Diagnóza narcista. Jak se žije těm, které ostatní mají za necitlivé a sebestředné psychopaty

Po zadání výrazu „narcista“ do Googlu vám vyskočí spojení jako „manipulátoři bez empatie“, „krutí a bezohlední“ nebo „utíkejte od nich!“. Nic moc počtení, když narcismem sami trpíte. Jak říká studentka Barbora, diagnóza je s vámi pořád a je zatraceně těžké ji dennodenně zvládat. Musíte se s ní naučit nějak fungovat. Protože pocit, že nikdy nejste dost dobří, podpořený tunou textů o tom, jak si na vás ostatní mají dávat pozor, vážně není nic, z čeho se dá čerpat optimismus. Život s narcismem není jednoduchý. Duševní nemoci jsou v naší společnosti stále stigmatizovány, lidé, kteří jimi trpí, jsou redukováni na několik negativních vlastností nebo exemplárních případů. Opomíjíme jejich vnitřní boj a osamocenost, bojíme se neznámého.

Psychoterapeutka Eliška Remešová podotýká, že běžně nám zdravá forma narcismu pomáhá prožívat hrdost na své úspěchy a nacházet radost v osobním životě. Navíc v určitých vývojových fázích se mohou vlastnosti, jako je arogance či pohrdání ostatními, projevovat výrazněji. Skutečného narcismu je však ve společnosti jako šafránu: diagnostikovaných narcistů je v populaci zřejmě méně než jedno procento.

Běžné definice narcismu kladou velký důraz na obdiv narcistů k sobě, neutuchající sebevědomí a přesvědčení o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti. Barbora ale ve své otevřené zpovědi na webu Heroine.cz připomíná, že až tak jednoduché to není: „Máte o sobě poměrně vysoké mínění, kvůli čemuž se často střetáváte s dalšími lidmi. Na druhou stranu o sobě stále pochybujete, jestli byste nemohli dělat víc, jestli nemáte laťku příliš nízko.“

Kořeny narcistické poruchy osobnosti můžeme kromě genetických faktorů hledat v dětství a výchově. Pokud je dítě neustále peskováno, odmítáno a shazováno, nenachází rovnováhu a sebejistotu. Vzhledem k tomu, že nezná pocit bezpečí a přijetí, buduje si kolem sebe bariéry, aby mohlo přežít.

V dospělosti je pak náročné s původními vzorci pracovat. Navíc jedinci, u kterých se rozvinula patologická forma narcismu, nejspíš nebudou schopni tento mechanismus sami odhalit. Spíše se totiž identifikují se svým ideálním obrazem než se skutečnými emocemi, jen aby nebyli zraněni. Je pro ně důležitá fasáda, pod kterou nikomu nedovolí nahlédnout. O tom, jestli mohou narcisté a narcistky přesto navazovat upřímné a plnohodnotné vztahy a do jaké míry jim může pomoci terapie, si přečtěte v celém Barbořině příběhu na webu Heroine.cz.