Nejlepší filmy roku 2025 podle Heroine: Zlé čarodějnice, hříšní otcové i radikální empatie

Hraničí to s jistou formou eskapismu, který vyvěrá z jejich všeobecného zklamání z politiky a omezování lidských práv na obou stranách Atlantiku. Popkulturou se tato nálada přelila do takzvané televize matriarchátu čili seriálů, v nichž se mladé hrdinky ocitají ve zprvu nedobrovolném exilu, ale před návratem do domu, který už beztak hoří, upřednostní hledání nových forem společenského uspořádání. To je i případ úspěšného seriálu Yellowjackets o středoškolských fotbalistkách ztracených v kanadské divočině, který letos vstoupil do své třetí sezóny, aniž by ztratil na kvalitě.

Mezi nejmladší tvůrkyně, jejichž pohled na filmové médium formovaly sociální sítě, ale též subkultura melancholické feminity, která v nultých letech probublávala na platformách Tumblr nebo LiveJournal, patří Eva Victor. Debutovala křehkým dramatem Sorry, Baby o mladé ženě, jež se nedokáže sžít se svým traumatem. Jako by Victor naplňovala instagramový manifest Sad Girl Theory, s nímž přišla feministická teoretička Audrey Wollen. Podle ní je smutek legitimní forma odporu vůči neoliberálnímu feminismu, který hlásá, že se mladé dívky mají za všech okolností usmívat a prostě zapadnout, a to bez ohledu na míru utrpení, jímž si možná právě procházejí.

Právě o mladých dívkách pojednává také melancholický prázdninový film s prvky fantastična Na druhé straně léta od Vojtěcha Strakatého, v němž se dospívající hrdinky s bolestí vyrovnávají útěkem do jiných dimenzí. Otázka, jak naložit v umění či popkultuře s traumatem, se opět stala předmětem živých diskusí, čehož si všimla Parul Segal v textu pro New Yorker The Case Against the Trauma Plot. Ptá se v něm, co nás na těchto dílech přitahuje víc než kdy v minulosti a proč je těžké o traumatizovaných postavách psát nebo točit tak, aby nebyly redukovány na pouhý součet svých zranění, potažmo zdroj iluzorního poučení. Zároveň je přitom snadné k takovým zjednodušením sklouznout, protože podstata traumatu spočívá právě v ustrnutí, opakování, opětovném vyvolávání a smrti imaginace.

Filmy a seriál v tomto výběru rozhodně nedostatkem imaginace netrpí. Spojuje je navíc gesto jakési radikální empatie, které možná není odpovědí na to, jak si poradit s popsanou redukcí, nicméně pro porozumění fikčním i žitým světům je dnes potřeba víc než kdy dřív.

Jedna bitva za druhou

Paul Thomas Anderson už podruhé adaptoval svého oblíbeného spisovatele Thomase Pynchona, jehož postavy se řídí heslem, že paranoia je česnek v kuchyni života, kterého se člověk nikdy nepřejí. Bývalý člen radikálně revolučního uskupení French 75, kterého ztvárnil Leonardo DiCaprio, se už roky povaluje na gauči v kalifornském zapadákově a snaží se coby otec-samoživitel vychovat dospívající dceru. Z minulosti se ovšem vynoří fanatický armádní důstojník Lockjaw, který je přesvědčen, že jejím otcem je právě on a chce se svého „prohřešku“ zbavit. Anderson do motivů paranoidních thrillerů vpravuje prvky komedie, akčních spektáklů i existenciálního dramatu, jehož úběžníkem jsou pošramocené rodinné vztahy. Vypráví o tom, že téměř každé revoluční úsilí utichá s narozením potomků. A také o dospělých, kteří na úkor příštích generací pojali svůj životní prostor jako hrací plochu, na níž probíhá nekonečný večírek.