Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Hysterie. Diagnóza pro ženy, které se nechovaly, „jak se patří“

Duševní zdravíHysterieTěhotenství a psychikaZdravíŽeny a historie
Šárka Homfray
| 17. 2. 2022 | 12 komentářů | 13 717
Hysterie. Diagnóza pro ženy, které se nechovaly, „jak se patří“
Zdroj: Shutterstock

I když hysterie z oficiálních seznamů nemocí již dávno zmizela, můžeme se s tímto pojmem setkat i dnes. S pejorativním označením „hysterka“ se pojí dlouhá historie diagnózy, která sice neměla přesné obrysy a ani jednoznačnou příčinu, zato sloužila mimo jiné ke stigmatizaci řady žen, které se nechtěly nebo neuměly podřídit společenským konvencím.

Projevem hysterie mohlo být cokoli. Křeče, omdlévání, nechutenství, pláč, smích, běsy, úzkosti nebo třeba odmítání manželství. Způsoby, jakými byla hysterie léčena, jsou z dnešního pohledu obskurní a velké části z nich byl společný dobový názor, že pacienty s duševními problémy je možné převychovat.

Od Platóna k Freudovi

S popisy hysterických projevů se můžeme setkat už od starověku; najdeme je v egyptských papyrech nebo v Hippokratově pojednání o ženských chorobách. Popis „bloudivé dělohy“, která dala hysterii jméno, je připisován Platónovi, který spíše reprodukoval tehdejší názor na příčinu těchto projevů. Věřilo se, že děloha touží po plodu, a pokud je dlouho osamělá, bloudí po těle a ucpává různé otvory. Nejlepším lékem měl být vstup do manželství.

Koncept morální léčby nedbal na možné tělesné příčiny duševních nemocí a považoval je zejména za selhání morálky.

Podle Římanů Celsa a Galéna sice děloha již neputovala, ale vliv na zdraví ženy měla i nadále. Ve středověku mohla být hysterie podle některých autorit, například Tomáše Akvinského, tzv. nepřirozené povahy – například jako projev posedlosti ďáblem nebo čarodějnictví. Teprve na počátku šestnáctého století se hysterie zařazuje mezi duševní nemoci – Paracelsus odmítá posedlost ďáblem, podle něj je příčinou nevyživená děloha. Jinou teorii, ale stále s dělohou spojenou, má slavný chirurg Paré – zaškrcená děloha s převahou žluči postupně otrávila další orgány.

Svého „zlatého věku“ se hysterie dočkala až v průběhu dlouhého devatenáctého století. Do něj lékařská věda vstupuje se základy neurologie a psychiatrie, ovšem pochopitelně ne v takové podobě, v jaké tyto disciplíny známe dnes. Nicméně vzniklo několik teorií, které měly vliv i na diagnostiku a léčbu hysterie. Jednou z nich byla teorie o neobvyklé citlivosti nervů od skotského lékaře Roberta Whytta, kde základním protiopatřením bylo zklidnění a útlum (včetně podávání opia).

Čtěte také: Nemůžu mít sex

Foto: Shutterstock

Bolestivý nebo nemožný průnik penisu, prstu nebo jakéhokoliv předmětu do vaginy, a to navzdory výslovnému přání ženy. To je definice vaginismu, která na mě vyskočila jako první, když jsem do vyhledávače zadala: „Nemůžu mít sex.“ 

Příběh ženy s vaginismem

Druhou z nich byl koncept morální léčby, který v zásadě nedbal na možné tělesné příčiny duševních nemocí a považoval je zejména za selhání morálky nebo nedostatečnou duchovní sílu a odolnost. Psychiatrického pacienta tak mělo být možné zejména převychovat.

Z viktoriánské doby si s hysterií spojujeme především dvě jména. Prvním z nich je francouzský lékař Jean-Martin Charcot, který pořádal jakási „hysterická představení“ v ústavu pro choromyslné Salpêtrière v Paříži a hysterii zejména léčil hypnózou. Jako jeden z prvních ovšem odmítl jakoukoli souvislost hysterie s dělohou, protože zaznamenal řadu hysterických projevů i u pacientů mužů. Je otázka, proč tomu tak bylo. Tím, že diagnóza byla tak dlouho spojována s dělohou, byly podobné symptomy u mužů připisovány jiným nemocem, případně byly ignorovány. 

O něco málo později se zejména na podkladu slavného případu pacientky Anny O. zabýval hysterií Sigmund Freud spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem; vycházeli přitom i z Charcotových prací o hysterii.

Anna O.Foto: Wikimedia Commons

Pacientka Bertha Pappenheim, známá pod označením Anna O.

Anna O. bývá považována za první psychoanalytickou pacientku. Její hysterie měla řadu projevů od různých křečí až po halucinace. V hypnóze se dokázala rozmluvit o zážitcích, o kterých v bdělém stavu mluvit nedokázala, což jí přineslo značnou úlevu. Za jejími potížemi stál komplikovaný vztah s otcem. 

Úleva však netrvala dlouho, Anna O. si brzy osobu svého otce nahradila doktorem Breuerem, ke kterému si vytvořila tak silné pouto, že znemožňovalo další léčbu. Trpěla například představou, že čeká jeho dítě, včetně fyzických projevů. Podle Freuda stála za vznikem hysterických příznaků potlačená traumata, ať už z dětství, nebo z manželské ložnice, postupně dospěl ke své metodě rekonstrukce těchto potlačených vzpomínek.

Zlatý věk hysterie

Hysterie byla předmětem zájmu celé řady dalších profesionálů na obou stranách Atlantiku. Ženská hysterie byla ve svém vrcholném období popisována širokým (a neuzavřeným) souborem symptomů, mezi které patřila úzkost, zhoršené dýchání, omdlévání, nervozita, zvýšená sexuální touha, nespavost, zadržování tekutin, žaludeční obtíže, podrážděnost, ztráta chuti na jídlo nebo sex, obscénní chování a tendence způsobovat problémy. 

Na tom, jaké projevy ještě do diagnózy spadají, a jaké už nikoli, nepanovala shoda a někteří autoři popisují řadu desítek takových možných symptomů. S ohledem na nejasný okruh symptomů a zároveň nejasnou příčinu potkal hysterii osud jakési „zbytkové“ diagnózy – uplatnila se zejména tehdy, pokud nebylo možné stanovit diagnózu jinou.

Lékařská věda se sice oprostila od výlučného spojení hysterie s procesy v děloze, nicméně to neznamená, že se přestaly uplatňovat teze o odlišnostech ženského a mužského organismu, charakteristik a funkcí vnitřních orgánů, nervové soustavy a celkové fyzické i duševní konstituce. Vytvořila se celá řada předsudků, které v té době – a bohužel i později – sloužily jako argumenty v seriózní debatě. 

Dnes už sice nikdo netvrdí, že když se ženy budou vzdělávat, uschne jim děloha. Nicméně celá řada předsudků o odlišnostech ženského a mužského mozku, které se dnes můžou označit jako neurosexistické, odvíjí svůj původ z viktoriánského přesvědčení, že menší ženský mozek znamená menší intelektuální kapacitu. 

Medicína devatenáctého století do značné míry pracovala s ženskou sexualitou a s ženským reprodukčním ústrojím jako s faktory, které výrazně ovlivňují fyzické i psychické zdraví žen. Ženy byly chápány jako v tomto ohledu snadno ovlivnitelné, ve své podstatě až nemorální, kdy celé jejich fungování směřovalo k reprodukci.

Pokud se ženy nehodlaly ztotožnit se svou společenskou rolí, mohly být hospitalizovány jako šílené.

To se projevuje nejen v léčbě hysterie, ale například i ve vznikajícím moderním porodnictví, v debatě o využití anestezie. Jedním z prvotních argumentů proti používání chloroformu při porodu byla anekdotická zkušenost s rodičkou, která pod vlivem anestezie mimo hluboký spánek vykřikovala oplzlosti, což bylo pro porodníka velmi nepříjemné.

Nepohodlné pacientky

Už z výčtu možných symptomů je zřejmé, že možnost pokrytí případného společensky nekonvenčního chování diagnózou hysterie byla poměrně široká. Devatenácté století bylo dobou velkých společenských změn, průmysl značně proměňoval organizování a fungování společnosti, vznikaly nové společenské třídy, proměňovalo se fungování i organizace rodiny. Viktoriánská morálka potlačovala lidskou sexualitu dosud nevídaným způsobem. Ustanovila se i moderní středostavovská rodina, kde ženě náleželo místo křehké bytosti, která kromě plození dětí a udržování společenských rituálů a povinností mnoho agendy neměla.

Podle historičky Jessie Hewitt postupný společenský příklon k ideálu měšťanské rodiny hůře dopadal na ženy, které se tomuto ideálu nepodvolily. Pokud se nehodlaly ztotožnit se svou společenskou rolí, mohly být hospitalizovány jako šílené. Pokud se s ní ztotožnily příliš – například vehementním sháněním manžela –, mohlo se jim stát totéž. Pro ženy bylo zkrátka těžké udělat něco správně – buď to bylo moc, nebo málo. Viděno dnešní perspektivou, ten úzký manévrovací prostor byl ještě užší a překročení mantinelů mělo své následky – diagnóza hysterie byla nepochybně jedním z nich.

Čtěte také: Trauma je slepou skvrnou rodičovství

Foto: Shutterstock

„Nikdy nebudu jako moje máma, můj táta.“ Tuhle větu nejspíš pronese většina nastávajících rodičů. Ale jde to vůbec? Proč opakujeme zažrané chyby a děláme nové, proč přes všechny poznatky a všechnu snahu pořád výchova dětí nevypadá, jak by ideálně měla?

Jak bezpečná je tvoje náruč, maminko?

Pokud ke všemu výše uvedenému připočteme dobový náhled na ženskou konstituci, nebude překvapením, že odklon od společenských očekávání mohl být (a také často byl) posouzen jako duševní porucha. Křehká ženská konstituce a duševní slabost zkrátka nemohly dobře čelit obrovskému množství nových, moderních podnětů. Dnes nám může připadat úsměvná obava, že rychlá jízda vlakem taženým parní lokomotivou může způsobit, že děloha vyletí ženě z těla ven. Ale pokud měly lékařské a jiné autority takovouto představu o  fungování těla půlky populace, tak se není čemu divit, že ženský organismus nehodnotily nijak vysoko.

Zajímavé pochopitelně je, že ne všechny ženy hystericky podléhaly nástrahám nové doby. Jak uvádí například historička Laura Briggs, hysterie byla diagnóza nejen výrazně genderovaná, ale do značné míry podřízená i kritériím třídy a rasy. Hysterií trpěly zejména příslušnice evropské a americké střední třídy z urbánního prostředí. Jako vysvětlení tohoto omezeného výskytu sloužil zejména argument vyšší fyzickou zdatností a odolností venkovských a dělnických žen a také vyšší smyslností a nižší intelektuální složitostí černých žen – zde se do vysvětlení promítl rasistický koncept tzv. vznešeného divocha.

Náhled na hysterii, podobně jako na širší okruh duševního zdraví, v devatenáctém století výrazně souvisel s otázkou mravnosti. Hysterické pacientky tak bývaly nahlíženy nejen jako oběti přecitlivělé nervové soustavy, ale i jako amorální a manipulativní osoby, které své příznaky více či méně vědomě předstírají, aby se vyhnuly plnění svých společenských úloh. Jako duševně narušené bývaly vnímány i jiné ženy než s hysterickou diagnózou, pokud narušovaly společenský řád, mezi ně mohly patřit i sufražetky. 

Proměnou postavení ženy v rodině, devalvací hodnoty domácí práce i pod vlivem zákonodárství se posilovala rovněž autorita mužů jako celku, tedy i ve vztahu k dcerám a manželkám. To mohlo také znamenat psychiatrickou hospitalizaci z důvodu nepohodlnosti. V roce 1895 nechal jistý Henry Lanchester psychiatricky hospitalizovat svou dceru Edith za to, že žila v mimomanželském svazku, navíc s chudým irským socialistou. Pěvkyni Georginu Weldon nechal hospitalizovat v roce 1878 její manžel, ze sanatoria musela utéct a dlouhé roky až do první světové války bojovala o přerušení spojenectví nad ženským duševním zdravím, které bylo mezi lékaři na jedné straně a otci a manželi na straně druhé tak pevné.

Způsobů, jak hysterii léčit, bylo několik. Kromě jiných to byla například stimulace pohlavních orgánů.

Léčba, nebo převýchova?

Již v sedmdesátých letech minulého století se feministické autorky (např. Barbara Ehrenreich a Deirdre English) zabývaly úvahami o tom, zda hysterie byla jen nemocí. Mohla být totiž také nástrojem, jak se vyrovnat s rychlými změnami světa i společnosti viktoriánského období, a to jak pro pacientky, tak pro lékaře.

Nemusíme ani příliš dlouho rozvíjet teze francouzského filozofa Michela Foucaulta o medicíně jako nástroji společenské kontroly, abychom dospěli k závěru, že diagnóza bez jednoznačné příčiny s neomezeným okruhem charakteristických projevů může být nástrojem disciplinace žen, zejména pokud se k ní ustaví odpovídající léčba.

Způsobů, jak hysterii léčit, bylo několik. Kromě již zmíněných to byla například stimulace pohlavních orgánů. Povědomí o této léčbě, se kterou se měl pojit vynález vibrátoru, se v poslední době dosti zvýšilo. V obecném povědomí se naopak velmi málo vyskytuje další typ léčby, oblíbený zejména v USA, a to léčba přísným klidem na lůžku. Klidový režim (v angličtině „rest cure“) uplatňoval a propagoval v první řadě americký psychiatr Silas Weir Mitchell původně pro léčbu válečných veteránů. Jeho základem byl přísný a zároveň relativně komplikovaný klid na lůžku.

Pacient či nejčastěji pacientka měla po blíže nespecifikované období, trvající ale nejméně několik měsíců, zachovávat přísný klid nejen od fyzické aktivity, ale především od aktivity duševní – zejména psaní, čtení, diskuze, péče o domácnost apod. Tento klid byl doprovozen přísnou dietou sestávající zpočátku jen z mléka a dále aktivitami k prevenci vzniku proleženin, jako jsou masáže, polohování atd. 

Příběh pacientky

Foto: Wikimedia Commons

Přebal knihy The Yellow Wallpaper z roku 1901

Známým literárním ztvárněním neúspěchu klidového režimu je povídka americké autorky Charlotte Perkins Gilman Žlutá tapeta (v originále The Yellow Wallpaper, v českém překladu vyšla ve sborníku amerických povídek). Napsala ji jako silně autobiografický vzkaz lékaři S. Weir Mitchellovi, aby ho upozornila na důsledky, které může jeho autoritativní a dominační léčebná metoda na pacientky mít. Autorka trpěla mimo jiné silnými poporodními depresemi.

V povídce sugestivně popisuje nesouhlas s klidovým režimem, přesvědčení, že rozumná aktivita by jejímu stavu prospěla mnohem lépe, i bezmocnost, se kterou je odevzdána napospas manželovi, který je rovněž psychiatr. Svůj nesouhlas, který ale nikdo neposlouchá, namíří vůči žluté tapetě v místnosti, ve které je v podstatě uvězněna, aby se i vlivem silné podnětové deprivace odevzdala psychotizujícím vlivům, které na ni tapeta má. 

Celý klidový režim nebyl jen pasivním odpočinkem pacientky, ale její psychiatr se na něm aktivně podílel. Prostřednictvím rozhovorů s pacientkou usiloval zejména Weir Mitchell nejen o její odpočinek, ale i jakousi převýchovu, upevnění vůle a morálky pacientky a její odolnosti vůči možným budoucím projevům. Konkrétně ve vztahu k hysterii měl Weir Mitchell a jeho současníci za to, že ženský organismus je více než mužský ovlivňován reprodukčními orgány a jejich procesy (menstruace, těhotenství atd.) a zároveň ženy disponují nižší psychickou odolností vůči těmto vlivům a dalším případným šokům a otřesům.

Klidovým režimem se pacientka nejdříve zbavila v podstatě jakékoli agentnosti ve vztahu jak k vlastnímu tělu, tak i ke svým duševním a myšlenkovým procesům. Po fyzické stránce byla zcela v moci lékaře a ošetřovatelek a psychiatrické působení si kladlo za cíl nasměrovat žádoucím způsobem i její uvažování a chování. 

Ačkoli existují zprávy o vyléčených pacientkách, nelze předpokládat, že taková léčba prospěla všem – otevřeně se vůči ní vymezily například spisovatelka Charlotte Perkins Gilman nebo později Virginia Woolf. Fyzická izolace (například povinným odjezdem k moři nebo na venkov nebo zavřením do psychiatrického sanatoria) a silné pouto k ošetřujícímu lékaři byly do větší či menší míry součástí i jiných metod léčby.

Odkaz slavné nemoci

V literatuře i v běžné debatě je hysterie vnímána jako „typicky viktoriánská“ choroba, která se ve dvacátém století prakticky nevyskytuje, aniž by bylo zcela zřejmé, proč tomu tak je. Tímto vymizením hysterie se zabýval např. historik Mark. S. Micale. Podle něj se vlivem postupujících medicínských objevů a zpřesněné diagnostiky některé symptomy přiřadily k jiným diagnózám – ať už psychiatrickým, zejména v souvislosti s úzkostnými poruchami, nebo např. k syfilidě či k epilepsii.

Čtěte také: Rodič narcista

Foto: Shutterstock

Ne všichni rodiče přejí svým dětem to nejlepší. Bohužel jsou i rodiče nepřející, žárliví a závistiví. Závidět mohou cokoliv: od mládí a vzhledu přes vztahy, možnosti, schopnosti a dovednosti až po postavení, peníze či třeba náladu.

Když matka dceři závidí

Hysterie a neurastenie navíc byly jako diagnózy silně propojeny s několika jmény z psychiatrické a psychologické obce. Zejména u Charcota po jeho smrti dostali žáci a následovníci prostor k tomu, aby některá dosavadní dogmata promýšleli jiným způsobem. Freud sám ve své pozdější praxi přispěl ke snížení výskytu hysterie tím, že některé případy připsal úzkostným neurózám. Podstatné pak je, že část symptomů popsaných u některých případů, např. v souvislosti s odmítáním mateřství nebo s reakcí na něj, byla v podstatě dobově neakceptovatelným chováním. Když bylo společností postupně přijato, už se přestalo považovat za psychickou poruchu. 

Citlivé pohlaví

Je samozřejmě jednoduché (a nesprávné) posuzovat lékařskou vědu minulých století dnešním stavem vědeckého poznání. To ale neznamená, že bychom měli jen tak akceptovat, že některé historické představy o fungování ženského organismu v části obecné debaty až komickým způsobem běžně žijí. Nejde jen o to, že menší mozek automaticky neznamená nižší intelektuální kapacitu. Ani o to, že menší výška a podíl svalové hmoty neznamenají automaticky duševní slabost nebo přehnanou citlivost.

Dobové představy o přecitlivělém ženském organismu z lidského povědomí zcela nevymizely a vyplují na povrch vždy, když si o nějaké prudce reagující ženě pomyslíme, že „má krámy“ nebo dlouho neměla sex. Nebo – a to je myslím ještě závažnější – když lékaři či lékařky bagatelizují ženské obtíže různého druhu s tím, že jsme zkrátka moc citlivé. To někdy zažila většina z nás.

Měli bychom se zamyslet i nad tím, proč se pojmem „hysterická reakce“ označuje cokoli, co neodpovídá naší představě o adekvátní reakci na podnět, vzruch či trauma. Tento výraz v sobě nese mimo jiné i dlouhou stopu patologizace žen. Zejména těch žen, které se nedokázaly nebo nechtěly vyrovnat s požadavky své doby.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 17. 2. 2022 8:38

Doba se změnila k lepšímu. Dnes, kdyby moje dcera chodila s chudým irským socialistou, bych ji nedal zavřít do blázince, ale slušně bych jí nabídl, že jí zaplatím konzultace u věhlasného specialisty.

-8
Reagovat