„Jak si vylepšit kávu? Přispěj na rusořez“. Deník české studentky, která navštívila přátele na Ukrajině
Dvacetiletá Emma Novotná, studentka ukrajinistiky z Brna, se v červenci vydala stejně jako loni na několik týdnů do Ukrajiny za svými přáteli. V deníkových záznamech popisuje situace, jimž jsou vystaveni běžní lidé v Kyjevě, jejich každodenní život a neustálé nevyspání kvůli ruským útokům. Jak se žije mladým Ukrajincům? Vedle snahy fungovat v realitě války řeší stejné věci jako mladí v Česku. „Když jsem tu byla minulé léto, zhruba na tři týdny, chtěla jsem přijet podpořit své ukrajinské kamarády a poznat jejich zemi. Jedna moje známá, Ukrajinka, mi popisovala, že je podle ní velice důležité, aby cizinci do Ukrajiny jezdili, protože bez toho nebude pokračovat spolupráce Ukrajiny se zahraničím,“ říká.
18. 7. 2025, pátek
Jak se náš autobus přibližuje ke Kyjevu, všímám si rozbořených domů podél cest, občas i nějaké rozstřílené značky – následky bojů z roku 2022. Přijíždím kolem poledne a na nádraží na mě čeká moje kamarádka Arina, se kterou se vidím po více než půl roce.
Během dne probíráme, co všechno se stalo za tu dobu, co jsme se neviděly, a procházíme se po městě. První siréna ohlašující letecký poplach se rozezní kolem deváté večer, když už jsme doma. Chvíli čekáme, až se z telegramových kanálů dozvíme bližší informace: nakonec jde o drony, které míří i na Kyjev. Sbíráme si tedy věci, které si vezmeme s sebou do krytu – powerbanku, mobil, sluchátka, lahev s vodou a mikinu. V dochozí vzdálenosti máme dvě možnosti: buď podzemní parkoviště, nebo kryt pod jednou z budov nedaleko.
Tento kryt je neobvykle obrovský, dokonce i s oddělenou koupelnou se záchodem a sprchou. Je tu spousta židlí, nějaké stoly a několik menších gaučíků, na kterých se dá ležet. Jsme tu samy.
O deset minut později se k nám připojí paní, která přišla i se spacákem. Arina si vedle mě čte a já jsem na mobilu. Čekání je zdlouhavé. Mám se pokoušet spát? Co když alarm za chvíli skončí a my budeme moct jít zpět do postele? Po hodině to vzdávám a snažím se usnout.
„Nemám jít pro deky?“ ptá se mě Arina po nějaké době. Podle telegramových kanálů nad námi teď nic není. A tak se vrací i s maskami na oči a při bzučení světla usínáme.
