Past pozitivního myšlení. Vidět na všem jen to dobré neprospívá našemu duševnímu zdraví

Emoce
Motivace
Psychologie
Sebepřijetí
Toxická pozitivita
Adam Táborský
| 15. 6. 2022 | 12 komentářů | 6 424
Past pozitivního myšlení. Vidět na všem jen to dobré neprospívá našemu duševnímu zdraví
Zdroj: Shutterstock

O toxické pozitivitě jsme už slyšeli tolikrát. Sice netušíte, jak může být pozitivita toxická, ale zvědaví jste? Nebo se vás toxická pozitivita dotkla nebo dotýká a je vám z toho špatně? Psycholog Adam Táborský se zamýšlí na tím, jak toxická pozitivita a přijetí i těch emocí, které považujeme za negativní, souvisí s naším duševním zdravím.

Sociální sítě jsou přehlcené seberozvojovými, sebenápomocnými, inspiračními citáty. Ve chvíli, kdy jsme křehcí a zranitelní, nás ovšem tyto citáty nemusejí rozvíjet a pomáhat nám, ale spíše nás trýznit. Sklouzávají totiž na území toxické pozitivity, kde se nám nedostává pochopení, potvrzení ani podpory, spíš se tam štěstí mění v cíl a povinnost. A tenhle imperativ nás ničí. Na každém rohu na nás křičí nutnost cítit vděk a myslet pozitivně. Pokud se v našem životě něco pokazí, je to proto, že jsme měli „špatný přístup“ nebo jsme se „dost nesnažili“.

Tahle toxická pozitivita se může objevit na pracovišti, doma, ve vztazích i v našem nitru. V důsledku převažujícího společenského nastavení se pak toxicky stavíme sami k sobě. Mnoho mých mladších klientů v důsledku intenzivního pobytu na sociálních sítích věnuje přílišnou pozornost tomu, co si o nich myslí druzí a co se děje v cizích životech, až zapomínají na svůj život v reálném fyzickém světě. Místo aby si s rodiči uvařili večeři, píšou mámě na messengeru z pokojíčku do kuchyně, aby jim objednala kýbl křidýlek.

Pokud nejsme pozitivní, málo se snažíme. Cokoliv jiného než pozitivita automaticky znamená selhání, dělá to z nás přítěž pro ostatní. Taky se vám z toho ježí vlasy?

Pozitivní myšlení se prodává jako lék na všechny lidské problémy. Pak na nás jednou dopadne nálada pod psa, ale náplast pozitivních citátů z Instagramu a Pinterestu nějak nefunguje. My se na sebe zlobíme za to, jak se cítíme, říkáme si, že bychom se takto cítit neměli, a svištíme po nekonečné spirále, která nám vysává duši. Toxická pozitivita se mnohdy rovná popírání. „Jak to, že se tak cítím?! Neměl bych se tak cítit, vždyť Michal je úplně v pohodě! Podívej se na jeho Instagram! Samá vysmátá fotka! A těch srdíček a komentářů!“

Není pozitivita jako pozitivita

Říkáte si, jak může být pozitivita toxická? Až toxická? Vždyť samotné slovo „toxický“ je toxické! Pozitivita samozřejmě není jenom zlá, někdy je opravdová a laskavá. Pozitivní pocity jako vděčnost, spokojenost, optimismus a sebevědomí nám prodlužují život a uzdravují nás. Z cesty opravdovosti jsme ale jako společnost někde sešli. Vnutili jsme si představu, že být „pozitivním člověkem“ znamená být robotem, který musí vidět to dobré úplně ve všem. Pokud nejsme pozitivní, málo se snažíme. Cokoliv jiného než pozitivita automaticky znamená selhání, dělá to z nás přítěž pro ostatní. Taky se vám z toho ježí vlasy?

Dokážete přijmout svoje negativní emoce?

Přitom to není tak složité: Zdravá pozitivita znamená vytvořit prostor pro realitu i naději. Toxická pozitivita popírá emoce a nutí nás je potlačovat. Toxicky pozitivní lidé vnucují sobě i ostatním, že negativní emoce by neměly existovat, že jsou špatné, a když se budeme snažit jen o trochu víc, můžeme je úplně odstranit.

Čtěte také: Když místo ve světě žijeme víc v naší hlavě

Foto: archiv Rastislava Šumce

Život není vždy jednoduchý. Letos obzvláště ne. Stále ale platí, že řadu věcí máme ve své moci, v tomto případě mysli. Na to se snaží upozornit směr nazvaný mindfulness (všímavost). Učí nás netrávit přespříliš času přemítáním o minulosti či budoucnosti. Místo toho nás směruje do přítomnosti, kde si lze kromě jiného i odpočinout.

Rozhovor s expertem na mindfulness

Americká psycholožka Whitney Goodman v knize Toxic Positivity: Keeping It Real in a World Obsessed with Being Happy zmiňuje tlak v podobě vět, které slýcháme často: „Tak se přece trochu usmívej!“ nebo „Buď šťastná/pozitivní!“. Říkat někomu, aby se smál, když má vztek, znamená ubližovat mu. Nutit někoho ke štěstí je útlak. Toxická pozitivita tímhle bagatelizuje velmi náročný a komplexní emocionální proces, zvláště když čelíme vážným problémům ať už v oblasti duševního zdraví, nemoci, kariéry, nebo třeba fyzického vzhledu.

Vždycky přece může být hůř!

Představte si, že se vám rozpadá manželství, v práci se pod vámi kýve židle a ze školy si žádají vaši návštěvu z důvodu výchovných problémů dcery. Panikaříte! Jste zahlceni. Cítíte tlak na hrudi. Nemáte ponětí, co budete dělat. V tom zoufalství se svěříte blízké osobě. Ta se do vás pustí s přesvědčením, že vám pomůže, že vás vytáhne z bryndy: „Alespoň máš teďka všechen čas světa! Mohlo by to být o dost horší. Uvědom si, jak moc si z toho odneseš! Co všechno se naučíš!“

Vy ale místo vděčnosti cítíte, že vás vůbec nechápe. Dopadá na vás osamění a pocit viny za to, že se vám nedaří nahlédnout světlou stránku právě se rozpadajícího života. I přesto, že má blízká osoba zřejmě dobré úmysly a že byste si z toho skutečně mohli odnést nějaké ponaučení, v tu chvíli jste naštvaní, vyděšení a třesete se. Potřebujete podporu a prostor, abyste se vyznali ve svých pocitech.

Za pozitivní život se sloganem „všechno je v pohodě, všechno je skvělé“ bojujeme třeba tím, že si zakážeme emoce. Nedaří se nám zpracovat pocity, které nejsou pozitivní. Kdykoli uvízneme ve slepé uličce a nedaří se nám „nahodit“ pozitivní myšlení, máme tendenci se odpojit či vypnout. Někdy sáhneme po automedikaci v podobě alkoholu nebo jiných otupujících látek. V takovou chvíli se zasekáváme. Nedaří se nám zpracovat nic z minulosti ani plánovat budoucnost. Slepě věříme, že tenhle boj zvládneme sami výhradně s pozitivním přístupem. Pozitivní myšlení se stává štítem, a dokud ho nebudeme umět občas odložit a ukázat zranitelnost, změny se pravděpodobně nedočkáme.

Kdy se pozitivita stává toxickou?

Pozitivita se stává toxickou, když se zneužívá:

  • v rozhovorech, kde někdo hledá podporu, potvrzení nebo soucit, a místo toho se setká s instantní frází,
  • k zahanbení lidí, aby měli pocit, že nedělají dost, nepracují dost tvrdě nebo že jsou jejich emoce malicherné,
  • k rozvíření studu, že nejsme dostatečně šťastní nebo dostatečně pozitivní, protože se málo snažíme,
  • k popírání reality nebo vyhýbání se tíze situace,
  • k odmítnutí odpovědnosti,
  • k umlčení oprávněných obav nebo otázek,
  • k poukázání na to, že všechno špatné v životě je naše chyba. 

(Zdroj: Goodman, 2022)

Vlastnění sebe

Denně se setkávám s opakovanými výroky svých klientů a klientek: „Mohlo by to být horší!“, „Moje problémy nejsou závažné.“, „Ostatní si nežijí o nic lépe.“ Snižujeme tak svou sebehodnotu, nestojíme si za svými potřebami, necháváme po sobě šlapat. Nedaří se nám svobodně vyjadřovat své myšlenky a pocity. Přitom objektivita problému neexistuje. Na to, co zažíváme, hledíme z vnitřního subjektivního rámce. Někdo má paralyzující úzkost z vystupování na veřejnosti, pro někoho to je brnkačka; někdo se na sebe nedokáže podívat do zrcadla, někdo před zrcadlem stráví hodiny; někoho fotbal děsí, jiného uklidňuje.

Na začátku kariéry psychoterapeuta si mnozí nováčci myslí, že lidi-klienty budeme opravovat. To ale nikdo nepotřebuje – klienti potřebují, aby je někdo poslouchal a podporoval. My terapeuti jsme společníci a posluchači, kteří vytvářejí prostor pro to, co by jinak dost možná nemělo šanci se objevit, co nemohlo vyrůst ve vztazích klienta či klientky, protože to zůstávalo ve stínu něčeho jiného. Prožívané emoce či konflikt se tak během terapie mění v přijetí a bolest v úlevu.

„American smile“ vždy a všude?

Cestou ke zralosti je uvědomění si, že emoce nejsou ohrožující ani katastrofické. Emoce nás motivují, není potřeba před nimi utíkat, je potřeba je prožít. Tím si rozšiřujeme vnitřní prostor a zvyšujeme si kvalitu života. Náročné i méně náročné emoce skládají naši celistvou a jedinečnou osobnost. Každému stojí za to, se zamyslet a přehodnotit, jestli své emoce a potřeby příliš často nepotlačujeme ve jménu křečovitého štěstí a „American smile“ neustále přilepeného na tváři.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavel Křížek | 15. 6. 2022 18:02

Ona si právěže naopak spočítala, že to vůbec jedno není. Měla na výběr buď realisticky čekat na smrt někde na stacionáři plná chemoterapie, nebo optimisticky zažít největší dobrodružství svého života, i když by při něm mohla umřít, a vybrala si dívat se na svět optimisticky a zbytek života si prostě užít a nebazírovat na tom, jestli bude žít ještě nějakej rok dva tři, nebo jestli příští měsíc umře. Proč z ní za to děláš odvážnou blbku je mi záhadou, ale očividně jí tu odvahu dost závidíš, když si nejsi schopná si o ní přečíst ani to málo, že ji nikdo nemohl nechat vyhrát ze soucitu, když se nejednalo o žádný závod. Prostě překonala rekord na trati. Chápu, že tvůj zájem se točí spíš kolem nagelovaných korejských tepoušků a že tedy o této ženě nic nevíš, ale tohle jsou hrozný kydy, co tu plácáš. :-)

+3
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Michal Macek | 15. 6. 2022 10:05

B: ja nerikam, ze to nemuze dopadnout spatne, muze :) ale to je pro me jen dalsi problem k vyreseni. Tak to my berani delame - vidis v ceste prekazku, tak se rozebehni a hlavou ji proraz :)

PS: co se tyka kamarada, tak on je dost na prachy, ono vlastne bych rek ze ta inflace a zdrazovani je pro nej horsi traga, nez ta valka...

-2
Reagovat