Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Vyhodili ji z nahrávací společnosti a to ji zachránilo. „Dokud budou u moci staří bílí muži, nic se nezmění,“ říká Girli

FeminismusInterrupceLGBT+
Pop
Prague PrideRozhovor
Jana Patočková
| 18. 8. 2022 | 19 komentářů | 12 507
Vyhodili ji z nahrávací společnosti a to ji zachránilo. „Dokud budou u moci staří bílí muži, nic se nezmění,“ říká Girli
Foto: Profimedia

Britská hudebnice, která uzavírala letošní festival Prague Pride, má ve čtyřiadvaceti letech za sebou zkušenost s velkou nahrávací firmou i se svým hudebním coming outem. Hudba je pro ni terapie a také způsob, jak vyjádřit svoje feministické postoje.

S britskou hudebnicí Girli jsem se poprvé setkala před osmi lety, tehdy odehrála dost punkový koncert v jednom z pražských barů. Bylo jí šestnáct, měla roztrhané špinavé síťované punčochy, růžový outfit s Hello Kitty a byla hodně rozjetá. Už tehdy o sobě mluvila jako o feministce.

Uběhlo osm let a vystupuje jako hlavní hvězda Prague Pride festivalu, který po covidových letech opět vrátil do hry průvod hrdosti. Prahou prošlo rekordních 60 tisíc lidí a početný dav si počkal i na její koncert, který festival na Letenské pláni uzavíral. Byla to pořád ta divoká Girli v punkovém outfitu jako před lety a vystupovala se stejnou energií, jen dlouhé růžové vlasy nyní nosí ostříhané na cool mullet. A když se druhý den potkáváme kvůli rozhovoru, dozvím se, že feministické pozice zastává pořád.

Podívejte se vystoupení Girli na Prague Pride v galerii. Autorkami fotografií jsou Kristýna Svobodová a Jolana Řípová.

Další fotky v galerii (5)

Kam ses za posledních osm let, kdy jsem tě potkala poprvé v Praze, posunula?

Tehdy to pro mě byl jeden z prvních koncertů vůbec. V té době jsem ještě chodila na střední hudební školu. Hrávala jsem v Londýně na open-mic večerech třeba pro čtyři lidi. Pak jsem potkala svého prvního manažera a podpisem nahrávací smlouvy u velkého labelu začala první fáze mojí kariéry. Odešla jsem ze školy a začala jsem dělat hudbu na plný úvazek. Zpětně mám pocit, že jsem nebyla ready. Vzali mě s tím, že jsem taková ta lehce punková feministická holka, co dělá hity, ale přesto ze mě chtěli udělat „popařku“. Chtěli mi obrousit hrany. Byla jsem u nich čtyři roky, ale brzy jsem cítila, že jsem dost nešťastná.

Zákony velkého vydavatelství

Vydavatelství mělo vždycky poslední slovo?

Byla jsem mladá žena obklopená staršími muži. Můj manažer, můj booking agent, můj PR manažer – všichni byli čtyřicátníci. Tehdy jsem měla pocit, že všichni tihle týpci kolem mě vědí, co dělají, takže je musím poslouchat: „Aha, mám nosit spíš takovéhle oblečení nebo změnit styl líčení? Neříkat v písničce tohle slovo? Ok.“ Po čtyřech letech už to byl jen hrozný tlak: „Jestli tahle písnička nebude hit, tak jsi selhala.“ Ztratila jsem svoji lásku k hudbě, představa vydávání nových písniček mě naplňovala úzkostí. V roce 2019 mě z labelu propustili. A to byla ta nejlepší věc, co se mi mohla stát. Sice jsem bojovala s pocitem, že jsem to nedala, ale pro mě to byl naopak nový začátek.

Můžou tě propustit, i když máš smlouvu?  

V podstatě ano. Měla jsem smlouvu na čtyři alba, vydala jsem jedno a letěla jsem. Celý můj tým najednou zmizel. Když se zavřel kohoutek s penězi z labelu, byli všichni fuč. Došlo mi, že má cenu v tom pokračovat jedině tak, že kolem sebe budu mít ty správné lidi, kterým jde o hudbu.

Dala jsem si skoro rok pauzu a pak jsem se přidala k nezávislému labelu. Šla jsem do toho s novým manažerem a stejnou vervou jako na začátku. Punkově. S tím, že prostě uvidím. Vím, že chci dělat pop…

To může znamenat spoustu věcí.

Viď? Až teď mám svobodu to opravdu prozkoumat. Vloni jsem vydala dvě EP – Ex Talk a Damsel in Distress - a také jsem jela na turné. Všechno vycházelo z mých nápadů a sama jsem je s pomocí skvělých lidí také realizovala. Musela jsem si zvyknout na to, že už nejsem u velké nahrávací společnosti a na všechno je daleko míň peněz. Celé turné jsem si sama financovala, moje crew jsou jen ženy a nebinární osoby a byla to úžasná zkušenost. Prostě jsme to dali*y! Vždycky jsme někam přijeli*y, zahráli*y show a bylo to boží. Turné skočilo v listopadu a od té doby zase sedím a píšu nové věci. Vidím, že jsem ušla velký kus cesty. Před tím jsem byla zaseklá v soukolí, které jsem nenáviděla, teď jsem obklopená lidmi, kterým na mně záleží a kteří sdílejí moji vášeň.

S malým labelem přišla svoboda a otevřenost

Můžeme tu změnu slyšet i v tvojí hudbě?

Bude slyšet právě v těch věcech, které mají brzy vyjít. Cítím, že se posouvám, ale moje písničky byly vždycky o tom, s čím se potýkám, to se nezmění. Hudba je pro mě terapie. Jsem teď šťastnější, ale pořád mám nějaké trable. Moje písničky nejsou najednou jen o tom, že „jsem hepy jak dva grepy“. 

Když mluvíme o terapii, v písničce I Don't Like Myself řešíš téma dysmorfofobické poruchy (dysmorfofobie, porucha hodnocení vlastního těla – pozn. red.). Ještě pořád se s ní potýkáš?

Je mi o dost líp. Ale když si procházíš něčím takovým, tak to nikdy úplně neodejde. Vrací se to ve chvílích, kdy ti není dobře. Ten song je i o frustraci z lidí, kteří tomu nerozumí a radí ti, ať se máš prostě ráda. Podobně jako když lidem s depresí někdo radí, ať myslí pozitivně nebo ať si jdou zaběhat. Dysmorfofobie je nemoc podobně jako anorexie a tak se k nim musí přistupovat. Nestačí jen napsat na sítě #lovemybody. Byly chvíle, kdy jsem ani nedokázala říct, jak moje tělo vypadá, a necítila jsem se sama se sebou v bezpečí.

Girli (Amelia Toomey)

Britská hudebnice, jejíž styl popsal Guardian jako kombinaci popu, punku, rapu a hyperpopu. Její osobně ladění texty se týkají feminismu, sexuality, queerness a mentálního zdraví. Vydala několik EP a jedno album (Odd One Out, 2019). Po odchodu z velké nahrávací společnosti a krátké pauze se  v roce 2021 vrátila se dvěma EP u indie labelu AllPoitns. Má za sebou také britské turné.

Jak jsi při tom všem zpracovávala, že jsi queer? 

Vyoutovala jsem se už ve čtrnácti, ale když jsem začala pořádně dělat hudbu a byla jsem obklopena samými staršími cis hetero muži, necítila jsem se na to, psát písničky o ženách. Snad jediná písnička, která se toho trochu dotkla, byla Girl I Met on the Internet.

Poslední dobou jsou tvoje texty v tomhle ohledu hodně otevřené.

Poslední dva roky to tak cítím. Loňská písnička More Than A Friend je doslova o tom, že se mi líbí holka. Vypráví o queer vztahu. Když jsem zjistila, že si můžu dovolit být autentická a moji fanoušci se na to dokážou napojit, hodně mě to povzbudilo. Fakt, že tohle je teď můj velký hit, je tak trochu jako vztyčený prostředníček směrem k mému starému labelu.

Překvapuje mě, že ty labely jsou pořád staré struktury, i po všech těch příbězích o tom, jak se labely chovaly ke mladým ženským popovým hvězdám v devadesátých a v nultých letech.

Nemám pocit, že bych byla zneužitá, to je moc silné slovo. Ale rozhodně jsem necítila, že by se o mě někdo staral nebo mě podporoval. I když jsem byla doslova teenagerka. Velké labely jsou prostě takové zakonzervované struktury chlapů, kteří tam jsou od devadesátek. Panuje tam určitá hierarchie a zvyklosti a jen tak se to nezmění. To, co se mi stalo, se děje pořád – daleko víc ženám než mužům. Novější labely a indie labely, jako je ten, kde jsem teď, ty hranice aktivně posouvají. Pracují tam ženy, mají v týmu queer lidi a jsou daleko více otevření.

Život v bublině

Máš otevřeně feministický přístup. V Česku je to v mainstreamu pořád ještě skoro sprosté slovo, hodně lidí si myslí, že feministky musí nenávidět muže.

Ale ne! Není to tak, že nenávidíme muže. Můj feministický přístup se vyvíjí. Dřív jsem vnímala svět spíš černobíle – ženy a muži, černá a bílá. Feminismus byl pro bílé cis ženy a tím to končilo. Během let jsem zjistila, že i ve feminismu jsou různé názorové proudy. Teď považuju za důležité podporovat transženy a nevylučovat je, myslet na to, že ne všechny ženy mají vaginu a ne každý s vaginou musí být ženou. Nesmíme také zapomínat, že černé ženy jsou daleko více znevýhodněné než bílé. A pak jsou tu věci, které si musíme pořád připomínat – jako právo na interrupce. 

Ale jinak to vidím velmi jednoduše: Každý bez ohledu na gender, třídu nebo barvu pleti si má být rovný, zaslouží si stejné příležitosti, stejné chování a rovnou odměnu. Jen mám někdy pocit, že musíme ujít ještě pořádně dlouhý kus cesty.

A někdy to dokonce vypadá, že se vracíme zpátky, mimo jiné třeba právě u té otázky interrupcí. Dokud budou u moci staří bílí muži, nic se nezmění, sakra! Potřebujeme různorodost tam, kde sedí lidé, kteří dělají důležitá rozhodnutí. Nejde jen o politiky, ale taky o jejich miliardářské kamarády, kteří dokážou ovlivnit legislativu, jde o korupci, která sahá hodně hluboko. Cítím šílený tlak od extrémně konzervativních a pravicových proudů, které nás tlačí zpátky. Je to strašidelný. Potřebujeme na klíčových pozicích víc mladých lidí.

Tvoje generace, Gen Z, je mnohem víc aktivistická a nebojí se projevit názor.

Je ale snadné spadnout do klamu bubliny, ve které se pohybuješ. Já i moji přátelé žijeme ve velkoměstě, jsem queer a je jednoduchý nabýt dojmu, že takový je současný svět a každý mladý člověk má otevřenou mysl. Jenže pak jedeš do menšího města, na vesnici a dojde ti, že to tak vůbec není. Někdy stačí spadnout na „špatnou stranu“ TikToku, aby ti došlo, že tu jsou mraky mladých, kteří zastávají stejné názorové pozice jako jejich alt right prarodiče.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 19 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Venda | 18. 8. 2022 7:37

Díky za svět kde staří bílý muži jsou, protože svět o kterém sní tahle osoba, je svět zvrácené anarchie a deviantů. Sorry ale v takovém světě já žít nechci!

+26
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 18. 8. 2022 9:43

Citace - antifeminista / 18. 8. 2022 09:34

S každou revolucionářkou jako je Girli jsem rád, že společnost má určité pevné struktury, které se nemění se směrem větru a dávají tím revoluci, nesenou těmito mladými progresivisty, čas ukázat, zda je o co stát, než ta jejich revoluce proběhne celospolečensky.

Jo, tobě se nelíbí, má růžový vlasy a tak je to "nereálná" žena a určitě nemůže přeprat reálného Predátora. Jj, ty pevný struktury měly zůstat už dávno a ty bys měl k dani odevzdat ještě desátek a táhnout okopávat brambory, jestli ti je z Ameriky vůbec už proradně progresivisticky dovezli.
Běž se taky už zabít, dědku smradlavej, plesnivej.:D

-15
Reagovat