Gillian Anderson, gejzíry krve a oslava orgasmu. Kamp Miasma je něžnější, než se na první pohled zdá
Trochu horor, trochu satira, především ale krásný film o sexu. O sebepřijetí a odevzdání se druhému, případně vlastním fantaziím. Film, který vyhrál Queer Palmu v Cannes a queer je v něm mnoho lidí, nicméně promlouvá ke každému, pro koho intimita není – nebo někdy v minulosti nebyla – něco samozřejmého. Od 3. září bude Sex a smrt v kempu Miasma díky produkční společnosti Bionaut Zero Gravity k vidění také v českých kinech.
Nový film Jane Schoenbrun na první pohled působí jako další z řady nostalgických hororů, které s vyššími rozpočty a lepšími triky přehrávají motivy ze starších snímků. V lepším případě se může zdát, že jde o další nezávislý horor, který naplní devět z deseti klišé, a to poslední vystačí, aby mohl vykázat údajnou subverzi. Ve skutečnosti není ani jedním. Za starými horory se ohlíží, najdeme v něm takzvaný meta humor i filmy ve filmu. Ale především je to citlivé dílo o hledání cesty k přijetí vlastního těla a dosažení orgasmu.
Queer filmařka Kris (Hannah Einbinder) v něm dostane za úkol vzkřísit sérii hororových vyvražďovaček, která je kvůli trans záporákovi a spoustě homofobních hlášek pro dnešní Hollywood toxická. Navzdory řečem o tom, že má přinést novou perspektivu, Kris dobře ví, že jejím úkolem je pinkwashing: studio si prosadí (a sestříhá) film, který bude v zásadě stejný jako někdejší problematické hity, jen se obhájí předstíranou sebereflexí, jménem režisérky a přítomností „queer konzultantstva“, kteří se najímají jen proto, aby je produkce mohla uvést v titulcích. Kris má ale vlastní plán: do filmu by ráda dostala hvězdu úplně prvního filmu o kempu Miasma Billie (Gillian Anderson), ke které cítí silné – a dost možná erotické – pouto.
Co dalšího se v recenzi dočtete:
- Co mají společného Gillian Anderson, ženské erotické fantazie a Kemp Miasma
- Proč jsou ve filmu krev, monstra a násilí překvapivě cestou k intimitě
- Jak může horor pomoci překonat strach z vlastního těla a sexuality
Vzpomínat na filmy, které jsme neviděli
To pořád může znít jako typický příspěvek k nostalgické vlně, která nás zavaluje už téměř 20 let. Proč tomu tak není?
