Věřím, že Palestina bude jednou svobodná. Babička kvůli blokádě v Gaze zemřela, říká umělkyně Yara Abu Aataya
Krví jsem Palestinka, ale vším ostatním Češka, říká umělkyně a aktivistka Yara Abu Aataya. Jak se dnes žije její rodině, která je v Gaze? Jaké jsou jejich šance na útěk? A jak se ona snaží upozorňovat na probíhající humantní katastrofu? Nejen o tom s ní v rozhovoru pro Heroine.cz hovořila kurátorka Zuzana Štefková.
Rozhovor provází komentář Zory Hesové, který ho uvádí do kontextu letitého konfliktu a věnuje se těžkostem při referování o Gaze a Izraeli a hledání společné řeči. Najdete jej zde.
Pojďme začít od začátku. Mohla bys něco říct o tom, odkud pocházíš?
Žiju celý život v Praze, ale narodila jsem se v Gaze. Táta byl z Bir as-Sab', což je dnes v Izraeli, a máma je z Gazy. Když jsem se měla narodit, mamka už žila v České republice, ale chtěla porodit své první dítě doma. Rodil mě stejný porodník, jaký rodil ji. Pak jsme do Gazy jezdili každý rok na tři měsíce, až do roku 2000, to mi bylo šest let, a pak už to nebylo možné.
Přežívání v Gaze
Máš v Gaze rodinu?
Mamka tam má spoustu sester. Já tam mám sestřenice, bratrance. Pak jsou tam jejich děti. Děda ani babička už nežijí. Babička z tátovy strany zemřela kvůli podmínkám izraelské blokády – systematickým odepíráním léků, výživy a pitné vody. Stalo se to minulý rok na konci listopadu, v den benefiční aukce pro Palestinu, jejíž výtěžek šel na humanitární pomoc, takže jsme tam za ni drželi minutu ticha. To bylo náročné. Ale byli jsme moc vděční za to, že neskončila v masovém hrobě. Lidi jsou dnes vděční za to, že mohou být s úctou pohřbeni. To je to, na čem záleží. Umírala v kruhu své rodiny, v péči a bezpečí.
Yara Abu Aataya
Umělkyně, designérka a aktivistka palestinského původu žijící v Česku. Vystudovala architekturu na VŠUP v Praze. V současné době se zabývá grafickým designem a tvorbou sociálních sítí, světelným designem či designem knih.
Pracovala například na vizuálech neziskové organizace Konsent, navrhovala cyklistické dresy pro Rekola nebo orientační systémy domů. Skleněnou kolekci interiérových doplňků nazvanou ~1 hour zabývající se fluiditou času vystavovala na Designbloku, ale i v Londýně, Budapešti, Lodži.
A jste s rodinou v kontaktu?
Ano, přes Whatsapp. Maminka s nimi komunikuje častěji než já. A část rodiny jsme zachránili pomocí sbírky přes GoFundMe minulý rok, kdy jsme vybrali přes čtvrt milionu, aby se dostali do Káhiry.
Kde je pro tebe vlastně „doma“?
Doma je hodně široký pojem. Věnuji se tomu ve své tvorbě. Mám pocit, že moje doma není jedno místo. Určitě považuju za svůj domov Prahu a Českou republiku. I český jazyk beru jako svůj domov. Není to pro mě jenom místo, je to i komunita a pocit bezpečí. I to, co zůstává v mých vzpomínkách. I ta Palestina. Většinou se mě lidé ptají: jsi víc Palestinka, nebo Češka? Myslím si, že krví jsem Palestinka, ale vším ostatním Česka, i když se nám mamka snažila předávat už od dětství arabské zvyky. Někdy mám pocit, že musím vysvětlovat, proč nějaké situace cítím jinak.
