Buchty mezi motory
Jestli je nějaký seriál z pohledu feministky nebezpečný, není to Most, ale třeba Sex ve městě. Za servírkou Romanou tuším mnohem reálnější historii než za Carrie v botách od Blahnika.
Petr Kolečko a Jan Prušinovský dokázali s Mostem to, o čem si mohli akademici, akademičky, novinářky, novináři, jakož i aktivisté všech pohlaví nechat jen zdát: udělali celospolečenské téma z xenofobie, rasismu, vnímání chudoby nebo zesměšňování translidí.
Na jejich komediální seriál se dívá 1,7 milionu lidí a hlášky z něj lidoví napříč věkovými, vzdělanostními, voličskými i genderovými vrstvami. Jak se to podařilo?
Tak to ukaž
Umberto Eco vyčítal před lety Hemingwayovi přílišnou popisnost. „Jsem podivný stařec,“ říká hrdina slavné novelky Stařec a moře. „Pak o tom ale, starče, nemluv, ukaž nám to,“ radí Eco. A jestli jsou v něčem tvůrci Mostu vážně dobří, je to ukazování bez okecávání.
Most už samozřejmě schytal i svoji dávku kritiky. Kvůli tomu, jak zobrazuje trasgender hrdinku, kvůli tomu, jak ukazuje Romy a také kvůli tomu, jak zobrazuje ženy.
Jak je to tedy se ženami v Mostu? Dočetla jsem se, že žen je v seriálu málo, že nejsou dost výrazné, a když, tak jsou redukované na stereotyp kurtizány nebo ušlápnuté servírky. Jenže Most je komedie, jejímž základním stavebním prvkem je zveličení a karikatura.
A pozor: karikuje i ženy, i muže. Ženský a mužský svět nelze ani tady oddělit a být genderově korektní v důsledku znamená i to, že pokud můžou být chlapi zobrazovaní jako blbci, můžou taky ženské hrdinky zcela rovnoprávně být blbky. A že v Mostě jsou! Blbství tady má mnoho – odpudivých i sympatických – rovin, stejně jako v životě.
Ženy Mostu
Důraz na karikaturu je podstatný, Most má všechno, co má správná karikatura mít: nadsazení (určitých jevů nebo vlastností), napětí (vyvolané i tím, jak jsou ostatní jevy nebo vlastnosti ignorované), zkratku či redukci zobrazovaného na základní význam.
I proto nemůžeme po autorech chtít složité modelování jednotlivých charakterů. A naopak: na to, jak trefně jsou postavy schematické, doznaly postupně díl za dílem překvapivého vývoje – nejintenzivněji zřejmě v případě Luďana.
Ale i ženské postavy jsou nejen satirické, ale živé a rostoucí. Paní Julišová například, to je balzám na feministickou duši. Miluje auťáky, umí je opravovat, jediným mrknutím na sjetou pneumatiku odhadne, že a kdy praskne, ale přitom umí péct a vařit omáčky.
Je krásná na pohled – a je jí šedesát. Je zprvu úzkoprsá, postupně se ale stává otevřenější i k Dáše. Najde k ní cestu skrze vaření. Nad motorem tahače. To je přece tak nestereotypní evoluce, že jen díky ní musí člověk odpustit Kolečkovi i takovou Ilonu.
Padni komu padni
Ťafky rozdává Most spravedlivě na všechny strany. Své nedostanou jen prsaté zlatokopky s příčeskem, pipiny, otevření rasisti a šovinisti, ale i sluníčkáři.
To když životní ztroskotanec Luďan, omezený čtyřicátník, dostane z Blanky, aktivistické holky z gymplu, přiznání, že ona by s Romem nikdy nechodila.
Servírka Romana miluje majitele hospody Edu. Spí s ním ne proto, že je šéf, ale proto, že ho má opravdu ráda. Není žádným prototypem feministické hrdinky, to jistě ne, ale její postava je méně nebezpečná než třeba postavy mnohých samostatnějších žen v seriálech napříč produkcemi.
Raději budu sledovat Romanu z Mostu, jak sekáčkem vydobývá zmrzlý knedlík z mrazáku, protože za ní tuším silnější historii než za Carrie Bradshawovou ze Sexu ve městě v botách od Blahnika, která je mnohem stereotypnější Popelkou (včetně těch střevíčků) a které jde jen o to najít tu pravou lásku, ach.
No a Dáša? Té se vyčítá, že stereotypně špulí zadek i pusu, a když není v dosahu nikdo, na koho by to dělala, pořizuje si aspoň selfíčka. Ne každá transosoba nutně musí projít operací. Ale když už jí projde, předpokládám, že si musí sama sebe „nakoukat“, sžít se s novým tělem. Ani u ní není schematičnost nijak hrozná.
V Mostě plném ztroskotanců je nakonec tou nejvíc kladnou postavou „transka“. Její návrat do rodného města je navíc hybatelem děje. To díky ní se věci dávají do pohybu, ostatní postavy kvůli ní procházejí nějakým vývojem a v řadě katarzí se z nich stávají lepší lidi.
Šlo by to vůbec korektně?
Petr Kolečko v rozhovoru pro Deník N prohlásil: „Mám rád spíš ragby než fotbal, mám radši sex se ženskou než si s ní sáhodlouze povídat.“ Pobouřil tím některé ženy i muže. Není na tom ale nic moc nefeministického nebo nekorektního, navíc v kontextu celého rozhovoru není Kolečko žádný nabubřelý šovinista, ale úplně normální chlap. Člověk.
Na konto českého rasismu říká mimo jiné i tohle: „Pro mě je třeba nejrasističtější postava v seriálu Ilona. Hlavní problém je v lidech ze střední vrstvy, v babičkách, tetkách, které to v sobě mají hluboce zakořeněné celý život, aniž by to komukoli řekly.“ To je přesné. Tak přesné, že by to politicky korektně neřekl žádný akademik, který rasismus či xenofobii v české společnosti dlouhá léta zkoumá a přednáší o ní: slovo jako tetka, které nám dává pochopit, o co jde, by nevypustil z akademických úst.
A kritika středních vrstev? Vždyť to jsme my! Právě a jen někdo aspoň trochu nekorektní mohl napsat seriál, který tak trefně ukazuje, jací jsme.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
