Decroix, Nečas, Čunek nebo Benda. Nechtějme po politicích čistotu, ale politiku, pomůže to nám všem

Poprask okolo Evy Decroix a uznání jejího zahraničního titulu můžeme chápat jako ilustraci obecnějšího problému, kdy namísto prosazování zájmů utíkáme k předřazování mravní čistoty demokratických zastupitelů všemu ostatnímu. Je to pochopitelné v době, kdy některým z našich spojenců – Spojeným státům či Izraeli – vládnou odsouzení, z korupce obvinění, amorální a ve většině myslitelných ohledů neslušní lidé. Přesto se pokusím hájit tezi, že toto směřování je chybné.

Dědictví nepolitické politiky

Začneme střelbou do jednoho z nejoblíbenějších terčů posledních desetiletí, Václava Havla. Přesněji řečeno do nejméně podnětné části jeho odkazu – moralistní podoby nepolitické politiky, kterou prosazoval po listopadu 1989 a jíž se dosud drží část české politické scény a veřejnosti. (Mohli bychom samozřejmě plísnit už moralistické prvky u Masaryka nebo dokonce české politiky druhé poloviny 19. století, ale zkusme raději neusnout už u druhého odstavce.) Havel byl inspirativní autor, odvážný disident a přinejmenším některá období jeho tvorby, esejistiky a veřejného působení zaslouží hluboké uznání. Současně po pádu vlády jedné strany razil ne právě šťastný přístup k politice, která jako by se namísto moderovaného konfliktu různých zájmů a usilování o moc za jasně daných pravidel měla stát především souborem hodnotových postojů - řečeno jazykem dnešních kampaní, „stáním na správné straně“. Havlův odpor k politickým stranám a neochota vnímat politiku jako řemeslo nutně odváděly pozornost od věcných problémů a rozporných zájmů k abstraktnímu a současně individualizovanému chápání veřejnosti. (Mimochodem Havlovy nosné i méně přínosné výstupy skvěle charakterizují Pavel Barša a Matěj Metelec v nedávno vydané společné knize Jako obvykle jsem hledal nějakou třetí cestu.)

Je to pochopitelné. Česká emancipační politika byla už ve zmíněném 19. století spíše deklamativní a „hodnotová“ než praktická a v dobrém slova smyslu mocenská, protože k tomu téměř nikdy nedostala prostor ani patřičné nástroje. Konstruktivní snahy o ústavní reformu byly zašlapány shora a každou „drobečkovou politiku“ brzy nahradil patos a velká gesta – však mnohdy nic jiného nezbývalo. (Haló, nespěte! Už jsem s historickým okénkem skoro skončil!) O více než sto let později, po zániku socialistické republiky byla politika nutně pro mnoho lidí zdiskreditovaná právě minulým režimem. Ten přinejmenším v některých fázích vyžadoval masovou mobilizaci, zdánlivou politizaci veškerého veřejného i soukromého života, nekonečné prokazování loajality. Za normalizace, kterou Havel ve svých esejích označoval za posttotalitní, byla moc stále nesmírně koncentrovaná, občanská účast na vládě v okupované zemi přinejlepším iluzorní, v rovině propagandy byla nicméně „politická“ i koupě jogurtu. Možná i proto měl Havel, který se neochotně stal politikem, takový odpor k tomu, co si pod tím pojmem představoval, a uchyloval se k moralismu.

Po Havlovi nicméně zůstalo mnohem více než jeho pozdní, problematické nepoliticko-politické angažmá. A konec konců před více než třinácti lety zemřel. Politické síly, které se na něj snaží navazovat, tak měly dost času se inspirovat jinými prvky jeho myšlení, případně ty sporné dávno překročit. V pasti „slušné“ politiky nás nedrží Havel, ale my sami.

Hlavně, aby to byl příkladný člověk!

Zde je třeba tzv. disclaimer: samozřejmě je potřeba, aby veřejně činní lidé vykazovali nějakou základní „slušnost“ – bezúhonnost, jistou názorovou konzistenci a další atributy, které činí člověka relativně čitelným a předvídatelným. Jestliže si vybíráme své zástupkyně a zástupce, potřebujeme, aby týden po převzetí mandátu zcela nezměnili své politické postoje, namísto poctivé práce nezačali „odklánět“ veřejné finance na účty svých kamarádů, nedělali si ze státu další oddělení své megafirmy, pokud možno nešířili zjevné lži nebo nenávistné projevy a podobně. V tomto smyslu „slušnou“ politiku samozřejmě potřebujeme.

Ze „slušné“, „čisté“ politiky (a jejího nejlepšího kamaráda, „boje proti korupci“) se příliš často stalo falešné mobilizující téma. Falešné proto, že nenese politický obsah. Proto pokud nadchne, nevyhnutelně brzy zklame. A je-li postaveno na osobnostních charakteristikách jednotlivých zastupujících osob, je to ještě mnohem horší. Sledujeme pak letitou cestu voleného zástupce – třeba zmíněného Petra Nečase – od člověka, za kterého „se nemusíme stydět“ po někoho, kdo nás zklamal, protože nedokázal „jednat jako státník“, a proto z veřejného života musel odejít… aniž bychom si pořádně uvědomovali nebo zapamatovali, jakou představu o státu ve svých funkcích prosazoval.

Podobně je zábavné, že Marek Benda ředil svou doktorskou práci tak důsledně, až se z něj na čas stal „Pan Normostrana“. Ale daleko větší problém je, že dlouhodobě prosazuje politiku omezování práv žen a menšin a s nejvyšší pravděpodobností napomáhá tomu, aby ministerstva infiltrovaly ultrakonzervativní organizace, jako jsou Aliance pro rodinu a Hnutí pro život. Terčem liberální kritiky má být především z těchto důvodů , ne kvůli velkému řádkování – a už vůbec ne proto, že „nikdy normálně nepracoval“, čímž opět implikujeme, že věnovat se plně politice je něco ostudného.

Co všechno chcete vědět o politice a bojíte se zeptat

Chceme liberální, nebo přísnou reprodukční politiku? Větší státní regulaci bydlení a krátkodobých ubytování, nebo naopak posilovat tržní mechanismy? Přerozdělovat více, nebo méně? V zahraniční politice se soustředit na prosazování lidských práv, mezinárodní spolupráci, nebo se vrátit k velmocenské politice, případně ještě jinam? Tyto a mnohé další otázky nabízí spoustu pozic, které nás umisťují někam na pomyslném politickém spektru – a z těchto pozic má smysl se veřejně angažovat nebo politiku alespoň reflektovat.

Protože jakmile o svých pozicích nemluvíme, máme sklon o nich také nepřemýšlet. Pak se může stát, že země, která se nominálně orientuje na důsledné prosazování lidských práv a mezinárodního práva, začne najednou volat po vystoupení z OSN nebo ignorovat stejné mezinárodní a humanitární právo, jakmile je porušuje její spojenec. Nebo že politické síly, které zcela správně kritizují prorůstání byznysu a politiky v případě jednoho oligarchy nevidí problém v působení oligarchů jiných.

Tam ale sotva dospějeme, dokud budeme politiku chápat jako soutěž o to, kdo má čistší štít. Možná není náhodou, že lidé jako Tomio Okamura nebo Kateřina Konečná si z dloubání v osobní historii nedělají těžkou hlavu. (Ne tak Filip Turek, který je ale spíše chodící značka.) Dlouholetá představitelka komunistů (a současně přítelkyně fosilního průmyslu) ani podnikatel s minulostí plnou rozporů na čistý obraz aspirovat nemusí, svým příznivcům totiž nabízí jasnou představu o tom, jak je chtějí zastupovat a jakým směrem českou politiku vést. Že je to směr pro příznivce pluralitní společnosti nebo pomoci napadené Ukrajině nebezpečný a nespravedlivý, je věc druhá. Proto nečekejme, že se vše vyřeší, pokud politiku budou dělat „slušní lidé“. Mohlo by se pak stát, že nám najednou budou vládnout… nějací Slušní lidé.

Na závěr trochu optimismu: alespoň některé politické strany nabízí politická řešení – byť ve stínu technokratického slovníku –, jak dokládá například Kateřina Kňapová v prvním díle analytického seriálu pro Heroine.cz. Díky, že můžem, které donedávna především reprodukovalo listopadový étos (a patos), dnes pořádá debaty věnované současným a výsostně politickým tématům. Nálada se tedy snad mění.

Víc sledujme a mluvme o tom, jaké přístupy k problémům politické obce (či obcí) nám nabízí jednotlivé politické síly a méně, za jakých podmínek si někdo něco napsal před jméno.