Genetické úpravy života: když se s přírodou zachází jako se ženou
Genetické modifikace nám mohou pomoci zachránit planetu – nebo ji definitivně ztratit. Záleží na tom, kdo drží klíče od DNA. A jestli se naučíme s přírodou mluvit, místo abychom ji zase zkoušeli jen ovládat.
Věda dnes umí přepisovat samotný jazyk života. Rostliny odolnější vůči suchu, zvířata bez nemocí, plodiny s vyšší výživovou hodnotou – to vše slibuje genetické inženýrství. Mnozí vědci věří, že právě tato technologie nám může pomoci přežít klimatickou krizi a nasytit rostoucí populaci. A opravdu: geneticky upravené organismy mohou snížit potřebu pesticidů, zvýšit úrodu nebo omezit plýtvání. To jsou přínosy, které nelze přehlížet, zvlášť v době, kdy sucha, eroze a extrémní počasí ohrožují tradiční zemědělství.
Jenže každá moc přináší otázku: kdo ji drží a komu slouží? Genetická úprava života není neutrální technologie. Odhaluje naše hodnoty, strachy i ambice. Přetváří nejen krajiny a ekosystémy, ale i společenské vztahy.
Jak upozorňuje ekologická filozofka Vandana Shiva, genetické inženýrství je často nástrojem velkých korporací, které si patentují semena a tím ovládají potravinové systémy. To, co bývá prezentováno jako „vědecký pokrok“, může v praxi znamenat ztrátu svobody drobných farmářů i závislost komunit na patentech. Diverzita plodin, která byla po tisíce let základní pojistkou stability, mizí pod tlakem několika „superodrůd“.
Lilia Khousnoutdinova
Zakladatelka Nadačního fondu Propolis33, který podporuje vzdělávání, komunitní projekty a udržitelný rozvoj. Vystudovala historii a politologii na Oxford University a Gender & Development na London School of Economics, nyní pokračuje ve studiu zdravotnického práva a bioetiky na University of Manchester. Aktivně podporuje projekty posilující postavení žen.
Ekofeministická perspektiva vidí v tomto vztahu k přírodě ozvěnu starého příběhu o dominanci a kontrole – o tom, jak patriarchální kultura po staletí zachází se ženským tělem. Příroda, podobně jako ženy, bývá vnímána jako něco, co je třeba „zkrotit“, „vylepšit“ a řídit. Oba světy spojuje tlak na výkon, produktivitu a poslušnost.
Právě zde se otevírá hlubší, často opomíjená dimenze biotechnologií: kontrola reprodukce a tělesné autonomie žen. Stejná logika, která vede k patentování semen, může totiž pronikat i do oblastí lidské plodnosti. Historicky byly ženy nejčastěji vystavovány medikalizaci a regulaci reprodukce – od nucených sterilizací až po tlak na „ideální“ mateřství. Moderní reprodukční technologie a možnosti genetického výběru se někdy prezentují jako rozšíření svobody, ale pokud normy „žádoucího“ stanovují trhy, stát nebo kulturní ideály, může se genetická úprava lidského života proměnit v další formu tlaku na ženské tělo: aby bylo zdravé, produktivní, správně plodné či dokonce „optimalizované“.
Feministická teoretička Donna Haraway nás však vybízí k jiné představě: ke „spolutvorbě“ – způsobu, jak být s přírodou v dialogu, nikoli diktovat. Podobně Carol Gilligan zdůrazňuje etiku péče: rozhodování, které vychází z empatie, vztahovosti a odpovědnosti, nikoli z dominance.
Z etického hlediska tak nejde o to, zda genetické modifikace dělat, ale kdo rozhoduje o jejich směru a použití. Mají to být vlády, vědci, nebo spíše místní komunity a veřejnost?
Kdo určí, co je „pokrok“, a co už zásah do rovnováhy života? Skutečná odpovědnost za biotechnologie by měla být sdílená a transparentní, nikoli uzamčená v laboratořích a zasedačkách akcionářů. Genetické inženýrství může být nástrojem péče – pokud se k němu budeme chovat s pokorou a pokud bude využíváno k posílení svobody, nikoli k jejímu omezování.
Pokud však zůstane v rukou těch, kdo v přírodě vidí jen zdroj zisku, promění se v další formu vykořisťování – jak Země, tak i žen, které nesou největší důsledky ekologických krizí i reprodukční politiky.
