Hlavně dobře vypadat a nekouřit. Funkce první dámy je přežitek. Nejvyšší čas tomu dát nový směr

Na úvod je třeba říct, že pojem „první dáma“ (a vlastně ani „první choť“) český právní řád nezná. Nejedná se o nijak volenou ani jmenovanou funkci, stačí prostě vstoupit do manželského svazku s budoucím či stávajícím prezidentem jakéhokoliv úředního pohlaví. 

Z toho vyplývá, že první choť nepobírá žádný plat a zároveň se ho nebo jí netýkají žádná zvláštní práva ani povinnosti. To však neznamená, že na první dámy v historii Česka či Československa nekladla společnost různé požadavky a očekávání. 

Proč ale vyžadujeme, aby se první dámy vyjadřovaly nebo vypadaly určitým způsobem? Nejprve je třeba se podívat na to, jak hledíme na prezidenta jako takového. 

První prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk sice přišel jako nástupce právě zrušené monarchie, přesto byl veřejností vnímán jako celostátní autorita a i on sám se pasoval do role mocnáře. Traduje se, že když mu byla k podpisu donesena čerstvě sepsaná ústava ČSR, pročetl si své prezidentské (značně omezené) pravomoce a prohlásil: „Tož to ne.“ 

 „Na rozdíl od jiných zemí – v blízkém německojazyčném prostoru je například prezident spíše nejvyšším úředníkem – je u nás stále ještě pojímán jako svého druhu spasitel. V tom se projevuje naše historická tradice, která v roce 1918 transformovala císařský majestát do osoby prezidenta, což T. G. Masaryk ještě záměrně podpořil. A tak zde máme tradici různého charakteru ‚tatíčků‘,“ jak uvádějí ve své úvaze historik Michal Stehlík a filozof Samuel Zajíček. 

 Tak, jako je prezident vnímán jako obdoba krále, knížete nebo císaře, je i jeho manželka vnímána jako ekvivalent monarchovy manželky: někoho, kdo sice nevládne, ale tvoří image hlavy státu. 

České země zažily různé první dámy. Na jedné straně ty, které se velmi společensky angažovaly (například Charlotta Garrigue Masaryková, zakladatelka SOS vesniček Irena Svobodová nebo disidentka Olga Havlová), na straně druhé ty, které z různých důvodů veřejně vidět nebyly (například Božena Novotná nebo Viera Husáková). Nedá se však říct, že by vůči nějaké z nich nebyla uplatňována kritická měřítka. 

 V minulosti se veřejně komentovaly jak výraznější projevy prvních dam, tak naopak jejich přílišná neviditelnost. Vzpomeňme například v roce 1998 na hvízdání Dagmar Havlové na republikánského poslance Jana Vika, když v parlamentu zpochybňoval legitimitu zvolení Václava Havla za prezidenta. Kritické reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a v médiích často zaznívalo, že „první dáma by se měla víc kontrolovat“. Tehdejší poslankyně Eva Fischerová za ČSSD se zase vyjádřila, že měla pocit, že se nachází na fotbalovém hřišti, a nikoli na společné schůzi obou komor parlamentu.

 Na druhou stranu, přílišná neviditelnost první dámy ve veřejném prostoru také nezůstává bez odezvy. To dokládá například rozhovor s Kateřinou Zemanovou, dcerou dnes odcházejícího prezidenta Miloše Zemana, v němž se jí novináři ptají, zda je její matka Ivana Zemanová „zakřiknutá“ i doma, když tak „na veřejnosti působí“. Kateřina Zemanová na to reagovala tím, že její matka „zakřiknutě“ vypadá proto, že se nechce vyzdvihovat jako hradní paní a působit dojmem protokolárního přívěsku.

Jak je vidět, první dáma by měla být jako šlechtična: účastnit se reprezentačních akcí, chovat se podle etikety a pokud možno nepobuřovat. A také k tomu dobře vypadat. Některé první dámy a adeptky na ně to neměly jednoduché a staly se terčem posměchu či opovržení za svůj vzhled. Marta Gottwaldová se sice snažila vyrovnat své předchůdkyni Haně Benešové a chodila na veřejnosti v kožichu, vytýkali jí však mimo jiné to, že byla obézní. 

O tom, že je vzhled u manželek prezidenta stále důležitý, jsme se mohli přesvědčit během posledních prezidentských voleb. Manželky obou kandidátů postupujících do druhého kola, Eva Pavlová a Monika Babišová, neunikly očím módních stylistů.

Monika Babišová se také stala předmět polemiky na sociálních sítích ohledně toho, zda je přípustné, aby první dáma kouřila. Několik komentujících poukázalo na kuřáctví Olgy Havlové, oblíbené první dámy, která nakonec podlehla rakovině plic.

Celý tento spor svádí k otázce, zda není oblíbenost první dámy odvozena od jejího manžela. Z tohoto úhlu pohledu vlastně není rozhodnutí Evy Pavlové nazývat se manželkou prezidenta místo první dámy nijak radikální.  

Eva Pavlová během předvolební kampaně i po ní zdůrazňovala, že se chce věnovat rovnosti mužů a žen a samoživitelkám, a to z toho důvodu, že jako vojačka musela bořit skleněné stropy a prošla si v životě obdobím, kdy sama vychovávala dceru. Po obou tématech je ve společnosti vysoká poptávka. Teprve následující měsíce a roky ukážou, jak se zapíše do historie prvních dam u nás. 

Nabízí se však otázka, zda není taková funkce v dnešní době přežitek. Proč vlastně řešíme, jestli něčí manželka kouří, nosí šik oblečení, nebo se nějak projevuje, když prezidentský úřad nezastává? Můžeme samozřejmě říci, že se nejedná o ojedinělý jev – koneckonců o příbuzných celebrit, nejen těch z politického života, se dočteme v nejprodávanějších bulvárních časopisech, které nikdo zakazovat nechce. 

Je tu však rozdíl v tom, že manželka prezidenta měla dosud status první dámy, tedy funkce s vlastním pojmenováním. A právě Eva Pavlová se rozhodla si tuto nálepku neosvojit. Možná je to zdánlivě malý krok, ale teprve uvidíme, co přinese budoucnost. Koneckonců manželka současného prezidenta USA Joa Bidena, Jill Biden, nepřestala chodit do práce. Irina Karamos, manželka chilského prezidenta Gabriela Borice, se zase vzdala předsednického postu v jedné z nadací, který tradičně zastávali partneři osob v prezidentském úřadu, přenechala výběr předsedající osoby ministerstvu školství a v rozhovoru se španělským deníkem El País na toto téma otevřeně pojmenovala funkci první dámy jako „ne tak demokratickou, jak očekáváme od (veřejných) institucí“.

⁠Snad tedy v budoucnu zažijeme více partnerů osob v prezidentském úřadu (jakéhokoliv genderu a pohlaví), kteří si zvolí svou životní cestu a nebudou svázáni žádnými představami o tom, jak by měli vypadat, ani jak by se měli chovat.