V Česku jsem cizinkou, úplně doma bych už ale nebyla ani na Ukrajině, říká učitelka, která před válkou utekla do Jihlavy
Bez znalosti jazyka a s ročním synkem v kočárku dorazila Solomiia Makovska před čtyřmi lety, doslova pár dnů po začátku ruské invaze, do Česka. Zakotvila v Jihlavě, kde od té doby učí angličtinu na základní škole. Věří, že receptem na úspěšnou integraci je „prostě chtít“.
„Jsem a vždycky tady budu cizinkou, je to ale zvláštní pocit. Nejsem tu stoprocentně doma, už jsem se ale integrovala, mám tu práci, přátele, vyrůstají tu moje děti, a kdybych se vrátila na Ukrajinu, nebude to stoprocentní doma už ani tam,“ říká mladá učitelka, která v Česku vychovává už dvě děti. K prvnímu synovi Pavlovi přibyl loni mladší Péťa. Loni také Solomiia získala zvláštní venu poroty Global Teacher Prize Czech Republic za svůj přínos k integraci.
„Mám vízum dočasné ochrany a toto vízum neumožňuje mateřskou. Možná bych měla nárok na nějaké sociální dávky, ty jsem ale využívat nechtěla. Musím říct, že to pro mě nebylo jednoduché. Cítila jsem vinu, že Pavlíčka takhle malinkého šoupnu do českých jesliček. Navíc tam byl celý den, od sedmi ráno do tří odpoledne. Uklidňovalo mě ale, že se mu tam líbilo, a rychle se učil česky. A teď s Péťou jsem i chtěla zase brzy pracovat, protože tu práci mám ráda a nechtěla jsem vypadnout z českého jazyka,“ popisuje Solomiia, jak se dvěma malými dětmi zvládá práci na plný úvazek.
Letos v září se stala i třídní učitelkou. V kolektivu jsou i tři ukrajinské holčičky, které dělají všechno proto, aby zapadly mezi české spolužáky, a ti jim pomáhají. Ne všechny příběhy malých Ukrajinců a Ukrajinek jsou ale takto optimistické. „Klobouk dolů před českými učiteli, jak celou situaci zvládli. Muselo to být hodně těžké. Mrzí mě, když pak se pak z druhé strany nedočkali vděku, který si zasloužili,“ zamýšlí se Solomiia. „Učitelé se ze strany dětí můžou setkat třeba s určitým vzdorem a vztekem. Jako profesionální pedagogové ale snad rozumí, že to děti nemyslí špatně, jen zkrátka chtějí být doma na Ukrajině, ve svém domě a se svými kamarády.“
Ve své škole vypomáhá Solomiia ukrajinským dětem a rodičům především s tlumočením, pokud je potřeba něco vyřešit. „Říkám jim, že i kdyby se vrátili na Ukrajinu třeba už za týden, i tak má smysl učit se česky a snažit se integrovat. Bude se jim tu – i kdyby jen dočasně – mnohem líp žít,“ popisuje, jaký přístup k integraci razí. Věří ještě, že válka brzy skončí? Jak se srovnává s tím, že její synové akceptují svoje české prostředí jako domov? A jaká slova říkají chlapci zásadně česky? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.
