Po útocích Fica se bála vyjít z domu. Soňa Ferienčíková otevřeně o tanci i vztahu s opozičním politikem

Choreografka Soňa Ferienčíková se na Slovensku věnuje současnému tanci. Její představení znají i čeští diváci – uvedla je například divadla Ponec nebo Divadlo v Celetné. V rozhovoru s Katarínou K. Cvečkovou pro časopis Heroine mluví o své práci, ale také o útocích, které směřují na její osobu ze strany představitelů a příznivců současné slovenské vlády. Již poslanec Andrej Danko ji v minulosti urážel, tuto neděli ji napadl přímo premiér Robert Fico, když na své tiskové konferenci pouštěl úryvek z jejího představení, aby Ferienčíkovou zostudil. 

Jaké pocity jsi měla, když jsi byla veřejně propíraná nejen jako partnerka politika, ale také v souvislosti se svým povoláním a  tvorbou? Chceš se k tomu vůbec vracet?

V nějakém ohledu je pro mě takový lživý útok na někoho, kdo ani není politickým oponentem, tak daleko za čárou, že se mi to vůbec nechce komentovat. Přineslo mi to ale také nový životní pocit. V polovině září, když to bylo nejvyhrocenější, pro mě bylo těžké vycházet z domu. Nechtělo se mi mezi lidi, bála jsem se. Mluvila jsem o tom také se svým dobrým přítelem, tanečníkem Petrem Šavelem, který je z LGBTIQ+ komunity a roky žije a působí v Bruselu. Jen tak mezi řečí mi tehdy řekl: „No vidíš, já jsem se tak cítil skoro pořád, proto jsem ze Slovenska odešel.“ A tehdy mi něco docvaklo. Řekla jsem si, že je vlastně dobře, že jsem měla možnost si to zažít. Pro mě to bylo pár dní, kdy jsem se ve veřejném prostoru necítila bezpečně, ale minority, které na Slovensku žijí, trpí takovými útoky roky – ať to jsou Maďaři, Romové nebo LGBTIQ+ lidé. Toto uvědomění pro mě bylo velmi důležité a chci tu zkušenost převést i do své tvorby.

Přestože rozhovor není výradně orientovaný na politické otázky, ani při komentování současné situace lidí v umění na Slovensku se jim nelze zcela vyhnout, například v souvislosti s kroky slovenského ministerstva kultury.

Podmínky pro tvorbu, obzvlášť v rámci současného tance, na Slovensku nikdy nebyly ideální. A po krocích aktuálního vedení ministerstva kultury budou výhledově ještě horší, pokud vůbec nějaké. Otázkou proto je, zda tu nadále zůstávat. Jak, za co a pro koho na Slovensku dál dělat umění?

Otázku, zda tu zůstat, si musí zodpovědět každý sám. Jedna linie jsou koncepční ideologické věci, druhá pak běžný provoz. Každý má nějaké závazky, i umělci. Proto nelze někomu vyčítat, když odejde nebo změní povolání. Je to úplně relevantní a vlastně i zdravé. Já jsem naopak ve fázi, že právě kvůli tomu, co se děje, považuju za důležité na Slovensku zůstat. Abychom to tu my, kteří budeme mít sílu a existenční možnost, podrželi. V nějakém ohledu je možná i dobré být okolnostmi nucený adaptovat se, změnit své myšlení, začít k věcem přistupovat jinak. Naučili jsme se tu nějak dlouhodobě fungovat, byť ne v ideál­ních podmínkách, a možná jsme svým způsobem zlenivěli. Tahle situace pro nás může znamenat také prostor pro reflektování různých otázek, před kterými už nějakou dobu stojíme. Například zda je takový druh tance dostatečně otevřený a komunikativní. Přitom jde o celoevropské tendence – otevírání se, posun do jiných prostorů, práce s publikem, sociální témata, komunitní projekty… Tanec zároveň nemá jazykové bariéry, takže oproti divadlu má větší možnost hledat financování také mimo Slovensko, výzvou je proto ještě intenzivnější propojování se zahraničím.

Celý rozhovor si lze přečíst na webu Heroine.cz.