleko víc lidí než mé kolegy z Gazy. Ale v určité chvíli už je nutné, aby vyslechli alespoň někoho. Vím, že to tak vnímali i Nick nebo Graeme. Pochopili jsme, že je opravdu důležité, abychom promluvili jménem svých arabských kolegů do médií, která je ignorovala, což byl další způsob kontroly celého narativu. I vy mi říkáte, že lidé u vás nevěří, že probíhá hladomor nebo genocida. Cítili jsme jako svou povinnost vypovědět, co jsme tam viděli.

Může vaše výpověď jednoho dne posloužit jako důkaz o válečných zločinech?

Přednesli jsme naše prohlášení Spojeným národům. Nick promluvil i k Radě bezpečnosti. Mluvili jsme o tom s více lidmi v naději, že to pomůže. Je to strašně důležité.

Co na vaše působení v Gaze říká rodina?

Samozřejmě, že se jim to nelíbí. Mají pocit, že už jsem toho udělala dost. Prvních pár výjezdů tiše tolerovali. Zejména partner by si přál, abych se věnovala spíš šíření povědomí o tom, co se v Gaze děje, než abych tam přímo jezdila. Má obavy o mou bezpečnost, které rozhodně nejsou neopodstatněné. Myslím si ale, že mě teď Izrael už stejně nepustí v souvislosti s tím, jak vystupuji.

Nevím, co bych dělala, kdyby do Gazy jel on a já bych doma sledovala videa, kde po něm střílejí někde na balkoně. Asi bych to nezvládala tak dobře, jak to zvládá on. Rozhodně se to na nás podepsalo.

Jezdíte do Gazy, pracujete v Národní zdravotní službě. Zdá se, že nemáte vůbec volno.

Na výjezdy do Gazy si musím vždycky vyšetřit dovolenou z práce. Je to jediný důvod, proč tam jezdím jen dvakrát nebo třikrát do roka. Víc dovolené nemám.

Změnila vás tato zkušenost?

Určitě. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někdy dělat to, co teď dělám. Jelikož jsem Gazu zažila na vlastní kůži, cítím obrovskou zodpovědnost se tam vracet, zejména kvůli zoufalému nedostatku plastických chirurgů a i proto, že vím, jak moc může můj obor pomoci lidem ve válečné zóně. Všichni pacienti, které zasáhnou střepiny z výbuchů, potřebují nějakou specializovanou péči. Náš obor se zabývá poraněními. Jsme tu od toho, abychom rány čistili, štěpovali, překryli lalokem. Léčíme popáleniny. Všichni zranění něco z toho potřebovali. A když vidím, kolik toho pro ně můžu udělat, je pro mě těžké se tam nevracet.