Muži tápou ve své užitečnosti. Častěji volí sebevraždu, svazuje je tradiční maskulinita

Když se americký investor George Wellington Lytle ubytoval v hotelu v Milwaukee ve státě Wisconsin, psal se rok 1929. Svět se čerstvě potýkal s katastrofickými následky největšího burzovního krachu v dějinách: pád newyorské burzy řadu lidí připravil o veškeré životní úspory a brzy měl uvrhnout společnost do hospodářské krize dosud nevídaných rozměrů. Ve chvíli, kdy Lytle vstoupil do pokoje, měl v jedné kapse poslední čtyři centy, v druhé revolver a v hlavě čiré zoufalství. Ještě předtím, než si pistoli přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť, na kus papíru naškrábal následující vzkaz: „Moje tělo ať jde na vědecké účely, moje duše Andrewovi W. Mellonovi (tehdejší americký ministr financí, pozn. red.) a můj soucit mým věřitelům,“ píše časopis Time o jednom z mnoha téměř zapomenutých příběhů tehdejší doby.

Ve výsledku se tak pod tíhou společenských očekávání někteří muži zachovají jedním ze dvou způsobů. Někdy se rozhodnou v podstatě upracovat k smrti s vidinou toho, že je jejich práce jednoho dne dovede k hegemonickému statusu plnému peněz a moci, jak s oblibou propagují známé osobnosti typu loni zadrženého influencera Andrewa Tatea. O jeho lukrativní značce toxické maskulinity jsme v minulosti psali na webu Heroine.cz. V druhém případě se naopak uzavírají do sebe a propadají depresím a strachu, že jejich přínos společnosti a vlastní rodině (pokud jejich boj o duševní zdraví zároveň neprovázejí obavy, že si nezvládnou najít partnerku) nikdy nebude dostačující. Konkrétně strach z nedostatku intimity a chybějícího partnerského vztahu přitom není zcela nepodložený: mladí heterosexuální muži mají podle amerického průzkumu méně sexu než kdy dřív.

Ve studii z roku 2015, která se zabývala posledními výroky mužů, kteří spáchali sebevraždu, se nejčastěji objevují slova jako „bezcenný“ a „budižkničemu“. Mužům se přitom méně často dostává diagnózy deprese – z velké části také proto, že kvůli trvající stigmatizaci duševního zdraví je pro spoustu z nich představa návštěvy terapeuta, nebo dokonce medikace depresivních stavů selháním sama o sobě.

V posledních dekádách jsme se naučili mluvit o krizi mužství, z níž často viníme proměnu tradičních genderových rolí a fakt, že ženy údajně nechaly muže „za sebou“. Jak ukazují data Českého statistického úřadu, je pravda, že například z hlediska vzdělání ženy nasadily v posledních letech obrovské tempo a univerzitám v současnosti dominují mladé vysokoškolačky.

Odmávnout výše jmenované statistiky údajnou absurditou celého problému by bylo příliš zjednodušující. Podle amerického terapeuta Jonathana Deckera je místo zmiňované toxické maskulinity přiléhavější mluvit o maskulinitě limitující nebo svazující: do úzce vymezené a sociálními sítěmi naddimenzované ideje pravé mužnosti spočívající v zářné kariéře, materiálním zajištění a vypracovaném těle se vejde jen velmi malé procento populace.

Nemluvě o tom, že ruku v ruce s instagramovým steroidovým „chlapáctvím“ chodívá v nejhlasitějších případech také mizogynie, agrese nebo nebezpečné riskování v podobě drog, hazardních her a rychlého řízení. Ti, kdo se k těmto pokřiveným ideálům nedokážou přiblížit, pak svoje zklamání mohou obracet proti společnosti jako ve známých případech útoků od samozvaného incela Elliota Rodgera v Kalifornii v roce 2014 nebo Aleka Minassiana v Torontu v roce 2018. Mnohem častější je ale otočení pocitu viny a studu vůči sobě samému.

Co s tím? Řešení mužské sebevražednosti a definitivní odpověď na otázku, zda je mužství doopravdy ohroženým druhem, by pravděpodobně vydaly na stohy knih. Jako žena si uvědomuji, že jejich psaní a hledání východisek je především výsadou samotných mužů, kteří vlastnímu well-beingu rozumějí nejlépe. Přesto: často viněný feminismus pro muže může mít mnohá pozitiva, pokud si je společně dovolíme využít. I jim se totiž uleví, pokud se budou moci snáze definovat zároveň jako aktivní otcové, citliví partneři či kamarádi do jakékoliv krize. Nebo jednoduše tak, jak sami chtějí, aniž by nad nimi visel Damoklův meč neustálé prospěšnosti.