„Milovaný Eričku...“ Barbora napsala synovi, který zemřel, dopis. Přátelé se jí dodnes bojí zeptat, jak se má

Milovaný Eričku, jestli je nějaké nebe, možná se tě tam zeptají, kým jsi byl na zemi. Řekni jim, prosím, že jsi byl milované miminko. Byl jsi človíček, na kterého se tady těšila spousta lidí. Ty jsi sice náš svět neviděl, ale svět viděl tebe a teď mu moc chybíš. Tento dopis s vyznáním lásky napsala letos v únoru Barbora Hlavicová svému synovi, který se narodil mrtvý. O tom, jak se s tragickou událostí vyrovnávala, se matka rozhodla podělit ve velmi osobním textu na webu Heroine.cz.

„Jako třicetiletá Češka jsem si dlouho myslela, že se mě smrt netýká. Teď takovou statistiku tvořím já. Mrtvě narozená miminka jsou u nás 3 až 4 z 1000. Se ztrátou se však podle organizace Dítě v srdci setká každá čtvrtá Češka. Ročně ztrátou končí 9600 těhotenství,“ upozorňuje Barbora Hlavnicová na bolest, se kterou se setkávají mnohé páry, a zejména ženy, které přizpůsobují očekávanému mateřství už dopředu svůj život. „V prvních týdnech po porodu jsem měla pocit, že sedím na dně studny. Cítila jsem se daleko od lidí i od sebe. V přípravách na roli mámy jsem přerušila podnikání, odložila koníčky. Najednou jsem netušila, z čeho znovu poskládat své já. Měla jsem být máma, tak kdo jsem teď?“

Se ztrátou dítěte v období kolem porodu se musí vyrovnat nejen žena, ale také další členové rodiny. Zármutek zasahuje každého jinak. Otcové například mají pocit, že jsou „až druzí v řadě“ a musejí především podpořit svou ženu. Podle zkušenosti psycholožky Naděždy Špatenkové „je často vhodné při návštěvě terapeuta oddělit rodiče od sebe, aby si muž dovolil zabývat se vlastními prožitky a nestavěl se do role „řidiče“, který jen doprovází partnerku,“ míní Barbora Hlavnicová. Velmi se trápí i prarodiče, kteří nemohou pomoci svým dětem v jejich zármutku, a zároveň někteří znovuprožívají vlastní trauma ze ztráty dítěte.

Ani přátelé najednou nevědí, jak truchlící podpořit. „Mlčení bolí víc než neobratná otázka. „Jak se máš?“ přináší svobodu. Je na vás, jak široce odpovíte. Neumíme se smutkem prostě jen být, potřebujeme ho odstrčit, vyřešit. A tak často slyším věty, po kterých se cítím ještě víc sama: „Sousedka taky přišla o dítě. Teď už má tři.“ Jak ale mluvit s blízkými, kteří zažili tak těžkou zkušenost? I to se v textu Barbory Hlavnicové dozvíte. Někdy může pomoct i ujištění, že zármutek někdo vidí, říká: „Mně obrovsky pomohly věty, které nedávno vyslovila kamarádka: „Nemysli si, že jsi na to sama. My všichni si Erika pamatujeme a těšili jsme se na něj.“