Přestávám se omlouvat. Jak mě kurz sebeobrany učil respektovat samu sebe

„Drželi jste někdy klíče mezi prsty, když jste se vraceli domů?“ ptá se instruktorka sebeobrany Péťa zaplněné tělocvičny. S výjimkou dvou mužů tady v tureckém sedu sedí samé ženy. V reakci na položenou otázku se trochu nesměle zvedá les rukou. „Řekl vám někdy cizí člověk, že byste se měli víc usmívat?“ pokračuje lektorka. I druhá otázka vyvolává mezi účastnicemi stejnou odezvu. „A kdo z vás někdy šel domů delší cestou, jen proto, že byla bezpečnější?“ táže se Péťa do třetice. Když se rozhlédnu po místnosti, vidím, že se hlásí prakticky všichni.

Zahajovací workshop Moderní sebeobrany se odehrává v rámci víkendového pobytu ve středočeském Kácově. Před hotelem leží vrstva náledí, uvnitř se ale zimy obávat nemusíme. Mimo jiné proto, že tréninkový program na oba dny slibuje řadu praktických, fyzických nácviků.

Na úvodní hodině pro začátečníky ale zatím hlavně posloucháme. Péťa vysvětluje, co se skrývá pod názvem Moderní sebeobrana, jak svůj projekt před jedenácti lety pojmenovali jeho zakladatelé, manželé Jasmína a Pavel Houdek. „Nejde o klasickou sebeobranu, kde se naučíte jen to, co dělat, když už vás někdo drží pod krkem, nebo vám dává ránu pěstí. Agresor svou oběť potřebuje nejdříve vytipovat, pak teprve se k ní přiblížit. V každém okamžiku potenciálně nebezpečné situace se dá udělat něco pro to, aby konflikt v nejlepším případě vůbec nevznikl,“ objasňuje. „Je důležité se naučit poslouchat vlastní intuici. Raději si nechám zbytečně odjet výtah s člověkem, z něhož mě mrazí, než abych přistoupila a riskovala.“

Společně s Péťou, která má běžně na starosti výuku kurzů Moderní sebeobrany v Opavě, vede začátečníky také instruktorka Laura, která nám zadává první úkol: představit si, podle jakých znaků bychom si my sami vybrali oběť k přepadení či znásilnění. Mezi odpověďmi jako první zaznívají kolemjdoucí se sluchátky v uších nebo stydlivým pohledem, ale po prvotních rozpacích – nikdo si totiž nejsme jistí, jestli smíme naše nejtemnější nápady vyslovit nahlas – také senioři a seniorky, děti, lidé s hendikepem a ženy. Podle dat Českého statistického úřadu za rok 2024 jsou nejčastější obětí násilné kriminality dospělí muži mezi 18 a 64 lety, což odpovídá mezinárodním statistikám. Ženy a dívky se zase s výrazně častější frekvencí potýkají se znásilněním, sexuálním zneužíváním či obtěžováním.

Péťa upozorňuje, že některé ze jmenovaných okolností dokážeme rychle a poměrně snadno změnit. Zatímco s tělesnou konstitucí či věkem se toho při nočním návratu domů příliš dělat nedá, naši pozornost a postoj dokážeme ovlivnit vmžiku. „Sluchátka, kapuce přes hlavu nebo zírání do mobilu. To všechno vaši ostražitost spolehlivě oslabuje, takže se stáváte ideálním terčem,“ zdůrazňuje. „Zkuste venku dávat pozor. Odložit občas knížku, mobil,“ apeluje Laura, která je z týmu instruktorů a instruktorek Moderní sebeobrany v Kácově nejmladší. „Nechceme tvrdit, že si nemáte číst ve vlaku, ale je dobré sledovat, co se kolem nás děje.“

Kdo navíc dokáže dát tělem najevo ochotu se případnému napadení bránit, má menší šanci, že si jej lupič, exhibicionista v metru nebo slizký kolega v práci vybere jako svůj příští cíl. Zkouším se společně s ostatními podle návodu lektorek napřímit, vztyčit hlavu a s klidným výrazem se všímavě rozhlížet kolem sebe. V běžném životě mám přitom tendenci se spíše krčit a na veřejnosti být tak trochu neviditelná. Teď téměř okamžitě cítím, jak mi změna držení těla dodává sebevědomí. A to ještě ani nedošlo na rány.

Promiňte, bráním se

S Moderní sebeobranou začali Jasmína a Pavel Houdek ve sklepě na pražské Letné a brzy ji proměnili ve fenomén. Společně vypracovali rozmanité kurzy, vydali knihy, Jasmína v roce 2021 získala ocenění Moje Heroine a v roce 2024 manželé převzali stříbrnou medaili od šéfa Senátu Miloše Vystrčila. Na intenzivních výukových pobytech, jako je ten náš, mívají plno. „Běžně s námi jezdí padesát až šedesát lidí, které dělíme na dvě až tři skupiny,“ vysvětluje mi Pavel.

Své největší slabiny si při tréninku všímám brzy. Neumím si držet hranice. Zřejmě proto, že celý život trpím syndromem „hodné holky“. Když se učíme o bezpečné vzdálenosti mezi lidmi, pouštím ostatní příliš snadno do své osobní zóny a zamrzám. V obranném postoji s nohama od sebe a rukama před tělem, který je základním stavebním kamenem Jasmíny a Pavlovy techniky, nejsem dost pevná. Stačí do mě lehce strčit, abych zavrávorala.

Péťa s Laurou zdůrazňují, že útoky, včetně těch verbálních, musíme simulovat sice bezpečně, ale také věrohodně. „Nikdo z nás to asi přirozeně nemá v sobě, ale zkuste na sebe být zlí,“ říká Laura. Jinak si podle ní při tréninku nikdy nezvykneme na tlak, který bývá při skutečném ohrožení paralyzující. „Co děláš, ty p*čo?! Já chci jenom cigáro, tak co se ošíváš, ty vole,“ křičí Péťa na Lauru v ukázce, která ve mně vyvolává mrazivou vzpomínku na několik nepříjemných pátečních večerů v pražských podnicích. „Musíte si stát za svým,“ pokračuje Laura. „Jinak se vás budou agresoři snažit zpochybnit.“

Ve dvojicích se coby agresoři a oběti střídáme. Zpočátku se mi chce smát, cítím se trochu hloupě. Očividně nejsem sama, nervózní smích totiž slyším všude kolem sebe. Místo jednoznačných pokynů – tím nejlépe zapamatovatelným se pro mě stává stručné „nechte mě“ – navíc zcela automaticky začínám vlastní obranu omluvou útočníkovi. Věta „Pardon, ale nechte mě být!“ přitom zjevně není nejvýhodnější obrannou strategií. O práci mám tedy na víkend postaráno.

Fantomas a kladivo

Jakmile se dostanu do páru s mužem, začínají mi trénované situace připadat o dost skutečnější. Shodujeme se, že je nám dynamika dvojice oběma nepříjemná, jakkoliv je pro trénink zároveň velmi užitečná. On se cítí jako oplzlý násilník, já jsem si najednou citelně vědoma vlastních fyzických limitů. Pavel mě ale ujišťuje, že učit se sebeobranu má smysl pro každého. I pro mě, přestože se s výškou průměrného dvanáctiletého kluka necítím moc sebejistě. „Z výzkumů víme, že 60 procent žen, které se v případech pokusů o znásilnění fyzicky brání, se zvládne uhájit. A to mluvíme o netrénovaných ženách, které neabsolvovaly žádný kurz. Čímkoliv, co se tady naučíš, své šance ještě zvyšuješ.“

Ke slovní obraně a obrannému postoji postupně připojujeme údery. Trénujeme s boxerskými lapami. Některé, ve tvaru útočníkova obličeje, nápadně připomínají Fantomase. Příjemně mě překvapuje, že když se soustředím, jsem schopná do lapy praštit docela silně. Třeba to se mnou nakonec nebude tak marné.

Snažíme se trénink brát seriózně, ve dvojicích je ale rozdávání ran taky docela zábava. „Možná to vypadá, že tady trénujeme hrozně vážné věci – a to je pravda – ale taky je to velká sranda,“ směje se Laura, která má na pobytu kromě výuky na starosti také jeho praktické fungování a komunikaci s účastnictvem. Má radost, na hodině pro pokročilé se jí totiž podařilo zneškodnit pachatele alias lektora Mirka z týmu Moderní sebeobrany, který patří na kurzu k nejzkušenějším. Jejich nácvik sebeobrany proti noži, na kterou se jdu dopoledne podívat, je fascinující. Samu sebe si ale v podobné situaci zatím představit nedokážu.

Raději se tedy vracím k upevnění základů. Jako nováčci si osvojujeme takzvanou techniku kladiva, která spočívá v úderu zaťatou pěstí do zranitelného spánku. Zatímco ostatní trénují, každý z nás si postupně zkouší modelovou situaci, kterou v jiné místnosti nachystali instruktoři a instruktorky. Princip je jednoduchý: dostat se přes pachatele v ochranném obleku, který představuje opilého muže, do dveří v tělocvičně alias vchodu do bytového domu.

„Překvapilo mě, jak dlouho to celé trvalo,“ popisuje mi sympatická blondýnka Eva, když se udýchaná vrací za zbytkem skupiny. „Pachatel měl opravdu výdrž, nebylo vůbec lehké se přes něj dostat.“ Na některých obličejích je patrné rozrušení. Zcela pochopitelně, navzdory vtipkování při tréninku sebeobrana není zrovna veselým tématem. Naštěstí je tady s celým týmem i krizová interventka Dari. „Nemusíte čekat na to, až budete mít velké a silné pocity,“ apeluje na nás. „Klidně za mnou můžete přijít, až budete na pomyslné škále stresu od jedničky do desítky třeba na trojce.“ Řada lidí se ale z modelové situace vrací naopak s posíleným sebevědomím a úlevným smíchem. Ještě aby ne, když v obávané zkoušce obstáli.

Věřit sami sobě

Zajímá mě, jak zatím víkend působí na Pavla. Kromě zimního pobytu pořádá Moderní sebeobrana každoročně také letní víkendový kemp. Na každé akci přibývají noví návštěvníci a návštěvnice, najdou se ale i ti, kteří s Moderní sebeobranou jezdí opakovaně. „Na konci se vždycky cítím hodně vyčerpaně, ale taky šťastně,“ připouští. „Na učení je skvělé to, že vidíš, jak se ti lidé mění před očima. Na začátku kempu přijíždějí někam, kde nikoho neznají. Jsou často sami a nevědí, co mají čekat. Na konci ti samí lidé odjíždějí energičtí, plní sebedůvěry. To mě ohromně naplňuje,“ usmívá se.

Závěrečný den pobytu se rozdělujeme na několik skupin. Část si nejprve trénuje sebeobranu na místech, kde je její klasická technika ztížená. Cvičíme na schodech, na lavičce, v předstíraném autobusu s batohem na klíně. Poslední jmenovaný případ mi znovu připomíná událost ze skutečného života. Před několika lety mě totiž v autobusu na intimních místech osahávala cizí žena, ale já se v tu chvíli nedokázala ohradit. Sama sobě v tu chvíli slibuju, že příště už nezamrznu. Trénovanou situaci se mi nakonec podaří vyřešit docela obstojně: moje důrazné a hlasité „STOP“ má potenciál útočníka rozhodit a přitáhnout pozornost dalších lidí, obranný postoj zvládnu i v sedě a v nejhorší chvíli použiju osvědčenou ránu do rozkroku. Pochopitelně jen v náznaku, abych své kolegyni při cvičení nezpůsobila újmu.

Vrcholem celého programu jsou předem připravené scénky, s nimiž si máme v trojicích a čtveřicích poradit. Pavel nás bere do hotelové chodby, v níž se z pokoje ozývá křik a rány, nebo třeba k ženě, která se zřejmě potýká s následky drink spikingu. Je na nás, abychom správně a bezpečně zareagovali. I tady si ve skupině od Pavla vysloužíme pochvalu.

„To, co jste tu zažili a co jste si vyzkoušeli, ve vás ještě může nějakou dobu rezonovat. Snažte se teď na sebe být hodní,“ vyzývá nás Pavel, když se společně shromáždíme k závěrečnému rozloučení. „Možná, že ten obrovský posun, který jste za víkend udělali, zatím nevidíte. Já ale ano.“

Dávám Pavlovi v duchu za pravdu. V celé místnosti teď skutečně vnímám jinou, sebejistou energii. Cítím ji i sama na sobě. Dokázala bych se ubránit doopravdy? Netuším. Jedno ale vím jistě. Nikomu, kdo by mi chtěl ublížit, už to nehodlám dělat snadné.