Ani ženská magor, ani ječící hysterka. Na to být u lůžka dítěte máme i po rozsudku právo, říká matka nemocné Olivky
Pobyt u dítěte v nemocnici a přítomnost u dítěte v nemocnici. Zdá se vám, že v tom není žádný velký rozdíl? Je, mnohem větší, než by se mohlo zdát. Ví to také žena, jejíž měsíční syn byl v roce 2018 se zápalem plic hospitalizován na novorozenecké jednotce intenzivní a resuscitační péče Masarykovy nemocnice v Ůstí nad Labem. Se zdravotnickým zařízením se kvůli nemožnosti nocovat vedle svého dítěte nakonec soudila několik let. Marně. Po rozsudku Nejvyššího soudu teď někteří zpochybňují i právo dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče v nemocnici. To je ale zavádějící, píše pro Heroine.cz Valerie Tkadlčíková, která s nemocnou dcerou
Žena chtěla u svého syna na oddělení přespat, zdravotníci jí po dlouhém vyjasňování pozic dovolili u lůžka sedět, ovšem nikoliv spát. „Oddělení na to prý nebylo prostorově ani technicky vybavené. Na místě zasahovala i policie, matka nakonec přečkala noc na chodbě. Po letech soudních sporů jí Nejvyšší soud před pár dny vzkázal: nemocnice nepochybila,“ píše v komentáři pro Heroine.cz Valerie Tkadlčíková.
A pokračuje: „Verdikt ukazuje ve vztahu k právům dětí na dvě slabiny českého zdravotnictví. Tou první je zaměňování dvou pojmů, jejichž význam je zcela odlišný: přítomnost a pobyt rodiče u dítěte. Přítomnost znamená možnost být fyzicky u dítěte, pobyt znamená mít v nemocnici vlastní zázemí, lůžko, možnost přespat. Přítomnost je právo, pobyt je možnost.“ Dítě má sice podle zákona právo na nepřetržitou přítomnost u dítěte, je však na nemocnici a jejích organizačních, prostorových a personálních možnostech, zda umožní rodiči, aby mohl u svého dítěte také spát. Jedna noc se na židli vedle postýlky vydržet nejspíš dá. Ale co týden, dva, měsíc?
Valerie Tkadlčíková je matkou dcery Olivie, která je od narození vážně nemocná. Času strávila rodina v nemocnici už mnoho a zkušeností s nejrůznějším přístupem personálu mají až dost. „Je to na rozhodnutí dané nemocnice, hodilo by se ale spíše říci: na rozhodnutí dané směny, lékaře, sestry. Na to, kdy rodič překáží, a tedy lze jeho pobyt (nikoliv přítomnost) omezit, totiž neexistují žádná jasná a veřejně čitelná kritéria. Strávíte-li nějaký ten čas v českých nemocnicích, brzy zjistíte, že co je s ranní směnou problém, to může být večer zcela přijatelné, a naopak,“ popisuje v komentáři.
„Pocit bezpečí je totiž to jediné (důležité), co v tak těžkých chvílích můžeme jako rodiče svým dětem dát. Nedokážeme je vyléčit, to není naše úloha. Naše úloha je je neopustit,“ zdůrazňuje Valerie Tkadlčíková s tím, že nejen v rozvinutějších zemích, ale také v některých menších nemocnicích v Česku je už nepřetržitý pobyt (ne pouze přítomnost!) u dítěte běžnou záležitostí. Jak argumentují lidé, kteří nejsou pobytům rodičů nakloněni? A co říkají výzkumy? Přečtěte si na webu Heroine.cz.
VIDEO: „Každý vězeň bude jednou něčí soused.“ Kateřina Jírová o tom, proč dát lidem po trestu druhou šanci
