Péči nedělají nové domy pro seniory a tisíce vybudovaných lůžek, ale lidi. Kdo u těch postelí bude stát?
Pečujících je nedostatek, zatímco seniorů a seniorek přibývá. Co s tím? Telemedicína nebo umělá inteligence může přetíženému systému ulevit, do budoucna nás ale nespasí, píše v komentáři pro web Heroine.cz Moje Heroine Simona Bagarová. Tou nejdůležitější změnou, na kterou Česko stále čeká, je totiž změna přístupu k těm, kteří péči vykonávají dnes a denně.
Když se lidí zeptáte, co si představí pod pojmem péče, většina z nich vyjmenuje tři základní věci. Je to pomoc s oblékáním, pomoc s hygienou a pomoc s jídlem. Když doplníte otázku, jaký by měl být člověk, který pečuje o vás nebo vaši mámu, většina odpovědí se nebude týkat rychlosti a zručnosti, se kterou vás pečující vykoupe nebo převlékne, ale zazní slova o laskavosti, trpělivosti a empatii.
Jenže laskavost, trpělivost a empatie nejsou vlastnosti, které můžeme od pečujících jednoduše vyžadovat. Potřebují pro ně mít v první řadě podmínky. Čas. Dostatek kolegů. Dobré vedení. Odpovídající odměnu. A především pocit, že práce, kterou dělají, má ve společnosti hodnotu. V současné době tomu evidentně tak není. Podle výzkumu organizace MILA, který probíhal v roce 2022 mezi 35 domovy pro seniory, vnímá 79 procent pečovatelek a pečovatelů svou práci jako nedoceněnou. Více než 30 procent profesionálních pečujících odslouží 19 směn v měsíci, zpravidla dvanáctihodinových. A více než třetina respondentů vyjde s penězi jen tak tak. Téměř 90 procent pečovatelek a pečovatelů také uvedlo, že musí během měsíce zaskočit za kolegu nebo kolegyni. Jinými slovy za nesmírně náročnou práci nenabízíme ani adekvátní plat ani uznání.
Namísto toho, abychom alarmující nedostatek profesionálních pečujících řešili tím, jak z péče udělat prestižní a dobře ohodnocené povolání, ve kterém lidé chtějí pracovat a zůstávat, chybějící pracovní sílu stále častěji doplňujeme lidmi z Ukrajiny, Filipín nebo Arménie. To samo o sobě není špatně. Špatně je domnívat se, že tím řešíme systémový problém, který Česká republika má. Neřešíme. Stejně jako ho nevyřešíme výstavbou tisíců nových lůžek. Ta bezpochyby potřebujeme. Jedním dechem bychom ale měli také pokládat otázku, kdo u všech nově vybudovaných lůžek bude stát a pečovat o lidi. Zdravotní sestry, které si soukromí poskytovatelé chtějí vychovávat díky budování svých zdravotnických škol, jsou jen částečným řešením. Stejně jako telemedicína nebo umělá inteligence. To všechno může zdravotnímu a sociálnímu systému ulevit, ale ne ho spasit. Větu „Paní Nováková, jak jste se dnes vyspala?“ za nás možná řekne robot nebo naprogramovaná umělá inteligence, ale určitě nás u toho nevezme za ruku.
O pečovatelské práci se lidé domnívají, že ji může dělat každý. Není to pravda. Pečovat o člověka, vnímat jeho potřeby a vědět, kdy je ten správný čas vzít ho za ruku vyžaduje mimořádné vlastnosti a dovednosti. Být dobrým pečovatelem nebo pečovatelkou znamená být vnímavý, otevřený, vnitřně stabilní, umět flexibilně řešit nenadálé situace, nebrat si věci osobně, vnímat svoje hranice a umět komunikovat. Ruku na srdce, kdo z nás to má. Podvědomě víme, že právě tohle jsou důležité předpoklady pro spokojený život a přirozeně je tak chceme vidět i v péči o naše nejbližší. Problém je, že hodnoty nás jako jednotlivců a hodnoty systému, který má být službou lidem, se nepotkávají. Jako by to nejcennější pro jednotlivce nemělo hodnotu pro systém. Pokud chceme laskavou a trpělivou péči, nemůžeme spoléhat na to, že ji za nás vybuduje stát. Stejně jako nemůžeme čekat na to, že ji za nás vybuduje síť soukromých poskytovatelů. Jedni i druzí jsou pouze dílčími tvůrci toho, jak tento systém zdravotních a sociálních služeb v České republice funguje.
Svět podle Heroine 2026: Přiznání superžen*
11.10. 2026 - zapište si datum dalšího ročníku!
Tentokrát otevíráme téma Přiznání superžen - protože superžena je mýtus, který jsme se rozhodly společně rozbít. Ty největší lekce přicházejí z našich neúspěchů. Čeká vás ženský večer plný sdílení, porozumění a inspirace.
Sdílet. Pečovat. Pomáhat si.
🗓️ 11.10.2026, Jatka 78
Respektovaná profese
Laskavou a trpělivou péči musíme začít budovat především my sami ve svém každodenním životě, a to mnohem dřív, než ji budeme potřebovat. Možná bychom se nejdřív ze všeho měli zamyslet nad tím, jak často se na otázku „Jak ses vyspal?“ ptáme svých nejbližších a jak často je u toho vezmeme za ruku. Kolik času věnujeme práci a kolik sobě. Jak často se dokážeme zastavit a uvědomit radost z každodenních věcí. Zda je pro nás samozřejmé někomu pomoci a jak často se nad tím, zda někdo z mého okolí něco nepotřebuje, dokážeme zamyslet. Jak často dokážeme dělat věci jen tak, aniž bychom je spojovali s výkonem. Když se naučíme dávat pozornost těm nejobyčejnějším projevům laskavosti a lidskosti ve svém každodenním životě, začnou se postupně propisovat do společnosti jako takové. Začne se z nich stávat hodnota. A někde tam začíná změna na jejímž konci může být kvalitní, laskavá a empatická péče o nás a naše nejbližší. Protože až budeme v téhle úrovni vnímání, budeme vědět, že péči nedělají domy, ale lidi.
O pečovatelské práci se lidé domnívají, že ji může dělat každý. Není to pravda. Pečovat o člověka, vnímat jeho potřeby a vědět, kdy je ten správný čas vzít ho za ruku vyžaduje mimořádné vlastnosti a dovednosti. Být dobrým pečovatelem nebo pečovatelkou znamená být vnímavý, otevřený, vnitřně stabilní, umět flexibilně řešit nenadálé situace, nebrat si věci osobně, vnímat svoje hranice a umět komunikovat.
Jenže odpovědnost nemůžeme přenášet jen na jednotlivce. Stát už dnes ví, co nás čeká. Podle predikce Ministerstva práce a sociálních věcí a ÚZIS bude při zachování současné struktury péče potřeba do roku 2035 téměř 35 tisíc nových pobytových lůžek. Stejně důležité jako jejich počet je ale to, zda budou dostupné terénní, domácí a odlehčovací služby, které lidem umožní zůstat co nejdéle doma, což si většina Čechů přeje. Je ale nezbytné posílit prestiž pečovatelské práce, zlepšit podmínky pro ni a přivést k ní zájemce. Pokud to neuděláme, zaplatíme za nedostatečně připravený systém vysokou cenu. Lidé budou nuceni zkracovat si pracovní úvazky, aby dokázali svou práci skloubit s péčí o své rodiče. Od toho je jen krůček k výpadku příjmu a vyčerpání. Právě do této mezery dnes logicky míří soukromý kapitál. Místo otázky, zda je správné, že soukromí poskytovatelé stavějí tisíce nových lůžek, bychom se proto měli ptát především na to, proč stát, který o stárnutí populace ví desítky let dopředu, nedokáže stejně intenzivně budovat systém, ve kterém bude dostupná kvalitní péče, dostatek pečujících a také respektovaná profese bez ohledu na to, kolik peněz máme nebo zda si můžeme dovolit přestat chodit do práce.
Pokud si chcete otestovat, jak jste na tom s vnímavostí a sebepéčí vy sami, zastavte se do neděle 23.8. na Vodárenské věži na pražské Letné. Probíhá zde FESTIVAL O NIČEM, který pořádá organizace MILA. Můžete posedět v čekárně na nic, lehnout si do postele a číst si, dát si kávu a koláč z pekárny ESKA nebo jen ležet na trávě a koukat na nebe a vnímat radost z každodenních věcí. Akce je zdarma a doprovodný program najdete na www.festivalonicem.cz
