Hidžáb je jen špička ledovce. Svobodné jsme nebyly ani v džínách a laboratorních pláštích, říká Íránka žijící v Česku
Jak se žije v zemi, kde rodina a stát smí určovat, jak žijete, co si oblékáte a koho milujete? Lektorka perského jazyka na Katedře Blízkého východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Mona Khademi to ví. „Když jsem chodila do školy, nesměla jsem se oblékat barevně. Kluci se nám holkám posmívali, proč chceme práva, na co nám prý budou,“ vzpomíná na své dospívání v Íránu, odkud pochází. „Íránky už 47 let bojují o každý centimetr svobody.“ V rozhovoru pro web Heroine.cz mluví o tom, že jsou íránské ženy navzdory útlaku často většími feministkami než Evropanky a vysvětluje, proč si šáhův režim přístupem k nim ve skutečnosti v mnohém nezadal se současnou islámskou republikou.
Bez pochopení role íránských žen nejde pochopit Írán a současné dění v něm jako takové. Souhlasíte?
Určitě. Ženy tvoří polovinu devadesátimilionové íránské společnosti. Přestože se Íránky dokážou ekonomicky a kulturně rovnat mužům, ta druhá polovina se na ně vždy dívala svrchu. Dokud Írán nebude mít rovná práva a nebude ženy vnímat jako rovnocenné s muži, nebude nikdy svobodný a nebude prospívat.
Zmínila jste devadesátimilionovou společnost, k roku 2026 v Íránu konkrétně žije více než 93 milionů obyvatel. To je skutečně obrovská země a obrovský počet (nejen) žen. Jak velké jsou dnes rozdíly v jejich životech například mezi velkými městy, jako je hlavní město Teherán, a venkovem? Do jaké míry je postavení žen v Íránu určováno zákony státu, a do jaké míry spíše prostředím, ve kterém žijí?
Foto: Shutterstock
Situace, v níž se íránské ženy dlouhodobě nacházejí, neexistuje jen kvůli zákonům islámské republiky. Z velké části je výsledkem patriarchálních tradic, které v zemi přetrvávají už stovky let. Myslím, že dokonce větší roli než islámská republika hraje právě to, jak na ženy pohlížejí muži i v rámci rodiny. Ženská populace je hodně rozmanitá, to je pravda. V dřívějších dobách, třeba před dvaceti lety, byly rozdíly podle toho, kde jste se jako žena narodila, obrovské. Dnes se díky internetu a dalším médiím trochu umenšují, ale přetrvávají pořád.
Pokud žijete ve velkém městě, kde máte dostupné vzdělání, a pocházíte z rodiny, v níž jsou rodiče vystudovaní a pracují, je mnohem snadnější fungovat normálně. Ve vašem okolí je totiž normou, že dívky chodí do školy. Pořád sice máte otce, strýce nebo dědečka, který vás usměrňuje, ale děje se to v mnohem menší míře. Pokud žijete na vesnici uprostřed pouště, váš život obsahuje mnohem méně prvků moderního světa. Role tradice a náboženství je mnohem silnější a dusí vás.
V posledních dnech sledují především zahraniční média příběh íránského národního ženského fotbalového týmu. Na turnaji v Austrálii jeho členky odmítly zpívat oficiální hymnu islámské republiky, za což byly v Íránu označeny za zrádkyně. Podle řady lidí se následně vzdaly nabídnutého azylu v Austrálii kvůli výhrůžkám íránského státního aparátu vůči jejich blízkým. Je tato událost z hlediska postavení žen v Íránu za stále trvajícího režimu islámské republiky něčím symptomatická?
Na dění kolem týmu se nedívám genderovou optikou – že by k němu došlo proto, že jde o dívky. Je samozřejmě pravda, že na ženy je i v tomto směru vyvíjen větší tlak, větší míra represí, protože si toho stát k ženám může dovolit víc než k mužům. Kromě toho platí, že ženský sport je okrajový, mnohem méně podporovaný a financovaný než mužský. Možnost vůbec hrát fotbal si ženy v Íránu musely tvrdě vybojovat, natož v něm potom reprezentovat zemi v zahraničí.
Íránské sportovní týmy, mužské i ženské, stejně jako jakékoliv mezinárodní delegace, jsou ale obecně důkladně kontrolovány. Cestují s nimi vždy příslušníci tajných služeb a revolučních gard. I mužští sportovci v minulosti odmítli zpívat hymnu, nebo jiným způsobem dali najevo nesouhlas s režimem. Jeden sportovec dokonce odmítl odstoupit v zápase proti Izraeli. Tohle si Írán velmi důkladně hlídá, protože existenci Izraele neuznává a nikdy se s ním nechce utkávat – sportovci se tak nesmějí klání s ním účastnit, i kdyby měli velké šance na medaile. Myslím, že to, co se stalo ženskému fotbalovému týmu, by se stalo i tomu mužskému, ale míra tlaku je možná větší.
Co se v textu dočtete?
- Jak velkým tématem je pro íránskou společnost zahalování žen
- Proč je patriarchát v Íránu větším a déle trvajícím problémem než náboženský fundamentalismus a týká se i levicových mužů
- Jaké je v Íránu chodit do školy a žít každodenním životem jako mladá dívka a žena
- Proč se za ženská práva v Íránu začali muži poprvé stavět v roce 2022
Jakou pozici měly ženy v rozsáhlých protirežimních demonstracích, které ještě před zásahem Spojených států a Izraele na konci letošního února vyústily v masakry desítek tisíc protestujících?
Ženy byly jejich součástí. Oproti protestům před třemi lety v souvislosti s vraždou Mahsy Amíní, kde se poprvé objevil slogan „žena, život, svoboda“, byla ale jejich role méně významná. Tehdejší dění totiž bylo v mnoha směrech výjimečné. Já sama jsem se před dvaceti lety, kdy jsem v Íránu chodila do školy, angažovala v různých aktivistických protestech, ale většina z nich byla v zásadě mužskou záležitostí – ženy se k nim jen přidávaly. Pamatuju si, že kolem roku 2005 uspořádaly studentky a právničky kampaň za ženská práva, ale po zatčení vládou nedostaly od společnosti žádnou podporu. Naši otcové, bratři a další mužští příbuzní nás nebrali vážně. Například právo na rozvod pro ně představovalo naprosto nepodstatný problém a naše požadavky vždy ignorovali.
