Končí školní rok, kdy jsme se toho hodně dozvěděli o šikaně a násilí mezi dětmi. Stali jsme se svědky výbuchů násilí imezi dívkami na základní škole. Kde se zvýšená agresivita mezi dětmi bere, a je možné, aby se dětští násilníci „napravili"? „Pokud bylo dítě například šikanováno, nenalezlo podporu, nevědělo kudy kam a ze zoufalství už nevidělo jinou cestu než vzít nůž a někoho bodnout, je to úplně jiná situace, než když si prostě chtělo zkusit, jaké to je, někoho zabít,” říká psycholožka Natálie Nevřelová z Národního ústavu duševního zdraví.
Když se v televizním zpravodajství a na internetu začala objevovat videa zachycující drsné násilí mezi evidentně velmi mladými děvčaty na moravských základních školách, mnozí lidé vrtěli hlavami a byli zaskočení dosud nevídanou mírou agresivity. Jsou nyní skutečně děti násilnější než dřív? A proč? „Ve společnosti je řada stresorů - lidé řeší úzkosti z klimatické změny, geopolitickou situaci, nejistotu teď vyvolávají kroky USA ve světě. To všechno se propisuje do míry stresu, která je napříč populací vysoká. A děti to samozřejmě dobře vnímají. Obecně je ale příčin agresivity hodně. Od šikany, přes domácí násilí a spoustu dalších,” tvrdí psycholožka Natálie Nevřelová, která pracuje v Národním ústavu duševního zdraví.
Podle Natálie Nevřelové je ale násilí mezi dětmi jen výjimečně skutečně bezdůvodné a překvapivé. Obvykle k němu vede nezpracovaná frustrace, případně před dospělými skrývané konflikty: „Pokud dítě vyrůstá v rodině, kde je fyzické násilí normou, pak velmi často ke svému okolí přistupuje stejně. Ukazuje se nám, že děti z rodin s nízkým socioekonomickým statusem častěji sahají k rizikovému chování. Může to být tím, že mají k dispozici méně podnětů, a pak si nemají jak vybít frustraci,” vysvětluje Nevřelová.
Stejně jako nedokážeme s určitostí říct, co za zvýšenou mírou násilí stojí, nedokážeme ani určit jednoznačný recept, jak se s ním vypořádat. Oblíbená zkratka „rodiče by jim doma měli dát na zadek“ ale rozhodně nefunguje. „Platí pravý opak. Děti, které jsou bité doma, pak mají větší sklony k tomu chovat se agresivně k druhým. Opět, děti primárně opakují chování, které vidí kolem sebe. Dospělému se sice uleví, ale dítě zažívá frustraci, která vede k emoční nestabilitě a ta zase k agresi vůči sobě nebo vůči druhým,” připomíná Natálie Nevřelová.
Výjimkou není ani představa, že by problémy dětí s duševním zdravím, šikanou a agresivitou měla pomáhat řešit škola. To se ale podle zkušeností Natálie Nevřelové po běžných učitelích nedá vyžadovat: „Už nejméně od covidu je myslím asi každému jasné, že nároky kladené na učitele jsou obrovské. Nevím, jestli je nejlepší nápad jim ještě naložit další školení a další práci. Myslím, že se tady otvírá pole pro nějakou jinou profesi, třeba školního sociálního pracovníka nebo sociálního pedagoga. Připadá mi to schůdnější, než se vší silou snažit vyškolit učitele na péči o duševní zdraví.“
Jsou některé děti geneticky predisponované k násilnému chování? Když už dítě jednou někomu ublíží, může se ještě napravit? Rozhovor si přečtěte na webu Heroine.cz.