E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Rodičovství je vysoká škola sebezapření

30. srpen 2019
30 901

Požadavky na rodiče připomínají požadavky na romantickou lásku. Neodvozují se od skutečného světa, ale od toho, jaký by měl ideálně být.

Sotva praskne, že vám vyšel pozitivní těhotenský test, přijde záplava dobře míněných rad. Nestresovat se. Jíst bábovku s pěti vajíčky, říkal můj syrský gynekolog. Neprochladnout. Povídat bříšku pohádky, pouštět mu Mozarta. Nepít nápoje s aloe vera, nejíst hermelín, sushi, klíčky, nepít zelený čaj.

Doba poporodní je podobně zneklidňující, alespoň pro mě byla. Máma vám do porodnice donese smetanovou rýži, že nastartuje laktaci. Kamarádka vezme sušené švestky, protože vysoká škola života ji naučila, že vás odsud bez první stolice nebo aspoň přesvědčivého lhaní o první stolici nepustí. Doktorka vám vyčte, že nemáte podprsenku, protože je to nehygienické.

S matkami s poporodní depresí nebo s těmi, které nechtějí být s dětmi doma do tří nebo do čtyř let a pociťují na pískovištích sociální izolaci, se nepočítá.

S miminky stejně jako s vařením domácího svařáku má zkušenost tak trochu každý, a proto vám i rád nevyžádaně poradí. Radou to ale nekončí. Dítě je tak trochu majetek státu, jako v Gileádu, a o jeho blaho budou dbát i sousedé. Není neobvyklé, že v Kauflandu miminko chytne za nohu cizí chodec, jen aby se z té roztomilosti potěšil.

Mateřství se stalo (alespoň u lidí, co mají co jíst, a tedy čas) náboženstvím, a to velmi přísným. Je to nábožentsví, jehož individuální prožívání mají právo komentovat i jiní věřící – v parku, na poště, v mekáči. Požadavky na rodiče-matku se šroubují do absurdna, aniž by pro nedokonalé rodiče nebo ty, kteří se ve své roli necítí jako ryba ve vodě, existovala jakákoli systémová podpora.

Státem podporovaná samotka

Všeobecný étos praví, že mateřství je nejkrásnější část života. Práce počká, říkají. Je to to jediné, co má smysl, říkají. Doporučení v médiích se týkají až na výjimky těch, které v mateřství prožívají jen světlé okamžiky. S matkami s poporodní depresí nebo s těmi, které nechtějí být s dětmi doma do tří nebo do čtyř let a pociťují na pískovištích sociální izolaci, se moc nepočítá.

Matka v pasti

Rodič je osamělý lovec
V předporodním kurzu se dozvíte, co je děložní zátka a jak masírovat dítě s kolikou. Nikdo vás ale jako nastávajícího rodiče nepřipraví na to, jak silnou zažijete sociální izolaci.

Česko má nejdelší možnou délku rodičovské takzvané dovolené v rámci Evropské unie. Jsou to čtyři roky, během kterých vám nejen na kvalifikovaných pozicích nutně ujede vlak. U bezprostředních sousedů je to podobné, rodičovská je ale minimálně o rok kratší: v Polsku a na Slovensku je maximální délka sjíždění parků a ekonomické závislosti na manželovi a sociálních dávkách omezena na tři roky, v Rakousku na dva, v Německu na 12 měsíců. Srovnejme ale třeba se 158 pracovními dny ve Finsku nebo pouhými třemi měsíci v Nizozemí a Belgii. Mají tam proto matky děti míň rády, vyrůstá tam snad víc delikventů?

Délku rodičovské dovolené můžeme vnímat jako blahosklonnou sociální politiku, která má podpořit porodnost a umožnit ženám utéct ze stresujícího koloběhu „nine to five“. Na mě ale představa dlouhého pobytu na planetě Mimibazar působí navzdory vší mateřské lásce a sdílení fotek miminka na Instagramu opačným způsobem.

Ideál matek spokojeně pobývajících doma, matek, které dlouze kojí, spí s dětmi v posteli, samozřejmě s látkovkami, může odradit ženy, které s nějakou z těchto mateřských disciplín mají problém.

V raritní české délce mateřské dovolené vidím systémové znehybnění žen v pracovní oblasti, ke kterému přispívá i mizivá nabídka částečných úvazků. Díky iniciativě recidivisty v zakládání tradičních rodin Václava Klause juniora neprošla v minulém roce sněmovnou novela školského zákona otevírající přístup do státních školek kterémukoli dítěti už od dvou let. Tento vzkaz psaný klínovým písmem čtu jako symbolický befel matkám: mít děcko je oběť, peněz není třeba a vaše práce není podstatná.

Jak si vymazat kariéru

Mateřskou dovolenou mohou ženy v ČR čerpat od roku 1950. Tehdy dosahovala délky 18 týdnů; strach o nízkou porodnost přinesl její postupné prodlužování až k dnešnímu stavu (a rozdělení na dovolenou mateřskou a rodičovskou). Je úsměvné, jak by řekl VK senior, že v oblasti mateřské/rodičovské dovky dodržujeme status quo z osmdesátých let, kdy se prodloužila na tři roky, a navíc ho ještě radikalizujeme.

Ideál matek dlouho spokojeně pobývajících doma a v baby kavárnách, ideál matek, které dlouze kojí, spí s dětmi v posteli, samozřejmě s látkovkami, to všechno může zcela odradit ženy, které s nějakou z těchto mateřských pandisciplín mají problém. To, jak si definujeme svoji mateřskou roli, má nejen až osudový vliv na náš další pracovní život (ano, ambice), ale i na vnímání žen ve společnosti, jak ve svém eseji A Philosopher’s Case Against Modern Motherhood tvrdí filozofka Élisabeth Badinter.

O roli matky, na kterou je vyvíjen tlak perfekcionismu, pak říká. „Pakliže nebereme v potaz různorodost žen a nastolujeme jen jeden ideál dokonalé matky, která je zcela odpovědná za štěstí či neštěstí svých dětí, ocitáme se v pasti. Zanedbáváme ostatní problémy žen, které jsme ještě nevyřešili – takzvaný skleněný strop, nerovnosti v platech či nerovnoprávnost v rodině. Přehlížíme potřebu finanční nezávislosti žen v době, kdy jedno ze dvou manželství končí rozvodem. Rovněž nemyslíme na to, že výchova dětí netrvá věčně. A když děti vyrostou, zbývá ženě ještě třicet nebo čtyřicet let života.“

 

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s