Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Příběh mého břicha: Estetická operace jako cesta zpět ke svému tělu

Tereza Vohryzková | 11. 3. 2021 | 12 komentářů | Moje tělo | 3 437

Foto: Shutterstock

Mám za sebou tři porody, tři období kojení. S tím přišla i diastáza a kila navíc, se kterými nešlo hnout. A život v těle, které nedokážu přijmout. Vyzkoušela jsem estetickou chirurgii jako poslední možnost, jak být ve svém těle znovu sama sebou. Je to cesta bolestivá, náročná a odhaluje spoustu předsudků.

Ve čtyřiceti letech se u mě v duševní rovině dostavil pocit smíření sama se sebou. Už vím, kdo jsem, umím respektovat své potřeby a nemusím nikomu nic dokazovat. Po mnoha letech pochybování a sebesabotáže to byl zvláštní nový pocit. Sblížila jsem se se sebou natolik, že se dokážu respektovat a sama sobě nekazit život. Jako bych stála nohama pevněji na zemi a svůj vnitřní hlas dokázala slyšet docela zřetelně, bez šumů okolí a vlastních pochybností. 

Rozhodně jsem ale nemohla říct, že bych byla smířená se svým tělem. Byla jsem dva roky po porodu třetího dítěte. Za sebou tři porody, trojí kojení. Trojí období nalévání a splaskávání prsou, trojí tělesné zvětšování. Povolené břicho, diastáza. Po prvních dvou dětech se mé tělo ještě vrátilo aspoň částečně do svých předchozích proporcí a tvarů. Ale po třetím se to už nestalo. Určitě na to má vliv věk. Ale hlavně už několik let užívám antidepresiva. Na deprese zafungovaly léky báječně, ale daň byla vysoká – patnáct kilogramů navrch. Všechny pokusy vysadit léky byly marné. Marné byly i moje četné pokusy dostat se zase do původní formy. Cvičila jsem, běhala, držela diety. Ale lék, který beru, blokuje odbourávání tuků. Byl to boj s větrnými mlýny. 

Nejsem těhotná, jen tlustá

Výsledkem bylo, že jsem žila v těle, se kterým jsem se nedokázala ztotožnit. „Moje tělo“, na které jsem byla zvyklá a měla jsem ho i po prvních dvou dětech, bylo pryč. A nebylo možné se k němu vrátit. Každé můj den začínal pohledem do zrcadla, kdy jsem zklamaně konstatovala vždy to samé – jsem tlustá a mám břicho, jako bych byla v pátém měsíci. Břicho bylo středobodem mého zoufalství. Stala jsem se smutným odrazem podoby své mámy, která byla vždycky hubená, ale měla svoje legrační bříško. Teď jsem měla bříško i já, ale legračního mi na něm nepřišlo nic. A nepomáhaly ani gratulace k domnělému dalšímu těhotenství, které jsem občas dostávala.

Nedávno si moje známá na Facebooku povzdechla, že stále ještě nezhubla těhotenská kila. Ptala se, jak to prožívají ostatní. A strhla se lavina. Spokojená se svým tělem byla možná jedna žena z deseti. Ostatní si byly naléhavě vědomy každého svého kila navíc, které přišlo po dětech nebo s věkem – a už neodešlo. Bylo pro mě sice úlevné vidět, že tohle téma všechny řešíme, ale na druhou stranu – v čem to my ženy vlastně žijeme? Změny těla jsou s věkem a po těhotenstvích nevyhnutelné, a přesto máme v hlavách zakódováno, že se máme snažit přibližovat určitému ideálu. I když to de facto znamená popřít přírodní zákony.

Ve veřejném diskurzu „tělo ženy po porodu“ v podstatě neexistuje. A když už se o něm mluví, pak většinou jen v souvislosti s tím, že herečka nebo celebrita už „shodila těhotenská kila“ a opět se pyšní dokonalým tělem. Na sítích ani v časopisech není vidět, jakou pestrou škálu tvarů a forem nám může příroda nadělit s postupujícím věkem a jak se tělo může při „běžném používání“ přirozeně proměnit. Většina z nás má přitom tuto normu tak hluboce zvnitřněnou, že nás ani nenapadne vnímat ji jako výsledek tlaku okolí. Děláme si to samy a dobrovolně.

Řešením je laser

Ani já jsem nedokázala tento imperativ opustit. Když jsem vyzkoušela všechny přirozené cesty ke zhubnutí, začala jsem se vážně zaobírat otázkou, jaké mám další možnosti. Moje další, tentokrát ne až tak přirozená cesta vedla na kliniku estetické medicíny, kde mi lékařka navrhla abdominoplastiku. Ale když mě chytla za špek na břiše, aby mi ukázala, co mi odřízne, uvědomila jsem si, že tak rozsáhlý zákrok absolvovat nechci. Nehledě na to, že šestitýdenní klidový režim a zákaz zvedání těžkých předmětů, který bych musela po operaci dodržet, je nesplnitelný, když mám doma tři děti a jedno z nich je dvanáctikilové batole. Moje každodenní frustrace pokračovala. Ani po pravidelné měsíční běhací rutině jsem nepřestala vypadat jako těhotná. 

Pátrání po dalších možnostech mě přivedlo k laserové liposukci. Hlavním tahákem tohoto zákroku pro mě bylo to, že se hned po něm dá odejít domů a nutný je jen dvoudenní odpočinek. Po online konzultaci na klinice jsem se začala těšit. Ale ani tahle cesta neměla být jednoduchá. Předoperační vyšetření ukázalo, že trpím dědičnou poruchou srážlivosti krve a že pokud budu chtít podstoupit tento chirurgický zákrok, budu si muset před a po něm píchat lék proti srážení krve. Ale už jsem byla rozhodnutá to nevzdat, ani nenávist k jehlám mě nemohla zastavit.

Bydlím kousek za Prahou, ale zákrok jsem se rozhodla absolvovat v Brně, kam často služebně jezdím. A tak jsem si v předvánočním termínu urvala čas z narvaného rodinného kalendáře a vyrazila jsem vlakem na Moravu. O zákroku jsem si předem sama nic moc nezjišťovala. Až ve vlaku směr Brno jsem si pustila video od ženy, která zákrok popisovala a s odstupem několika týdnů hodnotila výsledek. Trochu mě zarazilo, že má na odsátých místech ještě dva týdny po operaci tolik modřin… 

Důvodem mé malé informovanosti byla jednak přetíženost jinými úkoly a problémy, ale zpětně mi došlo, že i určité mé popření celé té záležitosti. Těžko jsem se srovnávala s tím, že „člověk jako já“ jde na estetický zákrok. Nemám nic proti lidem, které je absolvují, ale já sotva používám obyčejnou rtěnku a vlastnímu zkrášlování věnuji jen minimum energie. Prostě to ke mně nepatřilo a určitá část mě se rozhodla dělat, že se jí to netýká. Představovala jsem si zákrok tak, že po ošetření laserem z těla bezbolestně a nenásilně odtéká malými hadičkami rozpuštěný tuk, zatímco já si čtu časopis a odpočívám. Neměla jsem proto důvod se zákroku nijak obávat. 

Těžko jsem se srovnávala s tím, že ‚člověk jako já‘ jde na estetický zákrok. Prostě to ke mně nepatřilo a určitá část mě se rozhodla dělat, že se jí to netýká.

V šoku a v bolestech

Zpětně se směju tomu, jak jsem byla naivní, ale jakmile zákrok začal, do smíchu mi nebylo. V první fázi mi sestřička napíchala do břicha asi třicet injekcí tumescentního roztoku. Možná to nevíte, ale když vás někdo píchá do břicha, fakt to bolí. Roztok byl sice zároveň anestetikum, ale i tak byly mnohé vpichy opravdu nepříjemné. Když se mnou sestra skončila, klepala jsem se šokem a bolestí. A to hlavní mělo teprve přijít. Jediné, co odpovídalo mé původní nepoučené představě, byla ta část s laserem. Pak ale přišla na řadu jakási odsávací tyč, kterou mi doktor pomocí čtyř řezů pronikal do podkoží, a tam za celkem razantního komíhání odsával tuk. Když se ten nepříjemný, násilný pohyb spojil se čvachtavým zvukem odsávaného tuku, bylo mi na omdlení.

Ze začátku jsem se ještě snažila s doktorem konverzovat. Dokud jsem mluvila, nepřipadala jsem si tak bezmocně. Postupně mě ale síly opouštěly a pak už jsem jen se zavřenýma očima tiše slzela. Když to skončilo, slabou a rozklepanou mě postavili na nohy. Šla jsem se osprchovat, pak mě zabalili do přebalovacích podložek a nasoukali do kompresního prádla, které si svou pevností a složitostí úvazu nijak nezadalo s korzetem. Sestřička mi kladla na srdce, ať se hlavně ze všeho nejdřív pořádně najím.

Vymotala jsem se na tmavou brněnskou ulici a dobelhala se k nejbližšímu kebabu. Nenasytně jsem do sebe házela jídlo. Byla jsem zesláblá, ale ještě mě čekala cesta zpět. V mých představách jsem si měla v pohodlí kupé s wifi pouštět ten nejblbější seriál na světě a odpočívat. Všechno ale dopadlo jinak. Můj spoj z Vídně měl zpoždění a stevardky mi doporučily, abych raději nečekala. Skočila jsem tedy do jiného vlaku, ale jakmile se dal do pohybu a přišel průvodčí, moje plány se zbortily. 

Brečela jsem ze šoku, z bolesti i z bezmoci. Oplakávala jsem stres a únavu z mateřství, naši problematickou patchworkovou rodinu, tíhu covidové epidemie. Nešlo to zastavit.

Vlak měl být v Praze až za tři a půl hodiny! Seděla jsem tam s vybitým mobilem, vyčerpaná, zraněná a zoufalá. Neměla jsem žádné spojení se světem, jen svoje pohmožděné a unavené tělo, které se zoufale potřebovalo schoulit do postele. Začala jsem brečet a nešlo to zastavit. Brečela jsem ze šoku, z bolesti i z bezmoci. Oplakávala jsem stres a únavu z mateřství, naši občas náročnou patchworkovou rodinu, tíhu covidové epidemie a tak nějak všechno, co mě v posledních měsících trápilo. Prožitý šok mě připravil o vnitřní zábrany a všechno se valilo na povrch. Pak už jsem jenom vyčerpaně sledovala tmu za okny a poslouchala rytmus pražců. Čas se roztáhl a zpomalil a mně připadalo, že tahle cesta nikdy neskončí.

Ale skončila. A já na Hlavním nádraží nasedla do taxíku a jela bez ohlášení přespat k mámě, protože dojet domů už jsem neměla sílu. Noc jsem strávila neklidným převalováním, které mě vždy zastavilo před otočením na břicho. Dvakrát za noc jsem se musela převléct, protože tumescentní roztok, který vytékal z ran, prosákl savými podložkami. Ráno jsem se dobelhala do koupelny a dala si rychlou sprchu. 

Tři generace nespokojených

Když mi pak máma přinesla na půjčení svůj stahovací pás, abych měla dva na střídání, komentovala to slovy: „To jsem si koupila na to svoje hnusný….“. Ale v půlce věty se zarazila, protože jí došlo, že to, co říká o sobě, si můžu lehce vztáhnout i na sebe. Její kritika vlastního vzhledu se přímo odráží v mojí nespokojenosti s tím, jak vypadám já. A pak je tu ještě moje starší dcera, které s nástupem puberty, právě začalo období přehnané kritičnosti k vlastnímu tělu. Vadí jí každý záhyb na jejím svaly obaleném těle.

Jsme tři generace žen, které nedokázaly s respektem přijmout vlastní tělo, smířit se s ním a mít ho rády takové, jaké je. U mojí mámy i dcery mi to přišlo nesmyslné, obě jsou v mých očích krásné. Ale co kdyby se to samé dalo říct o mně? Co když i moje trýznění nedává z jiné perspektivy smysl? Porodila a odkojila jsem tři zdravé děti. Každé ráno dokážu díky svému tělu vstát, pečovat o rodinu, pracovat, zdravě se hýbat. Už to samo o sobě je zázrak hodný radosti a vděku. Zpětně se mi zdá, že jsem se k sobě zachovala zbytečně nelaskavě. Za svoji touhu vypadat určitým způsobem jsem zaplatila zbytečně velkou bolestí a násilným zásahem. Jenomže k tomu, abych cítila vděk za fungující tělo, bych potřebovala pomoct z venku. Já jsem ale žádnou oporu nenacházela. 

Cítila jsem, že nezvládám běžné denní situace. Tento stav trval skoro dva týdny. Každý den byl lepší než ten předchozí, ale i tak to šlo na můj vkus dost pomalu.

Následovalo několik šílených dní, kdy jsem sice ležela a odpočívala, co to šlo, ale občas prostě bylo nutné vstát a zaopatřit tři děti. Záchvaty vzteku mého syna, kterých má v tomhle speciálním období kolem tří let několik denně, se staly neřešitelným problémem, protože jsem ho nemohla vzít do náručí a utěšit. Všichni byli z mého stavu napjatí, podráždění a nejistí. Bylo pro mě velice obtížné vstát z postele, ze židle, ze země a bolest se v průběhu dne vždy se vzrůstající únavou zvětšovala. Takže večer, kdy bylo potřeba být nejvíce funkční pro uzavření dne a uspávání, už jsem nic nezvládala. Kompresní prádlo mě nesnesitelně tlačilo a nemohla jsem se dočkat, až ho večer aspoň na chvíli sundám. Všichni pomáhali, jak mohli, ale i tak byl výpadek mého fungování v rodině dost citelný. Byla jsem plačtivá a cítila jsem, že nezvládám běžné denní situace. Tento stav trval skoro dva týdny. Každý den byl lepší než ten předchozí, ale i tak to šlo na můj vkus dost pomalu.

Cesta k sobě

Nyní, pár měsíců po zákroku, nemám pocit, že by efekt operace byl zázračný. Pořád bych si přála mít břicho menší. Ale teď už by to chtělo hubnout rovnoměrně, po celém těle. Od zákroku stále přemýšlím, kde vlastně leží hranice mezi tím, co je projev sebepéče a co už je naopak neochota přijmout se taková, jaká jsem. Dopřála jsem si estetický zákrok, protože jsem si dovolila investovat do sebe a do svého dobrého pocitu? Byl to akt sebevědomí dospělé ženy, která ví, co chce? Nebo je to spíš projev frustrace a pocitu méněcennosti, protože se nedokážu smířit s tím, že moje tělo po třech dětech nevypadá tak pěkně jako dřív a má k ideálu daleko? 

Už mám vyzkoušené, že nejlépe se ve svém těle cítím, když se změna děje zevnitř a směřuje dovnitř – prostřednictvím pohybu, jógy, sauny, masáže. Když je mé tělo silné, pružné a zdravé, nehledě na to, kolik mám zrovna kilo. Můj věk přede mě bude i nadále stavět otázku, s čím a jak se dokážu smířit, co mám přijmout a co se mám na sobě snažit změnit. A já jsem vlastně teprve na začátku tohoto dialogu.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

VAV | 11. 3. 2021 10:58

Raději se předem omlouvám - tenhle příspěvek bude asi trochu drsnější, ale jako člověka, co se obecně dost zajímá a stravu a cvičení, mě tohle čtení úplně fyzicky bolí...

Tohle je velmi smutný příběh o tom, jak někdo chtěl něčeho dosáhnout s co nejmenším úsilím a nejpozději ihned.

Těhotenství trvá devět měsíců. Odečtěme první tři, kdy jsou změny na těle nepatrné a zbude nám půl roku. Při třech těhotenstvích to máme rok a půl. Rok a půl velmi intenzivních fyzických změn, kdy se vytahuje kůže na břiše, rozestupují se břišní svaly, ukládá se intenzivněji tuk. Dál kojení a v případě paní věk kolem čtyřicítky a bohužel i AD.

Ten přístup, co mě úplně třískl přes oči, tady dobře vystihuje tahle věta:
"Ani po pravidelné měsíční běhací rutině jsem nepřestala vypadat jako těhotná"

Jasně že nepřestala. Nelze za jeden měsíc chtít zpátky to, co se postupně "opotřebovávalo" několik let. I ty dva roky po třetím porodu jsou prostě pořád zatraceně brzy.
Krom toho je asi dobré si říct, že vypouklé břicho je způsobené diastázou, se kterou toho běh příliš nezmůže (resp. nejspíš ne sám o sobě).

Já rodila jen jednou. Několik let před třicítkou a diastázu jsem měla jenom nějaké dva-tři centimetry. První rok jsem cvičila jen velmi mírně, teprve jsem se obula do pořádného posilování s vynecháním přímých břišních svalů. Samozřejmě až po tom, co jsem strávila spoustu hodin u internetu zjišťováním, co a jak ne/cvičit. Víte za jak dlouho (po JEDNOM porodu a v režimu pravidelného cvičení) jsem si mohla s klidem říct, že teď už je to fakt dobrý?
Za tři roky.
A ano, teď tedy patřím k té jedné desetině žen, které jsou se svým tělem spokojené i po porodu.

Je tedy možnost běžet na operaci (o které si toho navíc ani moc nezjistím - u téhle části mi tedy taky trochu spadla brada), nechat si tělo bolestivě a invazivně "vylepšit".
Nebo se smířit s tím, jak vypadám, i když se mi to nelíbí (ač je jistě dobré to umět u věcí, které změnit nezle, pořád mi to připadá jako taková smutná možnost, protože mám pocit, že se to často aplikuje i u věcí, kde ta změna není nemožná).
A nebo prostě počítat s tím, že tělo potřebuje pravidelnou péči, vynaložení nějakého úsilí a hlavně trpělivost. Pak se ty výsledky dostaví. I když to bude třeba i v horizontu několika let.

+9
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Michal Macek | 12. 3. 2021 9:44

pani nepise, proc mela deprese...obecne radim, nezerte prasky, bezte radsi nekam ven..a vubec, nebudte takovy snowflakes jak ty mlady dneska…:)

-13
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy