Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Je eko móda luxus? Capsule wardrobe jako poslední štace konzumerismu

Veronika Kellnerová | 4. 2. 2021 | 20 komentářů | Minimalismus | 4 608

Je eko móda luxus? Capsule wardrobe jako poslední štace konzumerismu
Foto: Shutterstock

Miluju oblečení, boty, svojí skříň, všechny návody na smysluplné šatníky, miluju ladit styl svým kamarádům, miluju zapálené konverzace o lokálních značkách, o přednostech tencelu a nevýhodách polyamidu. Svoji skříň pravidelně reorganizuji, aby pak přišel odborník s pojmem capsule wardrobe a v duchu minimalismu mi všechno zase přeskládal.

Sjíždím podcasty na všechna módní témata, dokonce ráda žehlím a u toho poslouchám rozhovory s návrháři. Úplně šíleně mě baví vlastně cokoliv z ranku „hadry a spol“. A naštěstí už jsem i dost stará na to, abych přiznala barvu a nemusela své srdeční téma okatě shazovat, případně kamuflovat za sofistikovaný rádoby výzkum. Nyní už několikátou sezonu jedu v capsule wardrobe. I mě posedla představa, že čím méně věcí budu vlastnit, tím budu šťastnější. Moje šatní realita má ale k trvalé udržitelnosti pořád dost daleko.

Čtvrtinu skříně jsem vyhradila sezónnímu šatníku v duchu capsule wardrobe, který obměnuji čtyřikrát do roka. Zbylé tři čtvrtiny, což je pořád dost místa, jsou narvané nezařaditelným oblečením, které jakoby neexistuje. Jenže ono existuje a je ho fakt hodně. Když otevřu levé, menší křídlo, mám důvod k oslavám – šatníček vyskládaný radost pohledět. Barvy ladí, materiály dýchají, značky lokální. Pokud se náhodou zapotácím u pravého křídla, ojoj – Jedna umělá košile se tlačí na druhou, svěžest žádná, bordel všude, ostuda nedozírná.

Nikdy nebudu nakupovat stoprocentně udržitelně, ale můžu nakupovat méně a lépe.

Capsule wardrobe nemusí nutně znamenat minimalistický šatník o deseti základních kouscích. Ale i když jsem mnohokrát slyšela mantru „na množství nezáleží“, přesto tušíte, že když napočítáte ve skříni dvě stě kousků, slovo capsule tak nějak pozbývá na významu. Smířila jsem se tedy s počtem pětadvaceti až třiceti kousků oblečení na sezónu, které systematicky vyplňují levé křídlo skříně. Na funkčnost capsule šatníku si nemohu stěžovat, vždycky tzv. „mám co na sebe“ a všechny kousky oblečení se jednoduše kombinují. Jenže pořád existuje pravé křídlo, kam můžu uklidit všechno, co by mi v tom levém narušovalo koncept. Snažím se, fakt se snažím, přesto mě pořád děsí představa, že si jednoho dne sestavím dokonalý kapesní šatník, který už nebudu měnit, tzn. nebudu nakupovat nové kousky oblečení a když, tak pouze ty, které skutečně potřebuji. Smutná představa. Tak smutná, že jsem od ní po několika měsících snažení upustila. Je to stejné jako s láskou k jídlu – když milujete větrníky, stejně do konce života nevydržíte svačit flapjack. V každém případě je ale můžete jíst méně často a přidat pohyb. Nikdy nebudu nakupovat stoprocentně udržitelně, ale můžu nakupovat méně a lépe.

Jeden svetr nestačí

Současný trend minimalistických šatníků klade vysoké nároky zejména na ženy, které se rády oblékají, ale nemají dostatek peněz na kvalitní materiály a lokální produkci. Kolikrát jste už četli nebo slyšeli, že „je lepší si připlatit za jeden opravdu kvalitní svetr, než kupovat deset levných šmejdů“? Bezpochyby se shodneme na tom, že vlněný svetr je téměř ve všech ohledech lepší investicí než akrylový. Pokud ale vedle materiálu posuzujeme i kvalitu a etiku zpracování, dostaneme se k ceně pěti tisíc a výš za jeden svetr. (Za tuhle cenu si pořídíte šest sedm kousků v řetězcích fast fashion.) Všechno je otázka volby, ale řekněme si zcela upřímně, kolik žen reálně utratí za svetr pět, deset tisíc? Pokud se chcete dobře a eticky oblékat s průměrným českým platem a nájemním bydlením, koupíte si jeden skvělý svetr na zimu a nazdar, další zase za rok! Jenže tahle alternativa se prostě fakt blbě kloubí s vášní pro módu. Mít jeden skvělý svetr na zimu je určitě výhra pro horského turistu. Ale ne pro mě.

Všimněte si, že lidé, kteří si tyto „lepší“ svetry pořizují, zpravidla nemají problém si takových vlněných kamarádů dopřát několik za sezónu. A v tom právě leží ten zakopaný pes. Fashion marketing typu „stačí koupit jednu kvalitní věc“ se tváří, že promlouvá ke všem dívkám a ženám různých sociálních vrstev a vyzývá je k zodpovědnému nakupování. Na drahé kvalitní kousky si přece ušetříme tím, že se budeme vyhýbat těm levným a nekvalitním. Reálně ale kvalitní oblečení kupují ženy, které si jej mohou dovolit, aniž by se musely výrazněji omezovat. Představa, že si někdo šetří na ručně pletený svetr stejně, jako si kdysi šetřily firemní asistentky na svou první malou vuittonku, je mylná.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

U žen, které nechtějí nebo nemohou utrácet tolik, tak vzniká zbytečný pocit viny, když si chce koupit obyčejné, levné tričko v nákupáku. Existují samozřejmě také alternativy, které jsou finančně nenáročné, jako např. upcycling, nebo starý dobrý second-hand diving. Jakkoliv tyto alternativy respektuji a obdivuji každého, kdo zvládá přešít starou košili po dědovi na stylové šaty a v sekáčích vždycky najde v hromadě hadrů Burberry trenčkot za dvě stovky, já tímhle uměním nevládnu. Finanční nenáročnost je zde vykoupena velkým dílem kreativity, zručnosti a hlavně času.

Udržitelnost jen pro bohaté

Stejně jako je dnes v dobré společnosti nepřípustné používat jednorázové plasty, jsou oděvy bez příslušné eko certifikace něčím skoro nepatřičným. Plastovým sáčkům se můžeme jednoduše a bezplatně vyhnout, ale oblékat se v souladu se současným etickým kodexem je luxus pro omezenou sociální bublinu. Mylně se vydává za dosažitelný standard. Nehájím tesil chudých před kašmírem bohatých. Jenže oblečení je dalším dílem do mozaiky udržitelného byznysu, který v posledních letech roste. Udržitelnost se může zdát jako naprosto dostupný životní styl: Kompostovat může každý, třídit odpad může každý, omezit maso může každý, tak kde je problém? Problém jsou vlněné svetry, teakový nábytek, zelenina z trhu… Věci, které se tváří jako něco tak přirozeného, že přece není možné tomu nepřitakat.

Nakupuji lokální módu, znám mírumilovné hedvábí a využívám služeb krejčové. Praktikuji capsule wardrobe a vůbec nechci tvrdit, že je mi trend udržitelnosti cizí. Dělám to proto, že miluju kvalitní oblečení a jsem ochotná za něj utrácet. Obecně nakupuji méně impulzivně a více vědomě než dřív. Některé neetické praktiky fast fashion jsou mi odporné a jistému zboží či konkrétním značkám se proto záměrně vyhýbám. Na pozadí toho je ale můj enormní zájem módu a můj sociální kontext. Kdybych nahlédla do šatníku svého dvacetiletého já, našla bych tam spoustu umělých šíleností ze slev a naprosto čistou, nezatíženou mysl, která o své skříni – a o svém životě vůbec – nepřemýšlí jako o konceptu. 

Tahle domnělá norma je výsadou jedné sociální skupiny. Je to luxus, nikoliv všem dostupný standard.

Toto nemá být nostalgický povzdech „Achjo, pamatuješ tenkrát v Terranově…“ Je dobře, že lidstvo reflektuje udržitelnější způsob života, módu nevyjímaje. Měli bychom si ale uvědomit, že tahle domnělá norma je pouze výsadou jedné sociální skupiny, která má shodou okolností dost peněz i patřičný sociální kapitál. Je to luxus, nikoliv všem dostupný standard. Moudro vyšší střední třídy „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.“, které má pramálo společného s realitou, mimoděk implikuje skryté pokračování: „...ale nejsem tak chudý, abych si drahých věcí nedopřával víc, než skutečně potřebuji.“

Ale zpátky k oblečení: V celém tom tématu nadspotřeby a udržitelnosti se často zapomíná na jednu důležitou věc – radost! Pokud vám ji dokáže zajistit jeden svetr na sezónu tak gratuluju. Já například potřebuji svetrů víc. V sedmnácti bych koncem října vymetla Kenvelo a odnesla si narvanou tašku. Dneska si soustružím svůj kapsulový šatník s občasnými povolenými úlety, které pojme pravé křídlo. Mám tak postaráno o dokonalý balanc udržitelnosti a marnivosti. Za marnivost se nestydím a udržitelnost nestavím na odiv. Vědomé a šetrnější nakupování je trend, ke kterému nás stimuluje prostředí. Pokud stojíte mimo jeho dosah a občas si pro radost koupíte tričko, nikdo by vám to neměl vyčítat. Není přece třeba se vzdávat „větrníků“ zcela, jen si jich prostě nebudeme dávat tolik. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Miss Cool Cat Hvězdou naší titulní strany je Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat. „Cítila jsem se ve svém těle dobře, ale změnila jsem ho podle svého vkusu. Vnímám to jako fe¬ministický postoj – že si můžu se svým tělem dělat, co chci. A platí to třeba i v kontextu nahoty, svlékání je pro mě svoboda,“ říká burleskní performerka.
  • Ženy na okraji Reportáž fotografky Jany Plavec a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové o ženách bez domova. V jejich každodenní realitě není moc prostoru pro lásku ani pro sny, podstatné je vyřešit kde přespí, co budou jíst, jak se zahřejí. Ženské bezdomovectví je nenápadné, ale celospolečenské genderové nerovnosti se na ulici ještě vyostřují, včetně ohrožení fyzickým násilím. Kde hledat pomoc?
  • Na chvíli to rozpustit Kolik z nás je na cestě k závislosti na alkoholu? Pravidelná „sebemedikace“ se týká stále většího množství Čechů a nucená izolace a karanténa nám situaci vskutku neulehčují. Marta Fenclová popisuje, proč není dobré rozpouštět úzkost, strach, nespokojenost nebo nudu ve víně. Co tedy pít? Petra Tajovský Pospěchová testovala nealkoholická vína, gin i vodku a přidává své tipy, jak se propít abstinencí. Taky držíte #suchejúnor?
  • Orgasmus není pokémon Průměrná soulož trvá 11–14 minut a cílem koitu je jeden ze tří druhů vyvrcholení. Vážně? Ve skutečnosti má až 40 % heterosexuálních žen problém orgasmu dosáhnout. Eva Marková se zamýšlí nad kulturně sdílenými představami, tabuizovanými slovy i stresem, který ženy zažívají, když se snaží dostát normám
  • Nevěra není jen problém vztahu …ale děje se tam, kde nerozumíme sami sobě,“ domnívá se párový terapeut a psycholog Paval Rataj. Anna Urbanová se ho ptala, proč je nevěra průvodním jevem naší doby, jestli může někdy zafungovat jako resuscitace vyhaslého vztahu, a především na to, jak vytvářet vztahy, ve kterých se nebudeme navzájem zraňovat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

grg | 4. 2. 2021 11:36

Pripadajú mi (tragi)komické všetky tieto rozplývania sa nad minimalizmom. Obvykle ich totiž prezentujú ľudia, ktorí sa stravujú v reštauráciách, jazdia autami, lietajú na dovolenky, kde bývajú v hoteloch, cvičia vo fitness centrách, veci si nechávajú doviezť kuriérom a opravy v byte firmou, hudbu počúvajú na Spotify, filmy na Netflixe či nebodaj v kine atď. atď., čiže na všetko svoje konanie používajú komplexnú infraštruktúru, ktorá musí byť pre nich dostupná. A ich príjem je obvykle z takého charakteru práce, ktorá je tiež možná len vďaka ohromne komplikovanej a previazanej spoločnosti (nehaním nikoho, ak na svoju činnosť nájde kupca a neberie dotácie z daní násilne vzatých iným ľuďom).

Ale pre účely svojho minimalizmu rátajú len svoj malý bytík ("ideálne" prenajatý) v centre veľkomesta s pár osobnými vecami.

Naopak, pre mňa je minimalizmus to, čo robí (rakúsky, keďže u nás v SR/ČR sa kontinuita narušila boľševikom) sedliak klasického typu - na svojom hospodárstve má mnoho vecí, ale sú účelné a dokáže si väčšinu vecí spraviť sám a len na menšiu časť využíva komplexnú infraštruktúru spoločnosti.

+24
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

... | 4. 2. 2021 11:24

ty jsi vážně aspirant na dementa roku, a to je teprve únor.

-3
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu
Naše tipy