Tomáš Klus: Užíval jsem si večírky i alkohol, děti mi zachránily život. Nechci jim předat svá traumata

Tomáš Klus v dětství ztratil otce. Na nějakou dobu ho zastoupil trenéři, kteří ho podporovali, takže se do sportu hodně položil - slušných úspěchům dosáhl například v moderním pětiboji. V osmnácti se ale zranil, nemohl trénovat a namísto sportu se pustil do umění. Tak odstartovala jeho éra večírků. „Se sportem jsem skončil a zjistil jsem, že dokážu v Praze žít sám a že mě baví umění a že mě baví holky. Na to se nabalila spousta nešvarů. Ale pak do mého života přišla Tamara a naše první dítě, Josefína, která z nás udělala jiné lidi,“ vzpomíná.

V podobném čase jako Tomášovi se narodily děti i jeho spoluhráčům z kapely. Divoké večírky byly zapomenuty. „Už jsme neřešili, jestli je na hotelu bar a jestli je minibar na pokoji, ale začali jsme se ptát, jestli je možné ráno prodloužit check out nebo jestli je tam sauna. Protože jsme si jezdili do práce malinko odpočinout,“ říká s úsměvem. „Najednou jsem byl obklopený chlapama s dětmi. A byla doba, kdy jsme spolu trávili čas fakt intenzivně. Natáčeli jsme desku, pak jsme zkoušeli a jeli na turné a když jsme se vrátili, jeli jsme ještě s dětmi na deset dní na apaluchu. A bylo to úplně boží.“

Pro někoho mohl být přerod krále mejdanů v oddaného manžela a tátu překvapivý. Sám Tomáš Klus ale tvrdí, že bez alkoholu mu je mnohem líp než s ním. Tomuto uvědomění předcházelo hodně přemýšlení a práce na sobě samém, kdy si postupně uvědomoval, jakým člověkem a otcem chce být. V jednom měl jasno: musel se naučit pracovat se svou výbušností. Tvrdí, že mu v tom pomáhá buddhismus: „Je to poprvé, co se poctivě snažím pracovat se svou myslí a můžu říct, že jsem sám se sebou spokojený. Přitom můj vztah se sebou byl značnou dobu velmi komplikovaný, protože jsem si nesl z dětství nějaká traumata. Ale ta se dědí a já nechci, aby to dál nesly mé děti.“

Proměnu v otce cítil ve chvíli, kdy ještě žádné dítě nebylo na světě a přinesl domů první dupačky. Přiznává, že období miminka pro něj bylo vždy nejtěžším. „Ženy mají s miminkem tenhle intenzivní vztah a chlap si cestu k němu teprve hledá. A miminko umí být hodně nekompromisní. Moje žena měla dlouhou dobu pocit, jak je hrozně vtipné, když mi bude pořád říkat, že i určité malé procento mužů může kojit – a že mě rozkojí. Fakt mě tím tyranizovala".

Jak vidí svou roli v životě svých dětí? Jak mají s manželkou rozdělenou péči o ně? A čeho se životě nejvíc bojí? Přečtěte si rozhovor Simony Fendrychové na webu Heroine.cz.