Ve světě se můžeme pyšnit sklem, ženským tenisem a Českou filharmonií

Magdalena Souček

Bývalá vedoucí partnerka EY v ČR. Po emigraci v roce 1980 začínala v Bostonu ve společnosti Arthur Andersen, jejíž pobočku založila v Praze už v roce 1990. Po spojení s Ernst&Young v roce 2002 zastávala vysoké manažerské pozice. Od roku 2011 vedla EY pro skupinu zemí tzv. Central cluster (ČR, Slovensko, Maďarsko a země bývalé Jugoslávie). Nyní zasedá ve správních radách několika společností a nadací.

Co vaše práce pro nadaci obnáší?

Jednak je to propojování nadace s partnery a také samotné fungování správní rady, ve které je poměrně dost lidí, a tak je potřeba vnést tam určitý řád. Nadace vznikla teprve loni v létě, a tak dáváme dohromady procesy, pravidla, kdo co má na starosti a tak dále. Hlavním posláním nadace je zajistit dostatečné finanční prostředky od dárců, abychom filharmonii podpořili v dosažení cílů, které si vytyčila. Nositelem umělecké vize a strategie je Česká filharmonie jako taková, ale my, i když jsme nezávislá nadace, jí chceme pomoci ty cíle naplňovat. Společně bychom ji rádi viděli jako jeden ze tří nejlepších orchestrů v Evropě.

Jak moc potřebuje Česká filharmonie podporu dárců a partnerů, když je zároveň financována ze státního rozpočtu?

Potřeba soukromých zdrojů je obrovská. Samozřejmě že bez státních peněz by to vůbec nešlo, jsme velmi rádi, že stát hradí provozní náklady. Jestliže ale chceme, aby se náš první orchestr posouval dál a časem stanul na evropské a snad i světové špičce, potřebujeme násobně vyšší prostředky. Srovnatelné zahraniční orchestry mají ve svých zemích zhruba čtyřnásobně vyšší státní podporu a zároveň také vyšší zdroje od soukromých dárců. Na západ od nás je kulturní filantropie hluboce zakořeněná. Proto čerpáme ze zkušeností obdobných nadací v zahraničí, inspirujeme se tam, kde to dobře funguje, například v Británii nebo v Německu. Nadace pro rozvoj České filharmonie by měla zajistit určitou stabilitu finančních toků, na kterou orchestr může spoléhat. Do budoucna bychom rádi vybudovali nadační jmění, jehož výnosy by představovaly pro orchestr stabilní finanční zdroj.

Jaké konkrétní projekty díky podpoře nadace vznikají či vzniknou?

V prosinci letošního roku proběhne turné v Americe, v rámci kterého se uskuteční tři koncerty v newyorské Carnegie Hall. To považujeme za veliký úspěch a také je na to potřeba dost finančních prostředků. Obrovským úspěchem je samozřejmě spolupráce se sirem Simonem Rattlem. To, že se podařilo získat tuto osobnost na pozici hlavního hostujícího dirigenta, je zásluha dlouholeté práce týmu v čele s generálním ředitelem Davidem Marečkem. Nicméně ani to by nebylo možné bez dostatku financí.

Které evropské orchestry mají největší věhlas? A jak si ve srovnání s nimi stojí Česká filharmonie?

Obecně se za nejlepší orchestry považují Vídeňští a Berlínští filharmonici. Právě k nim by se Česká filharmonie chtěla zařadit. Na špičku rovněž patří London Symphony Orchestra, mnichovský Bayerisches Rundfunkorchester nebo Královský orchestr Concertgebouw v Amsterdamu. To jsou jen některé z těch opravdu vyhlášených hudebních těles. Přesně určit, na kterém místě je Česká filharmonie, lze obtížně. Jsou určité parametry, které se pro hodnocení používají. Mezi ně patří počet zahraničních koncertů, hostování významných zahraničních dirigentů a sólistů, poptávka po orchestru a podobně. Také se cení významné nahrávky. Obecně je na tomto poli těžké měřit kvalitu, ale také tím se zabýváme ve správní radě nadace. Hledáme určující kritéria, která nám řeknou, že se dostáváme tam, kam jsme si vytkli. Právě koncerty v Carnegie Hall a angažmá Simona Rattla jsou ukázkou toho, že jsme na dobré cestě.

Jaký je z vašeho pohledu vztah Čechů k vážné hudbě? Dokážeme docenit „naši“ filharmonii?

Správně řečeno – „naši“. Když se podíváte na seznam těch nejlepších orchestrů, z názvů vyplývá, že jde převážně o městské orchestry, zatímco Česká filharmonie je národním hudebním tělesem. Na jedné straně jsme určitě kulturní národ. Běžně chodíme do divadel, galerií a na koncerty. Myslím, že vztah Čechů ke klasické hudbě je kladný. Bohužel tu není rozvinutá tradice kulturní filantropie a to je škoda. Mě osobně rozčiluje, že ve srovnání s prostředky vynakládanými na sport je kultura velmi bita. To je také věc, kterou bychom rádi postupně měnili. Věřím, že kultura je pro společnost minimálně stejně důležitá jako sport. Když přemýšlím, na co my Češi můžeme být ve světě hrdí, tak je to české sklo, naše úspěšné tenistky a Česká filharmonie. Ne nutně v tomto pořadí. Mým přáním je, aby se filharmonikům dostávalo stejného uznání jako špičkovým sportovcům. Představte si, že by je lidé vítali při návratu z Carnegie Hall podobně jako hokejisty, kteří přivezli zlato z Nagana! Jsem přesvědčená o tom, že Česká filharmonie pomáhá šířit dobrou pověst naší země ve světě.

Práci v nadaci se nyní můžete věnovat díky tomu, že jste před dvěma lety odešla z vedoucí pozice v EY Česká republika. Jak se obecně změnilo vaše pracovní tempo? Máte čas na věci, které máte ráda?

Moje pracovní tempo se nijak závratně nezměnilo, ale zároveň dělám, co mě baví a co mě zajímá. Jsem ve správních radách několika společností a nadací. Vedle České filharmonie jsem ve správní radě nadace Moneta Clementia, v humanitární agentuře CARE a zároveň jsem předsedkyní představenstva ve výrobní společnosti Korado. Také jsem členkou poradního sboru společnosti Amalar Holding spojené s rodinou Kellnerových. Práce mám hodně a na rozdíl od roků strávených v EY, kde mi vše pomáhala plánovat a organizovat moje skvělá asistentka, si teď vše plánuju a hlídám sama. Většinou se to daří, ale už se mi také stalo, že jsem na nějakou schůzku zapomněla. Naštěstí to byla výjimka. Měla jsem takovou představu, že budu mít spoustu volného času, který budu trávit na vinici. Mám ráda víno a vše kolem něj. Udělala jsem si sommelierský kurz, ale ke zkouškám jsem se kvůli všem svým aktivitám zatím nedostala. Když už mám volno, nejraději se setkávám s přáteli nebo jedu za dcerou do Londýna. Ráda chodím za kulturou, samozřejmě na koncerty České filharmonie, mimo to jsem také mecenáškou Národního divadla, takže velmi ráda vyrazím i tam.