„Mamka kříčela do telefonu, že jsem si uřízla ruku a já tušila, že nesmím usnout." Co Ariu naučily její jizvy

„Podle jizev na těle by se dalo říct, že jsem člověk, který zažil spoustu bolesti. Jizvy mi zdobí tělo od nártu až po ramena. Jsou to jizvy táhlé, výrazné, místy růžové a stále srostlé se svaly pod kůží, jizvy nenápadné. Jizvy, co se změnou počasí o sobě dávají vědět, jizvy, co zfialoví, když se ochladí. A pak jsou tu jizvy, které už vidět nejsou. Způsobené těmi jizvami nad povrchem,“ vypráví o sobě Aria.

Ve dvou letech na sebe zvrhla rychlovarnou konvici, v deseti si vyrazila zuby, do toho několik operací. Jako jedno z trojčat neustále vymýšlela nějaké bláznivé nápady, aby sebe a sourozence zabavila. Jako třeba jednoho odpoledne, když jí bylo jedenáct a s rodinou připravovala dříví na zimu. Její šusťáková bunda se zachytila do točící se cirkulárky.

„Probudím se před domem na lavičce. V náručí mě drží taťka a vůbec netuším, co se právě stalo. Levou ruku necítím. Místo toho se mi po těle rozlévá podivné mravenčení. Brečící mamka v telefonu na někoho řve. Že to snad není možný, kde takovou dobu jsou. Že si prý její dcera uřízla ruku. Pochopím, že to není dobrý,“ vzpomíná na okamžik, který jí změnil život.

Díky duchapřítomnosti okolí a skvělým chirurgům v nemocnici jí ruka nakonec zůstala. Po náročné operaci a rekonvalescenci se Aria vydala do lázní. „Nikdo se nikomu nevysmívá, nikdo nikoho neshazuje. Zvykám si na pohled dítěte na vozíčku, dítěte uvázaného na lůžko. Vytvářím nová přátelství, která jsou postavená na porozumění a vzájemné empatii. Každé dítě tam léčí něco jiného a každé dítě si prochází jinou životní fází,“ pochopila na místě. Ve svém textu pro web Heroine.cz vypráví o tom, co jí její jizvy daly a vzaly. Jak snáší pohledy ostatních? Jak se jí o jejích úrazech mluví? A které jizvy bolí nejvíc? Více na webu Heroine.cz.