„Řekni jim v nebi, žes byl milované miminko.“ Jak žít dál, když přežijete vlastní dítě

Milovaný Eričku,

jestli je nějaké nebe, možná se tě tam zeptají, kým jsi byl na zemi.
Řekni jim, prosím, že jsi byl milované miminko. Byl jsi človíček, na kterého se tady těšila spousta lidí. Ty jsi sice náš svět neviděl, ale svět viděl tebe a teď mu moc chybíš.

V mém počítači leží dopis z 2. února 2025. Vznikl čtyři dny potom, co jsem poprvé a naposledy držela v náruči svého syna. Zatímco jiné rodiče nejspíš po porodu zaplavuje pocit štěstí, mně hlavou běželo: „Dovolí nám ho pohřbít?“

Naprosto běžná výjimka

Jako třicetiletá Češka jsem si dlouho myslela, že se mě smrt netýká. „Měli pět dětí, jen jedno se dožilo dospělosti.“ Tak jsme se to učili v dějepise. Dětská úmrtnost pro mě byla číslo v dávných statistikách. Teď takovou statistiku tvořím já.

Ano, můj příběh je výjimka. Mrtvě narozená miminka jsou u nás 3 až 4 z 1000. Se ztrátou se však podle organizace Dítě v srdci setká každá čtvrtá Češka. Ročně ztrátou končí 9600 těhotenství.

Jsem výjimka, ale naprosto běžná. Mámu nebo tátu, kteří přišli o miminko, máte nejspíš ve svém okolí i vy.

Jak si představit nepředstavitelné? Stojíte uprostřed prázdného života a nevíte, kam se sebou. Nic nedává smysl. Hormonální bouře ve vaší hlavě se jen neochotně usazuje a vám se zdá, že máte příliš dlouhé ruce. Jak jinak si vysvětlit prázdnou náruč? Takové to je, když přijdete o dítě.

V prvních týdnech po porodu jsem měla pocit, že sedím na dně studny. Cítila jsem se daleko od lidí i od sebe. V přípravách na roli mámy jsem přerušila podnikání, odložila koníčky. Najednou jsem netušila, z čeho znovu poskládat své já. Měla jsem být máma, tak kdo jsem teď?