Taylor Swift obléká svetry a vrací se ke kořenům. Folklore je soundtrack útěku do přírody i k sobě samé

1 011 | Marie Heřmanová | 3. 8. 2020 | Smrčky a pop

Zážitek ze dne na den zastaveného světa a uzavřených hranic nejspíš poznamenal úplně každého. Ovšem zatímco běžní smrtelníci řešili, jak se donutit nesedět na nekonečných zoom schůzích v pyžamu, pro lidi, kteří jsou na veřejnosti a její pozornosti naprosto závislí, znamenala pandemie ještě další výzvy.

Foto: Beth Garrabrant / Republic Records

Herci, zpěváci a influenceři se se zhasnutými reflektory vyrovnávali různě. V českém prostředí jsme si mohli užít absurdních nadávek na totalitu od ředitelů divadel i cirkusu v ulicích, světové celebrity se buď vrhly na charitu, úplně zbláznily a propadly konspiracím (Madonna), nebo se zbláznily a rozhodly kandidovat na prezidenta USA (Kanye West). A pak je tu Taylor Swift, která zodpovědně zrušila všechna svoje veřejná vystoupení až do konce roku 2020, na Instagram sem tam postovala fotky svých koček a povzbuzení pro fanoušky. A mezitím jenom tak mimochodem natočila nejlepší album svojí kariéry.

Folklore se během jednoho týdne od vydání stalo nejstahovanějším albem na Spotify, hitem všech žebříčků a vysloužilo si nadšené recenze ze všech stran – média jako Vanity Fair, Variety, Guardian nebo New Yorker se shodují na tom, že obsahuje nejlepší song, který kdy Taylor napsala (jenom se neshodnou na tom, který z těch šestnácti na albu to je).

Na pompě v karanténě nezáleží

Taylor Swift byla až donedávna ukázkovým příkladem klasického distribučního modelu mainstreamového popu. V době, kdy jiní tvůrci s komunikací i distribucí všemožně experimentují, byl osvědčený postup ve stylu promyšlená kampaň – singl – album – koncertní tour její trademark. Že se něco chystá, se fanoušci většinou dozvěděli ze sociálních sítí, které dostaly nový kabát. Každé další album znamenalo úplně novou estetiku a pro zasvěcené a zapálené fans měla Taylor ve zvyku nechávat různě schované náznaky, ze kterých si mohli domýšlet, třeba čeho se chystané písničky budou týkat.

Změna image a do detailů promyšlená komunikace mohly působit až obsesivně a vlezle. Ovšem co se týče prodejů a přízně publika, fungovalo to skvěle. Album Reputation mělo znamenat vyrovnání se s minulostí, takže ze sociálních sítí zmizely předchozí posty, Taylor začala nosit černou rtěnku, zpívala o pomstě a koncertní choreografii dominoval obří had. Následující Lover úplně otočil a obalil nás všechny v cukrové vatě, duhových barvách a vyprávěl hlavně o tom, jak báječná je opětovaná láska a stabilní vztah oproti všem těm zlomeným srdcím, rozchodům a pomstám z alb předchozích.

Taylor zpívala vždycky hlavně sama o sobě, lidech okolo sebe a skoro výlučně o lásce a vztazích. Feministický The Man na albu Lover byl víceméně první výjimkou z tohohle pravidla. Někdy mezitím se odehrála změna, která k napsání The Man dost možná vedla, kdy se Taylor poprvé za svojí dlouhou kariéru vyjádřila k politice, když podpořila demokratickou kandidátku v senátních volbách v Tennessee. Od té doby se celkem pravidelně vyjadřuje ve prospěch LGBTQ+ práv, na Twitteru otevřeně kritizuje Donalda Trumpa – tenhle přerod byl dobře zachycený v dokumentu Miss Americana režisérky Lany Wilson, který měl v lednu premiéru na Netflixu.

Miss Americana

Festival v Sundance uvedl dokument o popstar Taylor Swift. Kupodivu má smysl koukat 85 minut na krásnou tvář někoho, kdo až do nedávna nesdělil žádný podstatný názor. Miss Americana režisérky Lany Wilson totiž není jen další rutinně natočený portrét celebrity, ale také překvapivě upřímný pohled na cestu hvězdy k dospělosti a vyrovnání se s odvrácenou stranou slávy.

Přečtěte si celou recenzi!

Nebýt pandemie, byla by Taylor právě teď na turné k albu Lover, pravděpodobně pořád ještě v duhových barvách a zamilované atmosféře. Jenže tenhle rok je všechno jinak, než si kdokoliv z nás myslel, a tak se fanoušci místo turné dočkali velkého překvapení, když Taylor úplně z ničeho nic na konci července oznámila, že ještě ten samý den o půlnoci vydá nové album. Ani ne 24 hodin předem, bez kampaně, bez propracovaných náznaků, bez okázalosti a pompy, na kterou jsme byli zvyklí.

V doprovodném postu na sociálních sítích sama napsala, že by za jakýchkoliv jiných okolností hodně promýšlela, kdy je na nové album ten správný čas, ale současná situace jí ukázala, že na té pompě vlastně vůbec nezáleží.

Předchozí Lover znamenal v jistém smyslu završení superúspěšné popové kariéry, která se dá počítat zhruba od alba Red z roku 2012, prvním čistokrevně popovém po countryových začátcích. Kritici i fanoušci spekulovali o tom, kam se Taylor vydá dál. Mnoho z nich vyjadřovalo nostalgii právě po oněch country-popových časech, kdy akustická aranžmá převládala nad těmi bombasticky popovými.

Nehledě na žánr nebo aktuální image, Taylor Swift byla vždycky nejsilnější jako písničkářka a vypravěčka příběhů. Její předností není dechberoucí vokální rozsah (jako třeba u Adele, které taky zpívá poměrně banální love songy, ale její hlas je povyšuje na úplně jinou úroveň) ani experimenty – je to právě chytlavost, určitá intimita a upřímnost jejího projevu, schopnost zprostředkovat každodenní, široce sdílené emoce způsobem, který je přístupný, dobře se poslouchá, ale zároveň byl vždycky velmi rozpoznatelný a specificky její. Folklore je v tomhle smyslu ten nejlepší návrat ke kořenům, který jsme si mohli představit – stojí hlavně a především na vypravěčství a emocionálním, ale nepřepáleném projevu.

Návrat holky s kytarou

Že se náhodně vzniklý volný čas, možnost introspekce a taky dospělost symbolizovaná trochu vyčerpanou popovou kariérou nakombinují právě tímhle směrem, prozradila už estetika vizuálů k Folklore a seznam spolupracovníků. Komě stálého tvůrčího partnera Jacka Antonoffa se na 11 z 16 písniček na albu podílel Aaron Dessner z indie rockové kapely The National. Jediný duet je s Justinem Vernonem z Bon Iver.

Dessnerův vliv je znatelný – tlumený klavír, kytary, náznaky elektroniky, občasné orchestrální aranžmá. Pryč jsou všechny taneční beaty a mohutné sbory. Folklore je utlumená a introspektivní deska. V některých chvílích, třeba při Seven nebo Peace, se člověku vybaví Joni Mitchell,  jindy zase sama Taylor v nejlepších chvílích svého country období. Třeba track Betty je jako vystřižený z dob alba Fearless, ale přesto současný, a nejenom proto, že se v něm používá slovník, který by si šestnáctiletá Taylor určitě nedovolila.

Na tomhle návratu ke kořenům je ovšem nejlepší způsob, jakým v tlumeném, indie nastavení vyniká zmiňované vypravěčství. Kromě odvahy udělat takovou žánrovou otočku, kterou by mnozí mohli považovat za cestu zpátky, je asi největším důkazem toho, že Taylor zestárla a dozrála jako umělkyně i jako člověk, fakt, že poprvé nezpívá především o sobě.

Láska, emoce a přátelství jsou pořád hlavním námětem, ale kromě hravé kytarovky Invisible string nenajdete na Folklore žádný čistokrevný love song. Taylor zpívá o různých druzích vztahů, ve kterých se člověk může v různých obdobích života, včetně těch, které možná neměly nikdy začít (Illicit affairs), těch, které možná měly přetrvat (The 1), a těch, které nejsou tím, čím se zdají být (Cardigan, první video singl z alba a dost možná vůbec nejlepší počin ze všech šestnácti).

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Na The Man v jistém smyslu navazuje Mad Woman, která je ale mnohem sofistikovanější a taky mnohem přímější („women like hunting witches too, doing you dirtiest work for you, it’s obvious that wanting me dead has really brought you two together“ - Kanye a Kim budou mít o čem tweetovat). Taylor sama v doprovodných textech k albu zmiňuje, že nepíše jenom ze své perspektivy, ale i z perspektivy lidí okolo sebe nebo úplně imaginárních osob, a je to evidentně osvobozující pro ní i pro posluchače. Vypravěčství se tak může projevit naplno, jako třeba v „he Last Great American Dynasty, která vypráví příběh Rebeky Harkness, původní majitelky domu na Rhode Islandu, který nyní obývá Swift, výstřední královny večírků a celkově nezvyklé ženy, „the maddest woman this town has ever seen“. Text pak její život přímo propojuje s životem současné majitelky („the loudest woman this town has ever seen“).

Duet s Justinen Vernonen Exile je přesně ten typ písničky, kterou si budete pouštět při melancholických osamělých chvilkách a pořád u ní budete mít husí kůži, a podobně funguje i surreálná My tears ricochet, kde Taylor zpívá metaforicky o svém vlastním pohřbu („If I’m on fire, you’ll be made of ashes too… If I’m dead to you, why are you at the wake?“) a vystihuje pocity z umírajících vztahů bolestně přesně. Elektronický podkres odděluje od zbytku alba This is me trying, která zní trochu jako Lana Del Rey a Epiphany. Orchestrálně-vokální příběh Taylořina dědečka a jeho vylodění na Guadalcanalu, které se volně (a ne úplně logicky) prolíná do současné pandemií paralyzované Ameriky.

Aaron Dessner o tvůrčím procesu (který probíhal kompletně na dálku) řekl, že to byla společná nespoutaná kreativita, neustále přehrávání si nahrávek z telefonů a vzájemné komentování nápadů a nadějně naznačil, že se mu zdá, že tahle spolupráce zdaleka není u konce – a fanoušci a kritici dodávají, kéž by tomu tak bylo. Dessnerův cit pro instrumentálně precizní tlumené aranže, organicky přecházející do epických orchestrálních vrcholů, si se syrovými, ale srozumitelnými texty Swift skvěle rozumí a výsledkem je album, na které jsme bez nadsázky možná všichni celou karanténu doma zavření čekali.

Folklore je album, které zní nejlíp ve sluchátkách v parku v trávě, které si můžete zpívat při jízdě v autě, není to album na večírky a divoké protančené noci. Když ho poslouchám, mám pocit, že Taylor Swift stárne se mnou. Slabost pro ni mám už dlouho a na její country popové písničkářství jsem v dobách alb Reputation a Lover s nostalgií vzpomínala. I ty dvě předchozí jsem se nakonec naučila poslouchat, ale Folklore je nejspíš to, co jsem celou dobu opravdu poslouchat chtěla. Uprostřed lesů, zabalená v onom slavném cardiganu, jak k tomu vizuál Folklore vybízí.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • K ČEMU JE FEMINISMUS V ROCE 2020 Feministky nejsou neukojené sufražetky ani hrozba pro tradiční rodinu. Jsou to ženy jako my... Jako vy. Pátráme po kořenech českého feminismu a předkládáme desatero skutečných problémů, kterým ženy dnes dennodenně čelí.
  • SVOBODNÁ KAMILA ZLATUŠKOVÁ Nejlíp ze všeho ji vystihuje věta: „Žádní pi*usové mi nebudou bránit žít život tak, jak já chci.” Ředitelka festivalu Serial Killer, pedagožka, dramaturgyně, producentka, feministka, aktivistka, manželka, matka dvou synů. Právě zakládá soukromou vysokou školu televizní školu, dokončuje knihu o Čestmíru Kopeckém a připravuje seriál o skladatelce Vítězslavě Kaprálové.
  • LÁSKA NA PRVNÍ SWIPE Michelle Losekoot pro Heroine popisuje, jak se díky Tinderu můžeme seznámit snadno a rychle. Mezi ,hot or not’ se rozhodujeme ve zlomku vteřiny, nepřipravuje nás ale tahle rychlost nakonec o čas?
  • PŘÍLOHA SUSTAINABLE Příloha Sustainable je vytištěná ekologickou barvou, použitou v Česku vůbec poprvé. Představujeme značky, které si udržitelnost kladou za jeden ze svých hlavních cílů. Vysvětlujeme, v čem spočívá tzv. greenwashing. Sledujeme stoupající zájem o secondhandy. A především se zajímáme o to, jak žít a podle čeho se rozhodovat, když chceme planetě pomoct i my.
  • DOKUD NÁS SMRT NEROZDĚLÍ Slibujeme si lásku a podporu v dobrém i zlém. Když ale na společné soužití dopadne stín nemoci, začíná zápas nejen o přežití, ale i o to, zda svůj slib dokážeme dodržet. Život s nemocí je jedno velké tabu, o kterém se málokdy veřejně mluví. Výjimkou byla Bára Rektorová a její partner Vilém Rubeš, kteří o rakovině mozku komunikovali na sociálních sítích. Vilém Rubeš pro Heroine napsal vzpomínku.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Marie Heřmanová

Marie Heřmanová

Marie Heřmanová je výzkumnice, publicistka a novinářka. Pracuje pro Sociologický ústav Akademie věd. Vystudovala sociální antropologii na Fakultě humanitních studií... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Volných míst je pořád dost. Koho teď firmy nejvíc hledají

Ekonomika rostla, nezaměstnanost klesala. Nejsou lidi, hlásily v uplynulých letech firmy, marně se snažící obsadit volná místa. Jak zamíchal...

Peníze

Řekni, proč ty kraje jsou

Pokud nejste z Prahy, máte po čtyřech letech zase příležitost jít ke krajským volbám. Dejme si tedy za pět minut dvanáct krátké opáčko,...

Finmag

Ekonomiku, nebo životy! I v době covidu můžeme chtít obojí

Často se říká, že v reakci na covid je potřeba najít rovnováhu mezi ochranou zdraví lidí a ochranou hospodářství. Předpokládá se automaticky,...

Finmag

Boj o Nejvyšší soud a potratové volby

Donald Trump chce na poslední chvíli před volbami obsadit náhle uvolněné místo v Nejvyšším soudu. Ten je hlavním vykladačem ústavy, rozhoduje,...