Pranýřování pracovnic OSPODu kvůli zavražděné Viktorce nic nezmění. Je potřeba přenastavit priority, zdůrazňuje socioložka
Jakmile dojde k tragédii, jako v případě malé Viktorky, kterou její otec zavraždil poté, co mu ji úřady svěřily do péče, všichni začnou hledat konkrétního viníka. Není ale problém v podfinancovanosti systému, nedostatečném vzdělávání, a především v základních premisách, z nichž vycházíme, tedy že nejdůležitější jsou práva a nároky rodičů? Socioložka Linda Sokačová se ptá, jestli není na čase zaměřit se primárně na zájem dítěte, aby k hrozným událostem v rodinách nemuselo docházet.
Přenastavení priorit je podle socioložky, která například vedla českou pobočku Amnesty International a nyní působí v oblasti ochrany práv dětí, naprosto klíčové: „Sytém, který má děti ochraňovat, se ohlíží primárně na právo rodiče na kontakt s dítětem. To je samozřejmé v běžných situacích, jako je rozchod rodičů, ale nikoli tehdy, kdy se rodič(e) dopouštějí násilí nebo závažného materiálního nebo emočního zanedbávání dětí. Není neobvyklé, že se tlačí na kontakt dítěte s rodičem, který je týral a způsobil mu závažné zdravotní následky,“ uvádí Linda Sokačová v komentáři na webu Heroine.cz.
Ani v případě, že rodiče s dětmi zachází špatně, není podle Sokačové systém dostatečně podpůrný. „Neumíme takovým rodičům nastavit hranice a podpořit je v tom, aby se začali chovat jinak. Spoléháme spíš na děti, že se přizpůsobí, budou se chovat tak, aby nefunkční rodiče neprovokovaly nebo že se emoční i materiální zanedbávání napraví mimo rodinu – ve škole nebo v sociálních službách. Do různých programů – na terapie, do specializovaných služeb, diagnostických ústavů – posíláme opět děti,“ uvádí v komentáři.
Takže pokud jde o zájem, systém se soustředí na rodiče, jakmile je třeba řešit problémy, upře pozornost na děti. Asi není těžké si odvodit, že by to mělo být obráceně. Zásadní jsou ale také podmínky, za jakých pracují lidé v příslušných institucích, jako je OSPOD, orgány činné v trestním řízení nebo soudy. Podle Sokačové nejsou dostatečné kapacity v oblasti vzdělávání (například ohledně fungování traumatu), pracovníků a pracovnic OSPODů je navíc příliš málo, musí proto souběžně řešit třeba 80 případů, což se nutně promítá do míry individuální péče, kterou mohou poskytovat.
„Cesta k lepší ochraně dětí bude složitá. Neobejde se bez podpory laické i odborné veřejnosti a bez aktivních kroků ze strany odpovědných politiků a političek jak na úrovni státu, tak obcí,“ píše Linda Sokačová. Co všechno je třeba změnit? Jakou roli v tom mohou sehrát ministerstva? A najdou se také příklady dobré praxe? Dozvíte se v komentáři na webu Heroine.cz.
