Termín porodnické násilí se může zdát přehnaný. Jistě tu nikdo nechce záměrně páchat násilí na ženách v jedné z nejzranitelnějších chvil jejich života...? Pokud se však podíváme na běžné české porodnictví jako na místo, kde je odebrání autonomie ženám neviditelnou normou, kterou nikdo nezpochybňuje, protože je všudypřítomná, už se to tak přepjaté nejeví. Přístup, který ženu vidí jako neschopnou o sobě rozhodovat, pak často v kauzách porodnického násilí přejímá i soud.
Klára Morávková rodí své dítě. Leží na zádech s nohama v držadlech, není jí to příjemné, je odpojená od vlastního porodu, nemá žádnou sílu, kterou by mohla věnovat sobě a dítěti. Její tělo je paralyzováno pasivní nepřirozenou a nechtěnou pozicí. Přichází jen bolest, Klára se nemůže ani nadechnout, dusí se. Její porod na ní někdo vykonává. Chtěla rodit jinak, svým tempem, svobodně se pohybovat, personál ji ale přinutil lehnout si na záda. Nebyla schopná se ubránit, uprostřed porodu, od jehož počátku čelila odporu vůči všemu, co si přála.
Averzi vyvolala samotná skutečnost, že si vůbec něco přála. Personál jí dělal schválnosti. Klára v jednu chvíli cítila, že by jí k uvolnění pomohlo ponoření do teplé vody, tak požádala sestru, aby mohla jít do vany, kterou nemocnice sama jako úlevný prostředek nabízela. Sestra odmítala, nechtěla si přidělávat práci. Když však Klára na žádosti trvala, sestra napustila vanu studenou vodou a nechala ji do ní vlézt. „To jste se moc neohřála, co,“ vrátila jí to po svém a zvítězila. Klára už do vany nechtěla. Klepala se.
Pokouší se alespoň zvedat hlavu a matně vidí, jak se k ní blíží další osoba s nůžkami v ruce, kterými směřuje k jejímu genitálu.
Bolest je již nesnesitelná. Stresem a zimou se celá stahuje, točí se jí hlava, je dezorientovaná. Nezvládne se bránit nátlaku na polohu na zádech, je už příliš vyčerpaná. Stále zkouší soustředit se na sebe a na dítě. Mezi kontrakcemi marně dává najevo, že si takhle nepřeje ležet. Přichází další lidé, všichni koukají na obnaženou ženu s nohama roztaženýma do prostoru a prohlíží si její vagínu. Klára prosí, aby odešli, potřebuje soukromí, je tam moc lidí, prosí, aby mohla vstát. V tom ucítí bolest a tlak cizích rukou na svém těle, které ho násilím drží, aby se nemohla pohnout. Někdo jí drží nohy, někdo znehybňuje zbytek těla. Pokouší se alespoň zvedat hlavu a matně vidí, jak se k ní blíží další osoba s nůžkami v ruce, kterými směřuje k jejímu genitálu. Klára ještě stihne vykřiknout, že tohle nechce, má to i ve svém porodním přání, když se nůž zařízne do její pochvy. Dítě někdo odnesl, Klára neví, kde je. „Buďte šťastná, máte zdravé dítě, maminko.“
Soud rozhoduje o zadostiučinění za újmu způsobenou nemocnicí zásahem do duševní a fyzické integrity rodící ženy. Nemocnice vypovídá, že chránila život dítěte a že to, co dělala, jsou běžné postupy. Znalci vypovídají, že jde o běžné postupy, oni to také tak dělají; bez jakéhokoli odborného podkladu a kvalifikovaného vysvětlení, činí jen své hodnotové závěry. Autorita bílého pláště na soud zapůsobila. Důkazy žalující ženy nepřipustil a věc uzavřel s tím, že pochybení nenastalo, postupy jsou běžné. Soud poraněné ženě pečující o malé dítě nařídil zaplatit nemocnici statisícové náklady soudního řízení. Žena věří, že původní soud rozhodoval vychýleně, další soudy jí již ochranu poskytnou a budou se řídit ústavní hodnotou, že každý člověk o svém těle rozhoduje sám a že zdravotní zásahy lze činit jen se svobodným a informovaným souhlasem.
Věc uzavřel lidskoprávní soud, který společnosti s končenou platností sdělil, že útoky na tělo i duši rodící ženy jsou běžné, a proto jsou v pořádku. Ponižování, fyzické i psychické znehybňování, způsobení prokřehnutí studenou vodou, využívání stavu bezbrannosti a zranitelnosti pro uplatňování vlastní moci, rozříznutí genitálu, separace dítěte, a hlavně nemožnost o sobě rozhodovat v nejintimnější sféře života, to se u porodu ženám normálně dělá. Je to normální.
Krutý příběh, že? Je to příklad složený z porodních příběhů, které se skutečně staly.
Porodnické násilí je jednou z forem sexuálního násilí na ženách a odehrává se na základě patriarchálního východiska, že žena není dostatečně kompetentní, aby mohla sama o sobě rozhodovat, a že je třeba mít nad jejím životem i sexualitou kontrolu.
Předpoklad vadné ženy, kterou je třeba ovládat a opravovat, je v porodnickém systému natolik internalizovaný, že je obtížně viditelný. Stal se i součástí moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ženám je už na legislativní úrovni odepřena svobodná volba místa a způsobu porodu. Je jim bráněno v porodu doma i v porodním domě, nemohou si zvolit porodní asistentku, která pracuje v plném rozsahu svých kompetencí, tedy autonomně, a to ani v porodnici.
Výzkum českých vědkyň potvrdil, že právě kvůli obavám z porodnického násilí volí některé ženy porod v domácím prostředí. Přečtěte si více o domácích porodech v článku Michaely Pixové.
Tuto předvolbu za ně dělá stát, protože je nepovažuje za dostatečně zralé na to, aby zvládly posoudit, jak chtějí rodit své vlastní děti a jak je to pro ně bezpečné. Vnutil jim jedinou možnost, porod v porodnici kontrolovaný lékařským monopolem, tedy odborností, která není kvalifikovaná v oblasti fyziologického porodu. Ženy si navíc nemohou zvolit ani mezi porodnicemi samotnými, protože stát zatajuje data, která vypovídají o kvalitě jejich péče.
Takto vystavěné pole, které samo o sobě zvyšuje rizikový průběh i výsledek porodu, umožňuje bez větší pozornosti páchat hrubé násilí. Uvnitř mentálně i fyzicky uzavřené instituce, která nemá alternativu ani reálnou kontrolu, se rozvíjí jednání definované libovůlí sloužící k posilování prakticky neomezené moci.
Žena přichází do porodnice v období maximální zranitelnosti a potřeby ochrany a bezpečí. Některé podoby porodnického násilí jsou často téměř neznatelné, jde o postupné oslabování. Může začít i jednoduchým oslovením maminko, což není jen zdůrazněním vlastní nadřazenosti, ale i jazykovým symbolem redukce celé osobnosti ženy na přisouzenou roli. Takto je regulována pro konečnou rezignaci na svou autonomii. Projevy dehumanizace a ztráty individuality pak umožňují zacházet s druhým člověkem jako s někým, kdo má menší hodnotu a kdo si dokonce mrzačící zacházení zaslouží.
Porodnické metody, které ženám působí psychickou i fyzickou bolest a které mají traumatizující dopady na další život, bývají lékařskou autoritou navenek komunikovány jako prospěšná péče. Reálně však jde o poškozující praktiky, které jsou při rutinním užití projevem nepochopení fyziologie porodu a neschopnosti či neochoty ženu během porodu podpořit. Tyto metody nejen že nevedou k usnadnění porodu, ale způsobují jeho komplikace (typicky nástřih hráze, syntetický oxytocin, tlačení na břicho, vnucená poloha apod.). Ty jsou pak zdravotníky kompenzovány spektakulárními výstupy, například demonstrativním odmotáváním pupečníku z dítěte nebo řešením potíží vzniklých tzv. z minuty na minutu. Jejich účelem je legitimizovat porodnické násilí jako nezbytnou, často dokonce život zachraňující péči.
Mnoho národů si praxí ověřilo, že kontinuální péče odbornice na těhotenství, porod a šestinedělí, tedy porodní asistentky, která se specializuje na fyziologii, výrazně zvyšuje bezpečí péče o ženu a dítě. Kromě toho, a na to by mohli slyšet i naši zákonodárci, i významně šetří peníze. Ano, v Česku máme přece skvělé výsledky! Co už se neříká, že to jsou výsledky srovnatelné s ostatními vyspělými zeměmi (tedy nikoliv lepší) a že tento náš systém péče je velmi nákladný i proto, že o ženu a dítě se během těhotenství, porodu a šestinedělí stará až 60 zdravotníků.
Mnoho z dnes standardně užívaných zásahů má svůj původ zcela mimo zdravotní odbornost, a to v rasistických (přeměřování vhodnosti ženské pánve) nebo nacistických teoriích (separace dítěte). V českém prostředí chybí standardy pro porodnickou službu, medicína založená na důkazech je tak nahrazena zvyklostmi a pověrami, které nejsou podrobeny jakémukoli kritickému zkoumání.
Efektivnímu vymezení a odsouzení porodnického násilí tak brání právě jeho normalizace, je obtížné ho nahlédnout i pojmenovat. Pokud žena své negativní prožitky projeví, bývá společností zesměšňována jako labilní a její pocity jsou popírány nebo bagatelizovány. Na rozdíl od znásilnění, další formy sexuálního násilí, které již společnost pojmenovat jako špatné jednání umí, porodnické násilí je stále zneviditelněné. Tím se zranění ženy dále prohlubují, propisují se do jejího dalšího života – v rovině osobní, partnerské i ve vztahu k dítěti, případně do rozhodnutí, zda další děti vůbec mít. Přitom citlivost spojená s projevy porodnického násilí a se ztrátou kontroly nad vlastním tělem je naopak zdravou odpovědí a přiměřenou reakcí na nepřiměřenou situaci.
Základní hodnotou demokratické společnosti je ochrana svobody, soukromí a rodinného života jednotlivce, ochrana možnosti rozhodovat o svém těle i duši autonomně. Z toho vyplývá i pravidlo, že zdravotní služby lze poskytovat pouze na základě svobodného a informovaného souhlasu, a současně musí jejich nabídka odpovídat dosaženému vědeckému poznání. Právo tím chrání celistvost a niternost člověka, nedotknutelnost jeho osoby. V případě, že dojde k vychýlení práva, nastupují soudy, které zpochybněné hodnoty vrací na své místo. A musím ze své zkušenosti říct, že soudci a soudkyně to skutečně dělají, svou roli naplňují zpravidla velmi dobře a přílišnou nerovnováhu nepřipustí.
To však neplatí v případě poskytování ochrany rodící ženě. Zde velmi často přichází výjimečný právní propad, v němž soudy přebírají stereotypní představy o ženách jako pasivních bytostech, u nichž je poslušnost odměňována a autonomie sankcionována. V tomto hodnotovému nastavení pak rezignují na vlastní pravidla soudního přezkumu. Soudy najednou mlčky aprobují legislativní preselekci pro volbu okolností porodu, která je postavena na implicitním východisku ženy jako nerozumného člověka, za níž musí volbu o jejím těle udělat stát. Takový přístup ale právo neumožňuje a nelze pro něj najít jakoukoli oporu. Dále sledují porodnické paradigma rodící ženy jako ženy nemocné, která musí být léčena a u které musí být za každou cenu zabráněno odmítání zásahů.
Přesvědčení, že u porodu se má trpět, je v nás hluboce zakořeněné. Pro mnoho lidí je těžké vůbec přijmout koncept porodu jako bezpečného, přirozeného procesu.
Místo toho, aby soudy vymezily porodnické násilí a ženám se dostalo odčinění, tak zkoumají, zda je hrubé nakládání s jejich těly – většinou bez souhlasu, nebo dokonce proti jejich přímé vůli – vůbec protiprávní. K posouzení právní otázky, které náleží jen soudu, si přizývají znalce, kteří jsou součástí nastaveného monopolu. O rozsahu a povaze práv rodící ženy tak v konečném důsledku rozhodují experti ve střetu zájmů.
To celé se děje na podkladě, který představuje jedno z největších nebezpečí vůbec. Jde o stereotyp, že zájmy ženy a dítěte jsou oddělené a protichůdné. Konstrukt, že žena jedná a priori proti potřebám svého dítěte, umožňuje páchat porodnické násilí a jsou jím legitimizovány všechny škodlivé praktiky na všech úrovních systému. Je to falešné dilema, které právo nezná. V první řadě demokratický systém neumožňuje při tvorbě a aplikaci pravidel předem předpokládat, že definovaná skupina (rodící ženy) bude právo porušovat (ubližování vlastnímu dítěti), případné protiprávní jednání je třeba vždy konkrétně prokázat, s porušováním pravidel nelze pracovat na žádné úrovni státní moci jako s daností přisuzované určité skupině.
A za druhé, ústavní právo je výslovně postaveno na hodnotě, že jsou to rodiče, kteří nejlépe ochrání své dítě, je tedy potřeba vycházet z přesně opačného předpokladu. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva v případě rodící ženy pak ukotvuje, že zájem matky a dítěte je implicitně shodný. Navzdory tomuto lidskoprávnímu rámci soudy neumí rodícím ženám práva přiznat. Jsou zde objektem, který slouží společenskému užitku. Práva na jejich důstojnost, svobodu, zdraví i život jsou tím fakticky derogovaná. Je to i funkční nástroj disciplinace, který je běžně používán během porodu samotného: Maminko, přeci nechcete ublížit svému miminku, musíme vás nastřihnout. Žena tak přestává být nositelkou osobnostních práv a musí trpět v údajném zájmu svého dítěte, tím se z ní stane dobrá matka.
Přála bych si, aby soudy učinily poctivý přezkum a zamyslely se nad tím, zda praktiky, které pro svou normalitu hodnotí jako ústavně konformní, skutečně slouží k záchraně dětí, nebo zda náhodou nejsou ve hře ještě jiné zájmy. Násilí na ženách totiž nevede k ochraně dítěte, vede jen k násilí na ženách.
Téma porodnického násilí je mnohovrstevnaté a dotýká se i dalších obecnějších otázek ženských práv a přístupu žen k právu. Věřím, že nazrál čas k tomu, aby tyto otázky začaly být kladeny.