Duna je dobrodružství velkolepých obrazů i morálního neklidu. O kolonialismu a mýtotvornosti popkulturní legendy

Fantastika
FenoménFilmPopkultura
Jan Jindřich Karásek
| 2. 11. 2021 | 2 komentáře | 5 647
Duna je dobrodružství velkolepých obrazů i morálního neklidu. O kolonialismu a mýtotvornosti popkulturní legendy
Timothée Chalamet jako Paul Atreides ve filmu Duna.

Duna byla společně s novým Bondem nejočekávanějším filmem tohoto roku. Je příslibem toho, že se po pandemii (snad) vracíme do kin a znovu zažijeme epické příběhy, které přesahují naše životy. Je to snímek, který sice vychází ze známé předlohy, ale přesto dokáže nabídnout novou vizi toho, jak může fantazijní svět vypadat. Vrhne nás zpátky do dětství, a pak nás znovu vrátí do kruté reality.

Román Duna Franka Herberta, podle kterého vzniklo aktuální zpracování kanadského filmaře Denise Villeneuva, byl vydán již roku 1965, a autor na něj navázal dalšími pěti pokračováními. Syn Brian pak po otcově smrti v jeho sérii navíc dlouho pokračoval, byť už s méně pozitivními ohlasy. Na samotnou původní Dunu se pro její nadčasovost i pro dějinné události, které se odehrály dávno po vydání prvního kultovního dílu, navalilo tolik interpretací, že je těžké vybrat jen jednu, natož pak tu svou, originální.

Osou příběhu je osud rodu Atreidů, kteří jsou rozhodnutím galaktického imperátora nově pověřeni kontrolou nad pouštní planetou Arrakis přezdívanou Duna, na které se těží vzácné a žádané koření, které propůjčuje zvláštní schopnosti. V rodu Atreidů vyrůstá Paul (Timothée Chalamet), patnáctiletý chlapec, který je dle mnohých vyvoleným mesiášem, na kterého se dlouho čeká. Na Arrakis se věci velmi brzy začnou hroutit a proti rodu se spiknou rody ostatní, které je dostanou do pasti. Zbylí Atreidové se tak musí spojit s místními obyvateli, fremeny.

Je to eskapismus v nejlepším slova smyslu. Villeneuvovi se povedlo nezkalené dětské nadšení a úžas znovu přenést na plátno – ten údiv nad novým a neprobádaným světem, který se nám otevírá na plátně a vybízí nás do něj vstoupit a nechat se jím zcela pohltit.

Je to příběh o imperialismu, mocenských bojích, politickém pletichaření, válčení, ale taky o konceptu mesiášství. Samotný děj a jeho mytologie je ale natolik komplexní, že by to vydalo na několik článků, a tak zmiňuji pro přehled jen to nejdůležitější. Ostatně nová Duna je především expozicí do tohoto rozsáhlého světa a příslibem, že nás ty nejdůležitější věci čekají až v dalším dílu. Resp. dvou, protože sám režisér už mluví o trilogii

Kolonialismus, mesiáš a ekologie

Původní román se dotýká především kolonialismu, ale také pojednává o potenciální škodlivosti příběhů a mytologií, které si vyprávíme. Ne že by byly špatné samy o sobě. Archetyp mesiáše tu s námi je už od počátku a jeho cílem je dávat morální vzor a smysl životu. Lze ho ale také jednoduše zneužít. V tom spočívá jedna z nejsilnějších interpretačních rovin Duny, tedy to, jak znejišťuje celé dění kolem postavy hlavního „spasitele“.

Revoluce ve fantasy

Když americká spisovatelka N. K. Jemisinová psala první díl trilogie Zlomená země, dospěla do bodu, kdy se musela svěřit své redaktorce s pochybnostmi, jestli je knihu vůbec schopná dokončit. Je možné zpodobnit reálné problémy současnosti ve fiktivním světě, aniž se staly triviálními? Po půlroční pauze knihu nakonec dopsala. Zbytek je takříkajíc historie. 

Revoluce ve fantasy. Hrdinky už nejsou chlapi v sukních

Film začíná záběrem na fremeny v poušti a dívku Chani (Zandaya), která se hrdinovi poté ukazuje ve snech. Fremeni putují impozantní pouštní krajinou a Chani mluví ve voice-overu o kolonizaci jejich národa a o tom, jak jsou zneužíváni pro těžbu vzácného koření. Paul zprvu působí jako vyvolený „rytíř“, který je přijde zachránit. On sám ale ve svých vidinách tuší, že svým konáním započne brutální svatou válku. Aby toho nebylo málo, je velmi brzy zjevné, že jeho rodina s ním má své dlouho promyšlené plány. Na začátku se konflikt může zdát rozdělený na jasné dobro a zlo, ale postupně se toto vidění víc a víc komplikuje. Jen zřídka je cesta hlavního hrdiny ve  velkorozpočtovém blockbusteru tak znepokojivá a dopředu odsouzená ke katastrofě.

Duna působí na první zhlédnutí snad až zahlceně komplikovanými otázkami a nastolenými tématy. Zároveň ale filmu daří zůstat soustředěný a kondenzovaný. Možná právě proto, že se do žádného tématu nepustí příliš hluboce, ale spíš načrtává jak jednotlivé problémy tamního světa, tak celou jeho historii. Mnozí zahraniční recenzenti také správně upozorňují na paradox, kdy velké hollywoodské studio adaptuje za stovky milionů dolarů knihu, která je tak anti-korporátní, ekologicky radikálně aktivistická, a navíc ukazuje náboženství nápadně podobné Islámu jako víru s bohatou a hodnotnou kulturou, která je zde estetizována.

Otevřít se velkému dobrodružství

Duna vypráví primárně obrazem a tichem, což ji dělá také v současnosti dost unikátní. Zažít ji je jako zažít dobrý koncert – nejde jít jen tak domů. O to větší radost je pak po opuštění kinosálu nad Dunou debatovat a zkoušet ji interpretovat. Ústřední těžba koření může z dnešního pohledu připomenout válku o ropu na Blízkém východě. Herbertova předloha vznikla samozřejmě dávno předtím, nicméně Villeneuve a kameraman Craig Fraser tento pocit výraznou obrazovou složkou podporují.

Líbila se vám nová Duna?

Pokud o to stojíte, Duna vám dá potravy k přemítání dostatek. Její síla ale tkví v něčem jiném. Při sledování jsem se neubránil obdivu nejen intelektuálnímu, ale i čistě emočnímu – nad tou vizuální krásou. Je to pocit podobný těm, které jsme zažívali v dětství, když jsme viděli první velkofilmy ukazující nové světy. Ať už to byly Hvězdné války (které z Duny částečně vycházely), Jurský park, Lawrence z Arábie, Pán prstenů nebo třeba Cesta do pravěku od Karla Zemana. Je to eskapismus v nejlepším slova smyslu. Villeneuveovi se povedlo nezkalené dětské nadšení a úžas znovu přenést na plátno – ten údiv nad novým a neprobádaným světem, který se nám otevírá na plátně a vybízí nás do něj vstoupit a nechat se jím zcela pohltit.

Poznali jste odkazy na filmovou klasiku?

Scény s obrovskými základnami v poušti a s bojovými helikoptérami, které vypadají jako velké černé vážky, připomínají válečné filmy z Blízkého východu, jako např. Černý jestřáb sestřelen

Vizuálně se tu několikrát navazuje na kultovní Apokalypsu Francise Forda Coppoly, natočenou podle románu Srdce temnoty, který je dodnes vnímán jako jedna z nejsugestivnějších kritik krutosti kolonialismu. 

Okatým odkazem je tu pak koupel v bahně barona Harkonnena (groteskní, ale vynikající Stellan Skarsgård) s jeho mohutnou plešatou hlavou, která upomíná na Brandova kolonela Kurtze.

Nedivácký hit, co uchvacuje

Filmové zpracování je po většinu stopáže natolik chladné a odosobněné, až je kolikrát s podivem, že producenti vložili 165 milionů dolarů do něčeho ve své podstatě tak nediváckého. Ano, nechybí občasná akce, výbuchy a vzdušné bitvy, ale film po celou dobu působí díky kameře pomalu a rozvážně, až důstojně. Spousta akčních scén se odehrává ve velkých celcích a ve tmě a udržuje nás od děje daleko.

Film si navíc dává načas s expozicí, jako by byl jen poznávací exkurzí do nového světa než skutečným akčním snímkem. Postavy tak působí jen jako figurky na režisérově šachovnici, které mají reprezentovat určité ideály, než aby byly opravdu lidské, ale na to jsme u Villeneuva z jeho předešlých filmů zvyklí (stejně tak jako na absenci humoru). Spousta jednotlivostí tu funguje divácky nepřívětivě, a přesto Duna jako celek působí jako extrémně uchvacující snímek s potenciálem zasáhnout celou generaci (jako v minulosti filmový Pán prstenů nebo Harry Potter). Vzbuzuje údiv nad novostí, která nám v komerčním filmu chyběla.

Duna je fascinujícím úkazem na poli současného hollywoodského velkofilmu, u kterého se dlouho zdálo, že vzdal pokusy o originalitu a po vzoru komerčních videoher tvoří jedno rozšíření univerza za druhým (nejčastěji dnes samozřejmě toho marvelovského). Je totiž svá, a přestože není bez chyb, už její samotná schopnost znovu rozeznít diváckou imaginaci a dát jí nové podněty je hodna chvály. Po dlouhé pandemické době bez velkého kina nás okouzlí jako malé děti, ale po cestě stihne zasáhnout svými temnějšími tóny i toho dospěláka v nás. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Michal Macek | 2. 11. 2021 8:50

jee Duna :) tuhle novou verzi sem jeste nevidel (musim ukecat pritelkyni, ale ona chce na Venom 2 :) ale rozhodne mam v planu na ni jit do IMAXu. V ramci pripravy sem si po letech pustil DVD s Lynchovou verzi z roku 1984 (bohuzel ne directors cut, ktery nemuzu nikde sehnat) a pripomnel sem si, ze pres ruzne vyhrady co k tomu lide maji, to vubec neni spatna verze :) Lynchovi Harkoneni sou super (hlavne baron a Feyd v podani Stinga, ktery me osobne se tam moc libi), ale sem zvedavej na noveho barona, v ukazkach pusobi primo demonicky :) no a pokud se vam bude film libit a knihu ste jeste necetli tak tu samozrejme doporucuju nejvic, je to pecka a hlavne si muzete v hlave u toho promitnout svoji verzi Duny :)


PS: pokud by redakce chtela tip na dalsi film k recenzi, tak zajimavy by byl Posledni souboj ktery je ted kinech (prekvapive pry dost feministicky film :)

+4
Reagovat