Porodnické násilí nevede k ochraně dítěte, ale jen k násilí na ženách

Klára Morávková rodí své dítě. Leží na zádech s nohama v držadlech, není jí to příjemné, je odpojená od vlastního porodu, nemá žádnou sílu, kterou by mohla věnovat sobě a dítěti. Její tělo je paralyzováno pasivní nepřirozenou a nechtěnou pozicí. Přichází jen bolest, Klára se nemůže ani nadechnout, dusí se. Její porod na ní někdo vykonává. Chtěla rodit jinak, svým tempem, svobodně se pohybovat, personál ji ale přinutil lehnout si na záda. Nebyla schopná se ubránit, uprostřed porodu, od jehož počátku čelila odporu vůči všemu, co si přála.

Averzi vyvolala samotná skutečnost, že si vůbec něco přála. Personál jí dělal schválnosti. Klára v jednu chvíli cítila, že by jí k uvolnění pomohlo ponoření do teplé vody, tak požádala sestru, aby mohla jít do vany, kterou nemocnice sama jako úlevný prostředek nabízela. Sestra odmítala, nechtěla si přidělávat práci. Když však Klára na žádosti trvala, sestra napustila vanu studenou vodou a nechala ji do ní vlézt. „To jste se moc neohřála, co,“ vrátila jí to po svém a zvítězila. Klára už do vany nechtěla. Klepala se.

Bolest je již nesnesitelná. Stresem a zimou se celá stahuje, točí se jí hlava, je dezorientovaná. Nezvládne se bránit nátlaku na polohu na zádech, je už příliš vyčerpaná. Stále zkouší soustředit se na sebe a na dítě. Mezi kontrakcemi marně dává najevo, že si takhle nepřeje ležet. Přichází další lidé, všichni koukají na obnaženou ženu s nohama roztaženýma do prostoru a prohlíží si její vagínu. Klára prosí, aby odešli, potřebuje soukromí, je tam moc lidí, prosí, aby mohla vstát. V tom ucítí bolest a tlak cizích rukou na svém těle, které ho násilím drží, aby se nemohla pohnout. Někdo jí drží nohy, někdo znehybňuje zbytek těla. Pokouší se alespoň zvedat hlavu a matně vidí, jak se k ní blíží další osoba s nůžkami v ruce, kterými směřuje k jejímu genitálu. Klára ještě stihne vykřiknout, že tohle nechce, má to i ve svém porodním přání, když se nůž zařízne do její pochvy. Dítě někdo odnesl, Klára neví, kde je. „Buďte šťastná, máte zdravé dítě, maminko.“

Soud rozhoduje o zadostiučinění za újmu způsobenou nemocnicí zásahem do duševní a fyzické integrity rodící ženy. Nemocnice vypovídá, že chránila život dítěte a že to, co dělala, jsou běžné postupy. Znalci vypovídají, že jde o běžné postupy, oni to také tak dělají; bez jakéhokoli odborného podkladu a kvalifikovaného vysvětlení, činí jen své hodnotové závěry. Autorita bílého pláště na soud zapůsobila. Důkazy žalující ženy nepřipustil a věc uzavřel s tím, že pochybení nenastalo, postupy jsou běžné. Soud poraněné ženě pečující o malé dítě nařídil zaplatit nemocnici statisícové náklady soudního řízení. Žena věří, že původní soud rozhodoval vychýleně, další soudy jí již ochranu poskytnou a budou se řídit ústavní hodnotou, že každý člověk o svém těle rozhoduje sám a že zdravotní zásahy lze činit jen se svobodným a informovaným souhlasem.

Věc uzavřel lidskoprávní soud, který společnosti s končenou platností sdělil, že útoky na tělo i duši rodící ženy jsou běžné, a proto jsou v pořádku. Ponižování, fyzické i psychické znehybňování, způsobení prokřehnutí studenou vodou, využívání stavu bezbrannosti a zranitelnosti pro uplatňování vlastní moci, rozříznutí genitálu, separace dítěte, a hlavně nemožnost o sobě rozhodovat v nejintimnější sféře života, to se u porodu ženám normálně dělá. Je to normální.

Krutý příběh, že? Je to příklad složený z porodních příběhů, které se skutečně staly.

Porodnické násilí jako norma

Porodnické násilí je jednou z forem sexuálního násilí na ženách a odehrává se na základě patriarchálního východiska, že žena není dostatečně kompetentní, aby mohla sama o sobě rozhodovat, a že je třeba mít nad jejím životem i sexualitou kontrolu.

Předpoklad vadné ženy, kterou je třeba ovládat a opravovat, je v porodnickém systému natolik internalizovaný, že je obtížně viditelný. Stal se i součástí moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ženám je už na legislativní úrovni odepřena svobodná volba místa a způsobu porodu. Je jim bráněno v porodu doma i v porodním domě, nemohou si zvolit porodní asistentku, která pracuje v plném rozsahu svých kompetencí, tedy autonomně, a to ani v porodnici.

To však neplatí v případě poskytování ochrany rodící ženě. Zde velmi často přichází výjimečný právní propad, v němž soudy přebírají stereotypní představy o ženách jako pasivních bytostech, u nichž je poslušnost odměňována a autonomie sankcionována. V tomto hodnotovému nastavení pak rezignují na vlastní pravidla soudního přezkumu. Soudy najednou mlčky aprobují legislativní preselekci pro volbu okolností porodu, která je postavena na implicitním východisku ženy jako nerozumného člověka, za níž musí volbu o jejím těle udělat stát. Takový přístup ale právo neumožňuje a nelze pro něj najít jakoukoli oporu. Dále sledují porodnické paradigma rodící ženy jako ženy nemocné, která musí být léčena a u které musí být za každou cenu zabráněno odmítání zásahů.

Místo toho, aby soudy vymezily porodnické násilí a ženám se dostalo odčinění, tak zkoumají, zda je hrubé nakládání s jejich těly – většinou bez souhlasu, nebo dokonce proti jejich přímé vůli – vůbec protiprávní. K posouzení právní otázky, které náleží jen soudu, si přizývají znalce, kteří jsou součástí nastaveného monopolu. O rozsahu a povaze práv rodící ženy tak v konečném důsledku rozhodují experti ve střetu zájmů.

To celé se děje na podkladě, který představuje jedno z největších nebezpečí vůbec. Jde o stereotyp, že zájmy ženy a dítěte jsou oddělené a protichůdné. Konstrukt, že žena jedná a priori proti potřebám svého dítěte, umožňuje páchat porodnické násilí a jsou jím legitimizovány všechny škodlivé praktiky na všech úrovních systému. Je to falešné dilema, které právo nezná. V první řadě demokratický systém neumožňuje při tvorbě a aplikaci pravidel předem předpokládat, že definovaná skupina (rodící ženy) bude právo porušovat (ubližování vlastnímu dítěti), případné protiprávní jednání je třeba vždy konkrétně prokázat, s porušováním pravidel nelze pracovat na žádné úrovni státní moci jako s daností přisuzované určité skupině. 

A za druhé, ústavní právo je výslovně postaveno na hodnotě, že jsou to rodiče, kteří nejlépe ochrání své dítě, je tedy potřeba vycházet z přesně opačného předpokladu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v případě rodící ženy pak ukotvuje, že zájem matky a dítěte je implicitně shodný. Navzdory tomuto lidskoprávnímu rámci soudy neumí rodícím ženám práva přiznat. Jsou zde objektem, který slouží společenskému užitku. Práva na jejich důstojnost, svobodu, zdraví i život jsou tím fakticky derogovaná. Je to i funkční nástroj disciplinace, který je běžně používán během porodu samotného: Maminko, přeci nechcete ublížit svému miminku, musíme vás nastřihnout. Žena tak přestává být nositelkou osobnostních práv a musí trpět v údajném zájmu svého dítěte, tím se z ní stane dobrá matka.

Přála bych si, aby soudy učinily poctivý přezkum a zamyslely se nad tím, zda praktiky, které pro svou normalitu hodnotí jako ústavně konformní, skutečně slouží k záchraně dětí, nebo zda náhodou nejsou ve hře ještě jiné zájmy. Násilí na ženách totiž nevede k ochraně dítěte, vede jen k násilí na ženách.

Téma porodnického násilí je mnohovrstevnaté a dotýká se i dalších obecnějších otázek ženských práv a přístupu žen k právu. Věřím, že nazrál čas k tomu, aby tyto otázky začaly být kladeny.