Není to vždy o vině a nevině. Jak restorativní kruh pomáhá seniorům, které týrají jejich děti nebo vnuci
Arlene Groh je jednou z průkopnic restorativní justice v Kanadě, kde jako vůbec první pilotovala restorativní program věnovaný případům zneužívání seniorů jejich nejbližším okolím. Podařilo se jí přimět ke spolupráci různé rezorty, které restorativní justici společně aplikují dodnes. Při své práci využívá zejména metodu restorativních kruhů, do nichž přivádí jak poškozeného seniora s původcem příkoří, tak jejich blízké osoby. A společně hledají to nejlepší řešení.
Když se řekne restorativní justice, většina lidí si většinou představí setkání pachatele násilného trestného činu a jeho oběti. Vy ji však využíváte trochu jiným způsobem. Jakým?
Věnuji se jí už od roku 1998. Tehdy jsme plavali hodně proti proudu, zpočátku jsme podporu neměli skoro žádnou. Profesí jsem byla zdravotní sestra a opakovaně jsem se setkávala s klienty v důchodovém věku, kteří byli různým způsobem zneužíváni svým okolím. Nepřáli si však, aby jejich dítě nebo pečovatel byli obviněni z trestného činu, takže to nenahlásili.
Případ jedné ženy se mě hluboce dotkl, protože jsem jejímu synovi sama důvěřovala. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistila, že jí z účtu vybral asi padesát tisíc dolarů. Tehdy jsem jí řekla, že je to krádež a musíme proto zavolat policii. A ji ta představa naprosto vyděsila. Na svého syna policii za žádnou cenu zavolat nechtěla. Ve stejné době jsem mluvila se známým mé dcery, který pilotoval restorativní program v prostředí středních škol jako řešení vnitroškolních konfliktů. A mě napadlo, že když je možné něco takového dělat se studenty, proč by to nešlo také se seniory? To byl začátek mé dlouhé cesty.
Co dalšího se v textu dočtete:
- jak probíhá setkání týraných seniory s těmi, kdo jim ubližíli
- jak může i během jednoho sezení dojít k řešení situace
- proč je důležité, aby se setkání účatnili i podporovatelé obou stran
Hlavně ať vnuk nemá problémy...
Jaké byly první kroky?
Museli jsme přijít na způsob, jak přivést do jedné místnosti různé lidi, abychom mluvili o tom, proč ke zneužití došlo, co je třeba udělat pro nápravu škody a jakým způsobem můžeme zamezit tomu, aby se to opakovalo. Získali jsme financování, které nám umožnilo přivést do hry také policii nebo zdravotnické instituce. A pracovali jsme všichni společně. Já jako zdravotní sestra jsem se mohla postarat o zdraví klienta a policie mohla prošetřit okolnosti případu a zároveň dohlížet na mé bezpečí. Mnohdy jsem totiž ani netušila, jaké mi hrozilo nebezpečí, když jsem do některých domovů vcházela. Vznikl tak mezirezortní tým specializující se na zneužívání seniorů a ten funguje dodnes.
