Smrt v nemocnici nemusí být špatná, říká fotografka, která fotí lidi na samém konci života

Hned jak Gabriela Teplická začala fotit na onkologii, věděla jsem, že chce téma smrti uchopit různými způsoby, Chtěla  fotit nejen staré lidi, ale i mladé, takové, kteří mají vlasy, muže i ženy. „Mělo to být rozmanité, protože smrt se týká každého z nás. Jsme v tom všichni společně,“ říká Teplická.

Jedním z lidí, které dokumentovala, byla i Melánie. Mladá žena s dlouhými vlnitými vlasy, v kytičkovaném pyžamu. „Zpočátku jsem si nedovolila zeptat se jí na svolení, a tak jsem ji na vizitě nefotila. Když jsem vyšla z pokoje, hned jsem šla za psycholožkou s tím, že bych velice chtěla Melánii nafotit. Modlila jsem se, aby souhlasila.“  Melánie souhlasila pod podmínkou, že se může nejdříve dojít nalíčit, vzpomíná fotografka. „Bylo to krásné, nečekané. Opravdu se nalíčila a udělala jsem její portrétní fotky pro ni a její rodinu.“

Teplická nakonec fotila i svatbu Melánie v nemocnici a její poslední chvíle. Z nemocnice jí volali, že pokud se s ní chce přijít rozloučit, musí přijít ještě ten den. 

Teplická se lidem prostřednictvím fotografií snaží ukázat, že neexistuje jedno správné umírání. Snaží se také rozbít představu některých lidí, že když někdo zemře v nemocnici, je to špatná smrt. „Fotila jsem v nemocnici, ale i jinde a můžu porovnat smrt na různých místech. Znám lidi, kteří zažili smrt blízkého doma, přičemž všechno bylo tak, jak si přáli. Když ale měla smrt potkat je, navzdory předešlým zkušenostem si sami přáli zemřít v nemocnici. Neexistuje jedno správné odcházení.“

Co fotografce lidé na prahu smrt nejčastěji říkají? Jak na focení v posledních chvílích umírajícího reagují jejich blízcí? Proč Teplická tyto momenty fotí naboso?  Více v rozhovoru na webu Heroine.cz.