Malé ženy: překážky ženských ambicí ani po sto letech nikam nezmizely

7 345 | Jarmila Křenková | 11. 2. 2020 | 2 komentáře | Oscarový film

Malé ženy proměnily z šesti oscarových nominací bohužel jen tu za nejlepší kostýmy. Přesto ve svém druhém celovečerním filmu pracuje režisérka Greta Gerwig s klasickou látkou způsobem, který nás nenechá na pochybách, že další adaptaci románu Louisy May Alcott potřebujeme.

Greta Gerwig patří k nejmladší generaci režisérek. Začínala ovšem jako herečka v ukecaných nízkorozpočtových filmech, pro které se vžil pojem mumblecore. Její režijní debut Lady Bird sice vznikal v honosnějších produkčních podmínkách, typem postav i mapováním všednodennosti mladých lidí ale tyto filmy připomíná. Saoirse Ronan v něm ztvárnila ambiciózní dívku, která touží po materiálním zajištění i neobyčejném životě plném dobrodružství. Zároveň ji ubíjí přesvědčení, že se v jejím rodném maloměstě vůbec nic zajímavého neděje a opravdový život jí uniká.

Do Lady Bird Gerwig promítla vlastní zkušenost z dospívání v Americe nultých let a ukazuje, že se toho v období po jedenáctém září, rámovaném válkou v Iráku, bytovou krizí a sociálními problémy, naopak dělo celkem dost. Sympatie k postavám definovaným vnitřním vzdorem, s nímž se vzpírají prostředí bránícímu v rozletu, ovlivnily její rozhodnutí adaptovat právě Malé ženy. Román Louisy May Alcott je přelomovým vyprávěním, které dalo hlas do té doby přehlíženým příběhům i publiku. Byl to začátek evoluce, na jejímž konci jsou filmy jako Smrt panen Sofie Coppoly nebo Naše malá sestra Hirokazu Koreedy. Přestože se Gerwig tentokrát rozhodla zpracovat kanonický text, na kterém vyrůstaly celé generace, točí vlastně pořád o tom samém. Malé ženy jsou totiž především dějiny ženské každodennosti a přehlídka promarněného lidského potenciálu.

Dokonce i ženy v 19. století žily barvité a komplikované příběhy, které je třeba vyprávět.

Saoirse Ronan tentokrát hraje začínající spisovatelku Jo, nejtvrdohlavější ze čtyř sester Marchových. Jsou to silné osobnosti s různými zájmy i temperamentem, a i když se dokážou servat jako koně, mají se upřímně rády. Poprvé a naposledy jsou také součástí nějakého společenství, kde mohou být samy sebou. Jejich vztah má svébytnou vnitřní dynamiku a společně se jim daří vzdorovat realitě vnějšího světa. V dětství a dospívání tak z relativně bezpečného odstupu pozorují, jak kolem nich proudí válka, nemoci nebo chudoba. S blížící se dospělostí ovšem musí zapomenout na svá přání, opustit rodný dům a čelit rozpadu svého sesterstva coby prostoru bezpečí.

Zatímco před jejich přítelem Lauriem se rozevírá mnoho lákavých možností, pro Meg, Jo, Amy a Beth je jejich životní příběh omezen dvěma scénáři. Buď se provdají, nebo zemřou v materiálním nedostatku. Najednou jsou na všechno samy a nepřenosnost jejich zkušenosti se vyjevuje zvlášť ve chvíli, kdy Amy marně vysvětluje Lauriemu, že se nikdy nestane malířkou, protože umění je mužský svět, kam ji nikdo nepustí.

Namísto chronologického vyprávění směřujícího od dětství k dospělosti Gerwig zvolila konfrontaci životních perspektiv sester Marchových. Události staví do kontrastů a paralel, přičemž volně proplouvá mezi tehdy a teď. Akcentuje tím vzpomínku jako výsadní prvek formování reality. Zdůrazňuje, že navzdory patriarchální logice „vdej se, anebo trp“ žily dokonce i ženy v 19. století barvité a komplikované příběhy, které je třeba vyprávět.

Mezi scény se zábleskem režijní geniality proto patří třeba první setkání Laurieho a Jo, které důvtipně popírá konvence dobových kostýmních dramat. Ples jakožto událost s pečlivě strukturovanými pravidly nechá Gerwig plynout, aniž by si všímala nákladných kostýmů nebo ritualizovaných vztahů. Nezajímá se o to, co se musí, ale naopak se soustředí na to, co se může, když veškerou pozornost věnuje soukromému tanci Laurieho a Jo, který se odehrává zcela mimo pohled většinové společnosti.

Připravuje si tím půdu na závěrečné vykročení mimo příběh, jak jej známe z románové předlohy. Ve své polemice s typicky šťastnými konci hovoří o podmínkách, ve kterých ženy nejen žijí, ale i tvoří. A když Jo musí volit, zda pragmaticky přistoupí na pravidla starých bílých mužů, aby byl její hlas slyšet, definitivně se zavírají dveře do léta útěšných vzpomínek na dětství, kdy bylo ještě možné cokoliv.

Neustálé zvažování, co jsme ochotny podstoupit pro naplnění svých ambicí, není ani v logice pozdního kapitalismu nic nového. V realitě světa coby pánského klubu nejsou tedy Malé ženy jednoduchou poctou feminismu Alcottové nebo líbivou ilustrací, ale plnohodnotnou a promyšlenou adaptací, která je relevantní i pro dnešní mladou generaci. Namísto slz sentimentu totiž vyvolávají slzy vzteku nad tím, jak málo se toho za sto padesát let změnilo.

Malé ženy (Little Women). USA 2019, rež. Greta Gerwig. V českých kinech od 30. 1. 2020.

(foto: Wilson Webb - CTMG, Inc.)

Jarmila Křenková

Jarmila Křenková

Filmová publicistka na volné noze. Spolupracuje s Českým rozhlasem, o filmu a televizi mluví na Radiu Wave nebo ve vltavských Reflexích. Píše pro časopisy Cinepur,... Další články.

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Alena Krátká | 12. 2. 2020 | 21:14

Byla jsem na nové zpracování Malých žen zvědavá. Bohužel musím říct, že tohle zpracování nesahá tomu z roku 1994 s Winonou Ryder ani po kotníky. Kdo nečetl knížku, do půlky filmu netuší, která bije. Ony vychvalované flashbacky se střídají tak rychle, že děj se ztrácí bůhví kam. Nejstarší ze sester, kterou hraje Ema Watson vypadá, že je rozhodně nejmladší a Amy, která má být hodně mladá (a ze sester nejmladší) vypadá světem protřele a zkušeně. A nepomohlo ani to, že jí navlíkli do kratších sukní. Ke konci filmu, kdy jí Laurie žádá o ruku, působí oba jako matka se synem. Jediná část, která se mi opravdu líbila byla, když Jo u nakladatele smlouvá o procentech z prodeje její knihy.

+1
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Dlužníci si polepší, nezabavitelná částka roste. Exekuce očima expertů

Stát chce pomoct dlužníkům navýšením nezabavitelného minima. Pomůže to dlužníkům? A věřitelům? Ptáme se exekutora, v neziskovkách i politiků.

Peníze

Jak investují dolaroví milionáři. Přítel na telefonu

Navzdory předsudkům investují dolaroví milionáři převážně opatrně. Od svých finančních poradců nečekají nejvyšší možné výnosy, ale spolehlivou...

Finmag

Překvapivé stavby: Rekonstrukce historické budovy Národního muzea

Zvenku ten dům známe všichni. A kdo byl uvnitř? A kdo už tam byl po rekonstrukci? Aneb jak praví chlapík z geniálního kresleného vtipu Michala...

Finmag

Americe by slušela sociální demokracie, ne Sandersův socialismus

Demokratický socialismus je politický směr, který věří na to, že továrny budou vlastnit dělníci, ovšem na rozdíl od Sovětského svazu bude...