Když i superženy nestíhají. Proč se pořád tak honíme, dokud nepadneme?
Snad je to tím, že naše generace už vyrostla v době svobody a nekonečných možností. Nebo tím, že naše matky byly vedeny hlavně k samým jedničkám a čistým sporákům. Anebo to v dnešní společnosti ani „jinak nejde“? Výsledek je každopádně vždycky týž: honíme se do padnutí.
Dnešní mladé matky a ženy v produktivním věku na sebe uplatňují vysoké nároky v tolika ohledech a jedou na výkon v tolika oblastech, že se to zjevně nedá dlouhodobě ustát.
Svět podle Heroine 2026: Přiznání superžen*
Kdybyste měla jedno nedělní odpoledne jen pro sebe, zabookujte si lístek na Svět podle Heroine. Dostanete maximální dávku nezávislosti, odvahy, inspirace, ale také bezpečný prostor pro sdílení, podporu, přijetí a péči od ostatních žen. Skvěle si odpočinete a navíc odejdete plná sil měnit svůj život i svět kolem sebe.
🗓️ Kdy: 11. 10. 2026
📍 Kde: Jatka78, Praha
Chronické přetížení, hrozba vyhoření a zápřah až do zhroucení nebo akutních zdravotních potíží – seznamte se s novým typem superženy. Jejím kryptonitem jsou její vlastní nároky.
Když Šárka Homfray, expertka na pracovní právo, napsala na Facebook o tom, jak „jako správná workoholička“ ignorovala své zdravotní potíže tak dlouho, až se kriticky přiblížila stavu kolapsu, mělo to v jejích kruzích velkou odezvu.
Svůj příspěvek zakončila výzvou: „Selfcare je minimum, není to luxus. Napište mi, jestli jste schopni v pohodě akceptovat svůj suboptimální výkon, a pokud ano, kde se to dá koupit.“ Většinu z mnoha desítek odpovědí psaly ženy. A většina z nich se svěřila, že to mají podobně. Psaly o tom, jak opakovaně (!) vyhořely, zkolabovaly, přivodily si zdravotní potíže a jak je pro ně těžké ubrat tempo nebo objem toho, co se snaží zvládnout.
Vyhořet jako fénix
„Je to tak častý vzorec, až by jedna brečela,“ shrnuje reakce na svůj příspěvek Šárka. A pak se rozpovídá o tom, jaká byla její cesta směrem ke zhroucení.
„Před několika lety jsem začala úplně jinou kariéru. Práce mě pohltila a přinesla mi spoustu nečekaných možností a výzev. S radostí jsem na všechno říkala ano, jasně, klidně ještě víc. Jenže pak se strašně těžko hledá míra a nastavují nějaké hranice,“ popisuje právnička, odbornice na diskriminaci a mimochodem také matka dvou synů. „FOMO (fear of missing out neboli strach, že o něco přijdu – pozn. red.) z každého tématu, čehokoli, co bych vynechala, bylo fakt silné. Všechno jsem celkem zvládala, ale bylo to na úkor té nejzákladnější péče o sebe.“
To je obvyklý scénář sešupu, který ženy při podobném tempu naplňují.
„Nemám ve zvyku neplnit povinnosti, nestíhat termíny, domácí vaření nahrazovat mraženou pizzou. I když stokrát můžu sama sobě nebo jiným říkat, že to je občas v pohodě, neumím se s tím vnitřně ztotožnit. A když mi pak najednou skoro nic nešlo, bylo to fakt nepříjemné.“
Šárka a další ženy se svěřily, že na terapiích hledají pomoc s tím, aby dokázaly ubrat a zpomalit, ale učí se tam také přijmout výkon, který nebude stopadesátiprocentní.
Dokumentaristka Andrea Culková tomu říká „fenomén Fénix“ – opakující se cyklus, kdy podáváme výkon až do vyhoření, a jen co se sebereme z popela, vrháme se do dalších zničujících výkonů.
Jak být skutečně tady a teď
Mindfulness jsou techniky, které nám pomáhají obrátit pozornost k přítomné chvíli, ke smyslovým vjemům a pocitům. Mnohé z nich se dají provádět kdykoliv a kdekoliv. Psycholožka Eliška Kodyšová doporučuje vyzkoušet pro začátek třeba cvičení s rozinkou, kterou postupně prozkoumáme pohledem, hmatem, čichem a nakonec i chutí – s maximálním zaměřením na tu jedinou rozinku.
Feldenkraisova metoda, které se věnuje terapeutka Tereza Vohryzková, uvádí do souladu naši hlavu s pohyby těla. Jedná se o jakousi pohybovou meditaci, napravující nevhodné stereotypy, kdy pomalu a přesně vykonáváme drobné pohyby pod vedením terapeuta. „Hodí se hlavně pro lidi, kteří nedokážou zastavit. Při zpomalení si uvědomí, že i to, co se provádí pomalu, může mít velký efekt. Často i větší, než když jsme rychlí,“ říká.
„Vlastně jsem si říkala, že jsem z toho v porovnání s některými jinými vyšla ještě dobře – bez větších problémů s vnitřními orgány nebo roztroušenou sklerózou. Nejlepší je vůbec se do podobného stavu nedostat, ale to s všudypřítomným tlakem na výkon a obecnou neochotou přiznat, že nestačíme, není úplně dobře možné,“ přiznává Šárka.
A tak se nabízí otázka, proč to vlastně děláme. Proč vlastní hodnotu odvozujeme od své supervýkonnosti? V diskusích, jako byla ta u Šárky Homfray na Facebooku, se samozřejmě objevují i komentáře žen, které s přetížením a zanedbáním sebepéče problém nemají. Jedno je jim ale společné – tyhle ženy samy sebe hodnotí jako líné a sobecké. Ovšemže to říkají napůl v žertu. Ale právě že jenom napůl.
Lenoši a sobci
„Obětavost a pracovitost jsou v naší kultuře oceňované hodnoty, nevidíme ale jejich stinnou stránku – chronické vyčerpání,“ říká Eliška Kodyšová, sociální psycholožka a psychoterapeutka, která pomáhá rodičům v různých náročných životních situacích. Učí je kromě jiného i to, že starat se o sebe je základ.
„Není to lenost nebo sobectví, ale nutnost – nejen pro ně, ale hlavně pro jejich děti. Používáme příměr s kyslíkovou maskou v letadle: nejdřív si ji musí nasadit rodič, protože kdyby zkolaboval, dítěti nepomůže,“ vysvětluje Eliška Kodyšová.
Naše potřeba podávat výkony jako žena, matka, profesionálka nebo třeba pečovatelka o domácnost sice vychází zevnitř, ale nerodíme se s ní.
Jak upozorňuje Eliška Kodyšová, máme tendenci dělat věci tak, jak jsme to odkoukali. „To, jak přistupujeme k práci, domácnosti a rodičovství, nejspíš odpozorujeme ve vlastní rodině. I když naše maminka třeba žehlila i záclony a spodní prádlo, a my žehličku vytáhneme jen před důležitým pracovním pohovorem, přece jen v nás zůstalo hodně z představ, jak by to doma mělo vypadat. Večeře bývá teplá, domácnosti šéfuje žena a muž jen pomáhá… Partner nejspíš zažil doma podobné rozdělení rolí, a tak se stává, že oba zkrátka naskočíme do známých kolejí.“
Rodiče – a matky zvlášť – dostávají extra nálož odpovědnosti, povinností a nároků na výkon v podstatě od těhotenství. „Každá společnost má tak trochu tendenci rodičům do péče o děti mluvit, protože je i v jejím zájmu, aby děti byly zdravé a přiměřeně socializované. Perfekcionistické a často nedosažitelné nároky začínají už tím, jak by mělo probíhat těhotenství či porod.“ Následuje kritické období mateřské a rodičovské dovolené.
Život po dětech
Být rodič nemá v naší zemi valnou prestiž a kdekdo od politiků přes naše příbuzné po náhodné kolemjdoucí se cítí být oprávněným kritikem našich rodičovských kompetencí. Na bezplatnou krizovou linku neziskové organizace pomáhající rodičům Aperio se obracejí i oběti rodičovského vyhoření.
Foto: Ondřej Košík
„Za dobře socializované dítě se u nás považuje to, které se příliš neprojevuje. Na rozdíl od jiných zemí se tu matky nedočkají ze strany veřejnosti ani pomoci či ocenění. Zatímco v jižních zemích si s vaším batoletem v restauraci bude hrát půlka hostů a personálu, u nás se v restauraci očekává, že i malé dítě bude úplně potichu, aby nikoho nerušilo. Jinými slovy, máte sama na starosti téměř nesplnitelný úkol, za který vás nikdo ani nepochválí,“ pokračuje Eliška Kodyšová.
Návrat do práce „po dětech“ nás sice může částečně chránit před rodičovským vyhořením, ale nikoliv před celkovým přetížením. K nárokům na naše mateřství se přidají nároky na pracovní výkony.
„S prvním synem jsem nastoupila do práce na poloviční úvazek, když mu byl rok a půl,“ vzpomíná dnes Jitka, která se věnuje sociální práci. „A pořád jsem od sebe očekávala všechno – že budu perfektní matka, výkonná pracovnice, manželka, uklízečka, milenka, svačinářka, nástěnkářka… znáte to,“ směje se poněkud hořce. Teď má druhé dítě a učí se zpomalit. „Zajímavým pracovním příležitostem jsem se naučila říkat teď ne. A doufám, že ještě nějaké další přijdou.“ Mnoho žen potřebuje dokázat, že ani „po dětech“ nejsou na odpis, a dělají všechno pro to, aby nevypadly z pracovního procesu nenávratně.
To puzení všechno zvládnout bereme natolik za své, že nás ani nenapadne z vyčerpání podezírat společenský tlak. Bičujeme se, snažíme se zvládnout nezvladatelné a vinu za selhání dáváme opět jen sobě. Jenže v kultuře, která pracovní výkon fetišizuje a zostouzí ty, kteří (údajně) pracovat nechtějí, není snadné najít si zdravou míru zátěže.
Střídat období náročné práce a odpočinku přitom patří k naší přirozenosti. Nejen vzhledem ke střídání ročních období, ale třeba i k našemu menstruačnímu cyklu. Většina žen se kolem začátku menstruace necítí stoprocentně dobře, ale málokterá má podmínky na to, aby si v té době v práci nebo doma ulevila a odpočinula. Menstruační chýše, do nichž se v některých kulturách dodnes na pár dnů uchylují menstruující ženy, nebo různá tabu spojená s menstruací, která ženám zakazují vstup do kuchyně nebo vykonávání některých domácích prací, jsou vlastně příležitostí si jednou za měsíc odpočinout a věnovat se „ženským věcem“. S tímto pojetím ženského cyklu ostře kontrastují reklamy na vložky a menstruační tampony, které nám slibují, že nás ani menstruace nezpomalí, že můžeme dělat vše zcela bez omezení stejně jako ty aktivní, rozesmáté a neohrožené ženy na obrazovce. My nárok na odpočinek v symbolické menstruační chýši zjevně nemáme.
Seriál: Ženské zdraví
Věda a medicína dlouho považovala (a bohužel často stále považuje) za normu mužské tělo. Na něm se testovala léčiva, z něj vycházely studie a podle něj se nastavovaly diagnostické postupy. Některé nemoci a stavy, které zásadně ovlivňují život milionů žen, proto dodnes zůstávají málo známé, špatně diagnostikované nebo bagatelizované. A to jak společností, odborníky, tak i samotnými ženami.
V seriálu Ženské zdraví přinášíme málo známá fakta o diagnózách, rady odborníků a příběhy žen, které mají odvahu o svých zdravotních problémech promluvit nahlas. A pomoci tak ostatním.
Reklamy jsou vůbec dobrým zrcadlem idealizovaných představ o nás samých a o tom, jak bychom měli chtít žít. Reklamy na analgetika ukazují výkonnou pracující matku, která trpí bolestí hlavy a hroutí se pod tíhou všech úkolů, které má samozřejmě na starosti. A řešením je „vypnout“ bolest hlavy léky. Jiné matce, která má plnou hlavu starostí doma i v práci, zase pomohou minerály. Všeobecné zaklínání produktivitou, výkonností a časem stráveným v práci pak navozuje dojem, že workoholismus není nemoc, ale ctnost.
Není čas ztrácet čas
Chronické přetížení je civilizační choroba. Mnoho lidí už zjistilo na vlastní kůži, že když si neudělají čas na sebe, aby jim bylo dobře, budou si na sebe muset udělat čas, až jim bude špatně. Japonci, proslulí svým smyslem pro povinnost a sebeovládáním, jsou přeborníky i v oblasti přepracování. V japonštině dokonce existuje zvláštní slovo, které označuje smrt z přepracování – karóši. Masovým jevem jsou v Japonsku i sebevraždy z pracovního stresu. Dlouhodobý stav přetížení a stresu může mít nejen vážné zdravotní následky pro nás samotné, ale ohrožuje i fungování našich partnerských a rodinných vztahů. A tenhle nezdravý model fungování předáváme svým dětem.
Jenže jak rozseknout ten paradox – udělat si na sebe čas, když nemám čas? Jak zpomalit, když nestíhám? Eliška Kodyšová vyčerpaným rodičům radí: „Když nestíháš, rozhodně nepřidávej.“ Ti nejlepší a nejdražší lektoři time managementu vás nebudou učit zázračné triky, jak stihnout vše a ještě něco navíc. Spíš vám pomohou pochopit, že všechno se stihnout opravdu nedá. Co se ale udělat dá, je určit si priority, delegovat a hlavně – říkat NE. „Na chvilku jen tak vypnout, to už je pomalu umění – proto v Aperiu do kurzů pro rodiče zařazujeme techniky, které je vracejí zpátky k jejich tělům a pocitům,“ vysvětluje Eliška Kodyšová.
Pozice bojovníka
Všichni samozřejmě víme, že pohyb je zdraví prospěšný. A ví se také, že správný pohyb zvyšuje naši odolnost vůči stresu. Pozor ale, aby se z cvičení nestala jen další nepříjemná povinnost, kterou je potřeba odškrtnout, závazek, jehož nesplnění nás uvrhne do ještě většího stresu.
„Právě jsem uložila děti, připravila oběd na zítra, dala nádobí do myčky, poklidila a teď bych měla začít dělat věci do práce,“ popisuje Radka Stará, matka tří dětí, toho času na mateřské dovolené, a tlumočnice na volné noze. „Ráno se probudím a jedu. Jen samé nutné věci. Tři malé děti, domácnost, moje práce… Včera jsem byla už tak frustrovaná a tak tlustá, že jsem šla běhat. Nový pokus asi po třech letech! Jsem věčný začátečník. Po patnácti minutách jsem byla úplně hotová, ale naštěstí se spustil slejvák, tak jsem mohla jít domů,“ přiznává s nadsázkou. Sportování ji sice na okamžik zaplavilo endorfiny, ale frustrace nezmizela.
I na vztahu ke sportu se musí pracovat tak, aby nám přinášel radost, nikoliv stres. I když je péče o sebe důležitá, neznamená to, že musíme povinně běhat půlmaratony, udržet se v pozici bojovníka na pět nádechů a ještě u toho vypadat dobře. Péče o sebe není další disciplína, ve které musíme podávat výkony. Naopak. Má to být jeden ze zdrojů naší síly a vyrovnanosti. A v rámci ní je dovoleno nedělat třeba vůbec nic.
„Někdy je dobré vykročit z komfortní zóny a překonat své hranice, ale rozhodně by to neměla být každodenní praxe,“ radí Eliška Kodyšová. „Doporučuju mluvit před dětmi o tom, že jsem toho už v tuhle chvíli udělala dost a teď je čas odpočívat. A také respektovat jejich vlastní potřebu odpočinku.“
Foto: Alferia
Kincugi – japonské umění nápravy
Starobylá japonská technika opravy rozbitých předmětů pomocí laku a zlatého prachu povyšuje nedokonalost na přednost. Stopy po opravě se mistr kincugi nesnaží zamaskovat, naopak je pomocí pracné techniky zvýrazní zlatem. Technika inspirovala formu terapie, při které se učíme přijmout vlastní nedokonalost a vnímat ji jako známku jedinečnosti nebo svědectví o životních zkušenostech.
V první fázi si máme uvědomit vlastní cenu, třeba tak, že si sepíšeme, co jsme v životě dokázali, co se nám povedlo, byť by to v našich očích byla banalita.
Céline Santini, autorka knihy Kincugi – Umění nápravy k tomu píše: „… máme často tendenci snižovat svou hodnotu ani ne tak ze skromnosti, jako spíš z nevědomosti. To, co se nám daří snadno, nám připadá ‚normální‘, běžné.“
Monika Němcová, montessori lektorka a koučka, sleduje na svých lekcích, jak se rodiče staví k výkonům svých kojenců a batolat. U rodičů, kteří k ní na cvičení přicházejí do studia Mones, vidí různé projevy touhy po dokonalosti.
„Nápadnější varianta je hecování a povzbuzování k soutěživosti. Děti v sobě přitom mají naopak potenciál spolupracovat,“ upozorňuje. Za klíčový přitom považuje respekt k tempu dítěte. V praxi to znamená nechat dítě dělat co nejvíc věcí samostatně a s minimem zásahů. Bez popohánění, bez stresu. „Když dítěti poskytujeme přemíru servisu, často se pod tím ukrývá i naše kontrola, aby vše bylo správně, rychle a podle nás,“ myslí si Monika Němcová. Pustit tenhle nárok je pro rodiče často ta největší výzva. My jsme tak totiž vychováni nebyli. Nás vychovali v tom, abychom se snažili dělat všechno co nejlépe. A to je jedna z věcí, které nás pak v dospělosti přivádějí na pokraj zhroucení.
Umění přijímat
Japonci nejsou jen mistři světa v přepracování. Možná bychom si z jejich kulturních tradic mohli jako inspiraci vybrat spíše kincugi než karóši. Kincugi je starobylé umění opravování rozbitých předmětů tak, že se stopy po rozbití nemaskují, ale vyspraví se pomocí laku a zlatého prášku, přesným, téměř obřadným postupem. Takto opravený předmět má pak ještě větší uměleckou i symbolickou hodnotu. Z této techniky se postupně vyvinula i forma terapie, při které se lidé učí přijmout sami sebe i se svými nedokonalostmi.
Ale dobrá zpráva je, že abychom mohli zazářit jako čajový hrnek vylepšený zlatem, není nutné se napřed sami dobrovolně rozbít na kusy. Cesta k přijetí sebe sama totiž nemusí vést přes zhroucení. Zpomalte, dokud je čas.
