O tanci a naději. Uznávaná umělkyně Soňa Ferienčíková se kvůli vztahu s politikem stala terčem útoků

Po absolvování bratislavské konzervatoře jsi studovala v Praze, Antverpách, Salcburku i New Yorku. Následně jsi několik let působila jako tanečnice v zahraničí. Co tě přimělo vrátit se na Slovensko, žít a tvořit právě tady?

Považuju za velmi významné, že mladí lidé odcházejí – je to zdravé a efektivní. Pro zemi je však důležité, aby se vrátili. U mě to bylo poměrně jasné. Ke konci studií jsem byla spjatá s holandsko-belgickou scénou, měla jsem tam práci, rozjeté projekty a původní plán byl zůstat právě v tomto prostředí. Postupně jsem ale zjišťovala, kolik tanečníků také plánuje působit a tvořit v Bruselu, a naopak na Slovensku byl velký prostor. Věděla jsem, že u nás není pro současný tanec vhodné zázemí, že chybí podpora. Vždy jsem však inklinovala k tomu, svobodně se rozhodovat – na čem budeme pracovat, s kým, proč, kde… Jít do projektu, za kterým si stojím, kterému věřím. A to mi volný prostor na Slovensku umožnil. Zároveň jsem se na domácí scéně úplně neuzavřela, tak jako jsem se hned po škole neuzavřela v zahraničí. Vždy jsem se snažila ty světy propojovat.

S tvůrčí svobodou se pojí také fakt, že nejsi v angažmá žádného divadla nebo tanečního souboru. Jak vypadá život tanečnice a choreografky na volné noze? Co všechno předchází výslednému dílu, které vidí diváctvo na jevišti?

Až dnes mi dochází, jak jsou tyhle věci z pohledu zvenku nejasné, i když pro člověka v dané komunitě jsou úplně samozřejmé. Být nezávislou umělkyní na Slovensku je kumulativní funkce. Začíná to v momentě, kdy dostanu nějaký nápad, pak probíhají dialogy s dalšími umělci a umělkyněmi a v přípravné fázi se hledají konkrétní témata a formují se tvůrčí principy. Následují administrativní úkony jako hledání možností financování a grantových výzev, shánění a oslovování partnerů… Tohle všechno přitom může trvat i rok. Realita je zároveň taková, že rozpočty jsou většinou poddimenzované, takže pokud nám nevyjdou peníze na kostymérku nebo kostyméra, sami chodíme po obchodech, když si nemůžeme po dobu zkoušení dovolit technika, balíme scénu a baletizol my, když nemáme na PR, tak vymýšlíme, fotíme a točíme videa sami. Na závěr přijde administrativní ukončení projektu a vyúčtování. Hned po premiéře je zase nutné myslet na budoucnost díla a na shánění dalších financí na reprízy. A v každé z těchto fází je zároveň třeba věnovat se také tělu – udržovat se v kondici, absolvovat tréninky, fyzioterapie, masáže.