Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Změnila pravidla hry ve filmu. „V žádné práci nás nikdo nemá právo zneužívat,“ tvrdí O’Brien

01. květen 2023
15 604

Kdo viděl seriály Sexuální výchova, Normální lidi nebo Můžu tě zničit, se setkal s prací Ity O’Brien. Tahle energická sedmapadesátiletá Irka, usazená v Londýně, změnila pravidla filmové hry. Alespoň co se týká natáčení intimních, citlivých a jinak choulostivých scén. Stala se průkopnicí nového filmového řemesla, ve kterém dochází ke koordinaci intimity. Českému publiku, především filmařské obci, se O’Brien poprvé představila na konci března na přednášce a následně i v rámci workshopu. A vzešla z toho spousta velkých otázek, tipů, prozření i ponaučení, které v českém prostředí podle následného dotazování velmi chybějí.

Koordinátorka intimity Ita O’Brien tvrdí, že někdy má nahota ve filmu své opodstatnění. Sama jednou koordinovala obří davovou scénu, při které byly desítky nahých lidí při orgiích. (Snímek z roku 2021.)Foto: Profimedia.cz

Intimní scény probíhaly na plátně i na televizních obrazovkách vždycky. Výše zmíněné seriály nejrůznějšími způsoby sex tematizovaly, od jiných, které historicky vznikly před jejich uvedením v roce 2019, se ovšem liší jednou zásadní věcí – diváctvo ji sice nevidí, ale pro fungování audiovizuálního průmyslu se stala i díky lidem, jako je právě O’Brien, velmi důležitým tématem. Jde o bezpečnost na place během sexuálních či jinak intimních scén.

Mužská nahota, konsent na place a umělé údy. Emancipace změnila natáčení nahých scén

Penisy ve filmu

Když si v roce 2021 přebírala cenu Bafta herečka Michaela Coel za hlavní ženskou roli v seriálu Můžu tě zničit, téměř celou svou děkovnou řeč věnovala právě O’Brien a důležitosti toho, aby nedocházelo během ztvárnění scén zneužívání sexuální moci k tomu samému i na place. Zavzpomínala i na pocity „vnitřní devastace“, které cítila při práci na programech, které tuto profesi opomněly. „Je fantastické, že to zaznělo, protože přesně tohle se děje a na každém workshopu, který pořádám, má podobný příběh snad úplně každý,“ řekla tehdy O’Brien britskému deníku The Guardian. Česko je rovněž tímto vcelku novým filmovým řemeslem nepolíbené. Což dokázaly i sdílené zkušenosti na několikadenní akci známé koordinátorky intimity v Praze.

Jak konkrétně předcházet nepříjemným a nebezpečným situacím, které můžou na natáčení vzniknout, nastínila O’Brien v přednášce koncipované jako stručný přehled toho, jak to v současnosti funguje. A jak několikrát upozornila, její obsah nemá sloužit jako přípravný kurz – k tomu je třeba spousty praxe. Na mnoha osobních příkladech pak O’Brien ilustrovala, jak jako průkopnice občas i metodou pokusů přicházela na další a další zákoutí svého nového povolání, čímž doložila, jak je právě praxe pro jeho výkon potřebná.

Koordinátorka intimity Ita O’Brien měla svou přednášku v pražském Studiu Hrdinů.Foto: Kristýna Strejcovská

Šíleně naštvaná a trochu i znásilněná

Auditorium holešovického Studia Hrdinů se předposlední březnový podvečer zaplnilo téměř do posledního místa, sešla se tu velká část českého filmařstva nejrůznějších profesí a věku: vidím tu matadora Václava Marhoula, mladé talenty jako Adama Sedláka, ale i studentstvo, které na svém filmovém debutu teprve pracuje.

Původní profesi tanečnice a pohybové lektorky v sobě Ita O’Brien nezapře – v úvodu nechala všechny v sálu se aspoň symbolicky protáhnout. Energicky se uvedla, nastínila svoji dosavadní životní dráhu a začala spolupracovat s publikem. Už v úvodu své přednášky nechala přítomné vykročit z komfortní zóny, požádala je, aby vznášeli dotazy a sdíleli vlastní zkušenosti z filmové branže.

Český film v dobách MeToo

Celospolečenská pozornost k tematice konsentu se začala řešit v návaznosti na skandály #MeToo, kde právě filmový průmysl sehrál klíčovou roli poté, co se jako sněhová koule nabalovaly další a další svědectví o mnohaletém predátorském chování hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina. Jeho případ nakonec skončil odsouzením. To všechno změnilo přístup a pohled na filmový byznys a způsobilo odezvu ze strany filmařstva i produkčních společností – ty zahraniční najímají na placy koordinátory či koordinátorky intimity už standardně, společnosti jako HBO nebo Netflix se k této praxi dokonce otevřeně zavázaly. V českém kontextu jde ovšem stále o neoranou půdu.

Mezi mnoha dotazy nechyběl ani ten na snímek Poslední tango v Paříži z roku 1972 italského režiséra Bernarda Bertolucciho. Představitelka hlavní role Maria Schneider až po desítkách let od natáčení v rozhovoru v roce 2007 přiznala, že nejznámější scéna znásilnění nebyla ve skutečnosti původně ve scénáři. Šlo o spontánní nápad režiséra a jejího hereckého kolegy Marlona Branda, kterému tehdy bylo osmačtyřicet. „Byla jsem šíleně naštvaná, Marlon mi řekl: ‚Marie, neboj, je to jen film.‘ A i když to, co mi během natáčení dělal, nebylo skutečné, tekly mi opravdové slzy. Cítila jsem se ponížená, a abych řekla pravdu, tak trochu i znásilněná – Marlonem i Bertoluccim. Po dotočení scény mě Marlon ani neuklidnil, ani se mi neomluvil. Naštěstí to byl jen jeden záběr.“ Zpětně Schneider hodnotí, že měla zavolat svému agentovi nebo právníkovi, protože vynutit si něco, co není ve scénáři, prostě nepřichází v úvahu. To ovšem tehdy, ve svých devatenácti letech, nevěděla.

Fotogalerie: Jak probíhala pražská přednáška:

„V žádné práci a profesi nesmíš být ponižovaný a zneužívaný a to platí i pro filmový plac. Musíme si umět nastavit hranice. Často, i v tomto případě, je to o důvěře, kterou vkládáte do svých herců. Věřte jim. Jsou to profíci, umějí hrát, sami jste si je vybrali,“ apelovala O’Brien na přítomné režisérstvo v návaznosti na Bertolucciho argumentaci. Ta tehdy stavěla na tom, že s Brandem chtěli „autentickou, čistou reakci člověka v mezní situaci“. Jednoduše řečeno jim šlo o moment překvapení. Pro O’Brien je takový přístup naprosté no-go a naopak jde o důkaz nedůvěry a nerespektování herce. Sama tomu říká „Schrödingerovo Tango“. „Režisér na jednu stranu argumentuje motivací autentické reakce dívky v situaci znásilnění, ale jedním dechem svůj záměr obhajuje tím, že je to přece jen film, ne realita.“ Jak je ovšem vidět, trauma je skutečné a často nese dalekosáhlé následky.

„Přišlo mi důležité, jak podstatná komunikace v těchhle situacích je a jak nastavení hranic může ve výsledku vytvořit něco mnohem intimnějšího. Na FAMU jsme o tomhle samozřejmě nikdy neslyšeli, dokonce se říkalo, že překvapování je žádoucí – třeba na herce zpoza dveří vybafnout –, i Ita zmiňovala, že to začalo vlastně až poté, co jsem ze školy vylezl. Rozhodně mě to donutilo přehodnotit nějaké současné nastavení štábu, ale taky samotného vývoje svých filmů, protože je nutné počítat s choreografií intimity lidí od začátku,“ reflektuje přednášku přítomný režisér Šimon Holý.

Žádné umění není tak důležité, aby si kvůli němu někdo ublížil

Jedna z pouček, které z přednášky vyplynuly, je, že pro bezpečné a profesionálně odvedené intimní scény je důležitá součinnost celého štábu. A ta začíná ještě před natáčením a jeho plánováním: totiž v hlavách a na papírech scenáristů a scenáristek: „Prosím, myslete vždycky na to, co píšete, do jakých situací stavíte svoje hrdiny a hlavně – zda je scéna, kterou píšete, skutečně potřebná pro celkový výsledek,“ podotýká O’Brien na pražské přednášce. „Ptejte se, zda posouvá děj nebo pomáhá odhalit vnitřní světy či prožitek postav.“

Podle světoznámé koordinátorky intimity nejde o autocenzuru, sama zažila koordinaci obří davové scény desítek nahých lidí při orgiích, ale scéna měla své opodstatnění: „Ano, pracujeme s různými žánry a narativy, ani surrealismus není pro zmíněná doporučení výjimkou,“ vysvětluje.

Natália Antoňáková, magisterská studentka scenáristiky:

„Mám pocit, že na naší katedře přistupuje většina pedagogů k intimním tématům poměrně empaticky. V rámci psaní se moc neřeší, jaké bude režijní vedení a práce s hercem. Spíše to, co nám projevy intimity říkají o postavách, jestli jsou na místě a jak posouvají děj. Je ale pravda, že na FAMU (a vlastně pak i v profesním životě, na pitchinzích a fondech) se dost často stává, že u scénářů pedagogové či komise zjišťují, jaké jsou vaše osobní zkušenosti a motivace za příběhem. ‚Na talíři‘ je tak vaše sexuální orientace, psychické problémy nebo specifické vztahové dynamiky, pokud se tato témata objevují ve vašem textu. To je dost nepříjemné a odhalující. Zpětně toho lituju – autor by měl mít možnost obhájit jednání svých postav, aniž by na programu dne byly intimnosti z jeho života.“

Jak podotýká O’Brien, nikdy nevíme, kdo před námi stojí, čím si v životě prošel nebo jaké jsou jeho kulturní kořeny – pro někoho může být nekomfortní už jen objetí či polibek, někdo se naopak v tomto cítí velmi komfortně, a může tak jít v intimitě mnohem dál. A naopak herci a herečky by měli myslet následně i na zbytek štábu a po natočení intimní scény nechodit polonazí, či dokonce nazí po place. „Ostatní si s takovou nahotou nemusejí vědět rady a nemusí jim být příjemná,“ upozorňuje. To je podobné, jako kdybychom v bikinách chodili po kanceláři.

Co všechno spadá do intimních scén

Když jsem oslovila pár dní po konání přednášky scenáristku Kláru Vlasákovou, zda si vzpomíná na to, že by se psaní fyzicky intimních či citlivých scén na filmových školách řešilo, nic takového si nevybavila. Nejvíc jí v tomto ohledu dala realizace filmu Běžná selhání, který se točil podle jejího scénáře. „V původní verzi byly tři velmi choulostivé scény. V jedné se šedesátnice Hana prohlíží nahá před zrcadlem, ve druhé postava třináctileté Terezy masturbuje a ve třetí sledujeme porod koťat. První scéna byla pro představitelku Hany Taťjanu Medveckou nepřípustná – takže se ještě ve scénáři změnila. Na druhou scénu potom byla vzhledem k věku herečky přizvána dublérka. Ta třetí se realizovala tak, že režisérka Cristina Groșan měla vyhlídnutých několik koček před porodem a vyčkávala, za kterou z nich vyrazí s kamerou,“ popisuje. „Pro mě to bylo hodně užitečné a poučné probírat tyto citlivé scény ještě před samotnou realizací. Díky tomu jsem věděla, jak to udělat, aniž by byl někdo vystaven situaci, která je pro něj neakceptovatelná, a co je nutné v textu upravit. Hodně si z toho odnáším pro své další psaní.“

O studiu hereček v Čechách

Eliška Soukupová, herečka, tanečnice a choreografka

„Bývá absolutním standardem, že tě v prváku svléknou do spodního prádla před celou třídou – což jsem slyšela, že se děje do teď – a profesorka chodí a ukazuje, co je na tvém těle dobře a co špatně. Neříká sice, že jsi tlustá, ale říká jak a kde jsi křivá, jak stojíš špatně a že ti chce vylepšit držení těla…
Když je ti patnáct a někdo tě před celou třídou svlékne za bílého dne do kalhotek a podprsenky, je to trauma jako prase… A ještě tě u toho vyfotí s tím, že se na ty fotky pak zpětně podíváte. Mimochodem nikdy jsme se na ty fotky už pak nepodívali. Takže si z té jedné vyučující dodnes děláme legraci, že nás má někde navždycky vyvěšené. Neustále a v jakémkoli předmětu tam jede nějaká forma sexualizace: jako holka máš být roztomilá a sexy, divoká, vášnivá a kluci musejí být drsní, macho a frajeři. Je ti patnáct a nevíš, o co jde… A sexuální obtěžování z řad profesorů je na denní bázi. Někteří to dělají jen někdy a spíš jim to takzvaně ‚ulítne‘, ale spousta z nich je tím pověstná a na té škole učí i několik desítek let. Ví se to o nich. A nikdo s tím nic moc nedělá.“

Její zkušenost navíc otevírá na první pohled banální, ovšem zcela zásadní otázku – co všechno lze považovat za intimní scény? Podle O’Brien sem spadají nejen přímo sexuální scény či nahota, ale jakákoli scéna, při které herci a herečky musejí pracovat s narušením intimní zóny svého těla – ať už se jedná o porody, scény rodičů s dětmi v situacích blízkosti, jako je objetí či mazlení, ale také scény z lékařského prostředí, kde lidské tělo slouží jako důležitý objekt. „Setkala jsem se s tím, že mi tvůrci říkali: ‚Ale vždyť ten herec hraje, že je narkóze, a neví o sobě, tak co.‘ Takový přístup je nepřípustný. I v takových případech musí vždy přesně vědět, čeho bude součástí, co se po něm chce, co přesně se stane, jak s ním bude nakládáno a proč,“ zdůrazňuje.

Ita O’Brien

Pohybová režisérka, intimní koordinátorka pro film, televizi a divadlo

Učí na prestižních divadelních školách, pravidelně publikuje. Původním vzděláním tanečnice, herečka a choreografka. V roce 2017 představila soubor pravidel ze své praxe Intimacy on Set Guidelines, aby chránila performery a performerky během scén, které obsahují nahotu a sex, které se setkaly s velkým ohlasem v návaznosti na skandály spojené s predátorským chováním Harveyho Weinsteina. Pracuje pro Amazon, BBC, HBO, Hulu nebo Netflix.

Podívejte se, jak vypadá práce s Itou O’Brien:

Konsent je proces, ne jeden moment

O’Brien českému publiku na pražské přednášce postupně představila svá pravidla – celkem jich je čtrnáct a postupně se týkají asi každé filmové profese: od scenáristů, producentů, casting directorů, kostymérů až po režiséry.

Každý jeden člověk v soukolí je důležitý. Velký důraz klade na pravidlo genderově vyváženého setu, jednoduše proto, aby se nestalo, že během intimní scény bude štáb o pěti mužích koukat na nahou herečku. Dalším z pravidel je držet práci v profesionální rovině, ne v té intimní, režisér by nikdy neměl zůstat sám jen s herečkou po dobu intimní scény, přítomný by měl být ještě dohled.
Celý štáb by měl používat striktně profesionální jazyk, bez zdrobnělin či vulgarit, žádné zesměšňování. „Používejte medicínská označení jako penis, vulva nebo hýždě,“ vyjmenovává O'Brien. „Při práci s hercem si můžete pomoci opisováním třeba z dokumentů o zvířatech, sledování a popis toho, co se děje mezi makaky, vám může pomoci najít barvitější jazyk. Používejte při vysvětlování hudební reference nebo zvuky.“

O’Brien na workshopu zdůraznila, že konsent je proces.Foto: Kristýna Strejcovská

Zdůraznila také, že konsent je proces, nikoliv jeden moment. „Herci a herečky, je to tady, den natáčení. Všechno je připravené, před scénou jste souhlasili a teď se jde na věc, ale vy se na ten polibek najednou necítíte…Třeba máte opar a nechcete ho šířit, to je ok. Řekněte to svému koordinátorovi intimity, vždycky to jde vymyslet jinak. Věřte sami sobě, svému instinktu, koordinátorovi a kreativnímu procesu,“ říká O’Brien.

Alena Doláková, herečka:

„V zahraničí jsem nikdy intimní scénu netočila. V Česku jsem měla samé dobré zkušenosti s gentlemany až na jednoho komparzistu, který se mi mimo natáčení rozhodl sáhnout na prso (pózovali jsme na fotku). Bylo to v roce 2018, já byla tehdy asi jediná herečka v Česku, co podporovala #MeToo, a i tak mi trvalo čtyřiadvacet hodin, než jsem se odvážila to říct někomu z produkce. Mám taky zkušenost, kdy mou scénou ‚nahoře bez‘ propagovali film v bulváru ještě před premiérou. Nijak jsem nereagovala, nechtěla jsem být za potížistku. Tou jsem v ČR byla už jen za to, že nahlas říkám, že jsem feministka. Moje agentka mi potvrdila, že jsem kvůli svému aktivismu přišla o několik projektů. Snad už se to mění a herci nebudou muset být aktivisté, protože bude na všech placech bezpečí. Ita byla velmi inspirující, ale nemyslím si, že se tu něco změní, dokud nás nebude víc odvážných, sdílejících, a dokud nebude víc mužů, kteří to podpoří.“

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s