Odškodnění za nezákonné sterilizace dostalo zatím něco přes čtyři sta žen. Co celý proces komplikuje?

Sterilizace prováděné v rozporu se zákonem probíhaly v České republice (potažmo v Československu) od konce šedesátých let 20. století nejméně do roku 2010. Podstatná část z nich se týkala romských žen. V lednu 2022, po osmnáctiletém boji aktivistů a lidskoprávních organizací, vstoupil v platnost zákon o odškodňování nezákonně sterilizovaných občanů. Proces odškodňování je tak momentálně v plném proudu, ovšem zdaleka ne všechny oběti se svých práv domohou.

Ač má stát na vyplacení odškodného lhůtu dva měsíce, většina z 1200 žadatelek na rozhodnutí ještě čeká. Doposud na něj dosáhlo 412 žen. Některé ženy už teď vědí, že jim odškodnění přiznané nebude, desítky dalších se o to ani nepokoušejí, protože nemají potřebnou zdravotní dokumentaci z doby, kdy jim byl zákrok proveden.

Právě chybějící zdravotnická dokumentace je při uznávání nároku na odškodnění největší překážkou, protože mnohé nemocnice už potřebné dokumenty dávno skartovaly. Teoreticky sice může o odškodnění požádat kdokoli, kdo byl sterilizovaný mezi lety 1966 a 2012, v praxi jsou ale zvýhodnění ti, kteří byli sterilizováni později, protože mají větší šanci zdravotnickou dokumentaci doložit.

Organizace podporující lidská práva i romské organizace tak nyní navrhují změny procesu, tak aby na odškodnění mohly dosáhnout i oběti, jejichž zdravotní dokumentace se nedochovala. Zda však k jejich schválení dojde, to zatím není jasné.

S doporučením odškodnit oběti přišel v roce 2005 tehdejší ombudsman Otakar Motejl poté, co nechal prošetřit desítky případů tuzemských sterilizovaných romských žen. Vláda se sice za sterilizování svých občanů v roce 2009 omluvila, politická vůle podpořit plošné odškodnění ale chyběla. Odpovědnost za případné odškodnění tak zůstala na bedrech jednotlivých obětí. Odvahu a prostředky k tomu, pokusit se získat odškodnění soudní cestou, však měly jen jednotky žen.

V době normalizace se plošné sterilizace prováděly především za pomoci vládou podporovaných kampaní. V oficiálních dokumentech bychom ale nikde nenašli zmínku o tom, že tyto kampaně cílily na romské ženy.

Významnou roli při provádění sterilizací zastávali také lékaři, kteří využívali svého postavení vzdělané autority. Proti nim stály ženy z chudých poměrů, často jen s minimálním vzděláním. Těm pak lékaři nenabízeli informace o zákroku, případně zákrok prováděli rutinně během císařských řezů – obvykle s odůvodněním, že zákrok je nutný z důvodu záchrany života ženy a dítěte. V takovém případě nelze hovořit o informovaném souhlasu. Navíc stát využíval v kampaních i sociální pracovníky, kteří ženy více či méně násilnými metodami (výhružky, příslib odměny, zamlčování nevratnosti zákroku) k zákrokům přesvědčovali.

Nucené a nedobrovolné sterilizace nebyly jen záležitostí normalizace. Po roce 1989 se v zavedené praxi pokračovalo dál, byť neoficiálně. Většinou z iniciativy jednotlivých lékařů nebo porodnických oddělení. Právě Elena Gorolová je jednou z těch žen, které byly sterilizované až po sametové revoluci, v roce 1990. K zákroku došlo během císařského řezu, když rodila svého druhého syna.

Smutným paradoxem je, že poslední zdokumentovaný případ ze žatecké porodnice, kde byla žena bez informovaného souhlasu sterilizovaná během svého třetího porodu, proběhl ještě v roce 2010. Tedy rok poté, co se náš stát za protiprávně prováděné sterilizace oficiálně omluvil.

Až po roce 2012 byl u nás přijat zákon, podle něhož smí být žena sterilizovaná nejdříve třicet dní po porodu nebo provedené interrupci.

Sterilizační praxe v českých zemích, jakkoli byla hrůzná, nebyla nijak výjimečná. Pojem eugenika máme spojený především s nacistickým Německem. Málo se už ale ví o tom, že principy tzv. negativní eugeniky – tedy snahy omezit šíření genů určitých skupin obyvatel – rozhodně nezmizely s koncem druhé světové války. A zatímco nacisté chtěli pomocí sterilizací řešit „rasovou čistotu“, v poválečném světě se plošně prováděné sterilizace prosazovaly spíše jako nástroj pro řešení sociálních problémů. Neoficiálně docházelo i ke sterilizování na základě etnicity. Např. v USA bylo mezi lety 1970 a 1976 sterilizováno asi 25 % žen z řad původních obyvatel v produktivním věku.

Společenská debata o nepřípustnosti plošných sterilizací probíhá teprve posledních dvacet let pět. Výraznější kritika se objevovala v západních zemí od sedmdesátých let 20. století, snahy o omluvení se obětem a jejich odškodnění ale následovaly až mnohem později.

K přelomovému momentu došlo v roce 1997, kdy byl v nejčtenějších švédských novinách zveřejněn novinový článek švédsko-polského novináře Macieje Zaremby. Zaremba ve svém článku upozornil na fakt, že během čtyřiceti let existence sterilizačních zákonů (1935–1976) bylo ve Švédsku sterilizováno přes 60 000 osob, z toho velká část z eugenických důvodů, pod nátlakem nebo zcela bez souhlasu.

Zveřejnění článku vyvolalo veliký rozruch po celém světě. Švédská vláda v podstatě okamžitě přistoupila k vyšetřování a již v roce 1999 se rozhodla odškodnit oběti. Švédsko tím vytvořilo precedent, kterým se následně inspirovaly některé další země. Norsko se rozhodlo odškodnit oběti sterilizací v roce 2003, k odškodňování přistoupily i některé státy USA – Severní Karolína v roce 2012 a Virginie v roce 2015. Řada zemí se za plošné sterilizace omluvila, s odškodněním ale otálejí nebo ho neplánují.

V tomto ohledu můžeme považovat za úspěch, že se Česká republika jasně přihlásila k odškodnění nedobrovolně sterilizovaných obětí. Naopak ale zůstává jednou z mála zemí, které vyžadují po trans lidech sterilizaci při úřední změně pohlaví. Otázky, nakolik smí stát zasahovat do reprodukce jedinců, tedy stále nemáme vyřešené.