Vogue: Tanec utlačované subkultury proniká do mainstreamu

20 259 | Jana Patočková | 3. 3. 2020 | Taneční subkultura

Vogue je styl tance, který vzniknul v afroamerických newyorských klubech v osmdesátých letech. Jméno si půjčil od známého módního magazínu, protože se inspiroval pózami, které v něm předváděly supermodelky. Tohle specifické rytmické pózování přežilo dodnes, a stejně tak přežívá, roste a dýchá subkultura, ve které se zrodilo – ballroom.

Černobílý klip Madonny k hitovce Vogue zahýbal v roce 1990 hitparádami a ukázal světu tanec, pro který je charakteristické pózování, vyjádření rukama a další expresivní pohyby – vogueing. Ve stylizovaném videoklipu Madonna à la Marlene Dietrich svůdně šeptá, dramaticky si rámuje obličej rukama a kolem pózují tanečníci jako antické sochy. Elegantní, aristokratičtí, nedotknutelní, krásní.

Madonna je vogueovou kmotřičkou, která dokázala vyčmuchat potenciál v subkulturním umění a přetvořit ho do blýskavého popového produktu. Ostatně v módě tenhle mechanismus funguje celé 20. století. I mně se její videoklip zaryl pod kůži – jako dítě devadesátek to tak mám s většinou Madonniných klipů. Ale až nedávno jsem se začala zajímat o kontext LGBTQ+ subkultur, pro které může být životní styl, který později hltáme jako trend, mechanismem přežití v nepřátelské společnosti.

House of Ninja

Vogue neminul ani Českou republiku, v tomhle příběhu konkrétně Michala „Ninju” Černého, který v USA v roce 2011 studoval tanec a v nejrůznějších kurzech oťukával, co by ho mohlo bavit. Sešli jsme se na kafe, aby mi vyprávěl o tom, jak s voguem začal a kam ho to posunulo. V roce 2013 se na nějaký čas odstěhoval do New Yorku a začal se naplno věnovat studiu streetových tanečních stylů, choreografii a současnému tanci na Broadway Dance Center. Vogue dělal mimo školu, chodil na parties a nasával atmosféru ballů. A v rámci ballroomu také ve vogueových disciplínách soutěžil. „V Madonnině klipu byli tanečníci z House of Extravaganza. Použila jen pár ballroomových tanečníků, další byli prostě  profesionálové, kteří se naučili vogueovat,“ přibližuje mi pozadí vzniku legendárního videoklipu a vypráví mi o svém členství v House of Ninja, který je jedním z původních ballroomových uskupení.

Filmy a seriály, které vás donutí tančit v obýváku

Oceňovaný dokument Paris Is Burning (1990) vypráví o newyorských ballroomech konce 80. let, seznámí vás s legendárními členy komunity i její terminologií. Snímek Burn the House Down (2019) sleduje epizody ze života členů současné pařížské vogue scény. Nechybí umělec Kiddy Smile, jehož největší mediální „zářez“ byl dj set s vogue tanečníky v Elysejském paláci pro prezidenta Macrona. Film Strike a Pose (2016) mapuje životní cesty deseti tanečníků z legendárního Madonnina turné Blonde Ambition. Zájem o ballroomovou scénu nejen v USA zažehl seriál Pose (FX/Netflix), který představil mimo jiné queer a trans hvězdy Billyho Portera, Mj Rodriguez a Indii Moore. Na vlně vogue trendu se veze i HBO, která letos plánuje soutěžní reality show Legendary, kde se o hlavní cenu poperou pětičlenné taneční houses.

Založil ho tanečník a choreograf Willy Ninja v roce 1982 a objevil se také v oceňovaném dokumentárním filmu Paris Is Burning. Prostřednictvím tanečníků, jako byl Willy a jeho nástupce Benny nebo zmínění choreografové z House of Extravaganza, se tanec vogue začal díky kurzům, stážím a vystoupením šířit i mimo USA a v průběhu let věhlasné newyorské houses zapustily kořeny i v Evropě – dnes je srdcem evropské ballroomové kultury Paříž.

„Soutěžení mají ballroomy v DNA. Já to beru jen jako jeden z prvků. Baví mě to tím, co mi to dává, jako umělecké vyjádření. Soutěže mě často odradí. Nebaví mě ta politika, často jsou tam na sebe moc ostří. S tím prostředím je spojená určitá míra teatrálnosti a předstírání ‚já jsem tohle a támhleto‘ a houses jdou přirozeně proti sobě. V českém a evropském prostředí je vyhrocenost menší, ale v Americe do sebe fakt jdou. Zažil jsem i agresivní bitky, kdy se před klubem parta lidí pobodala. Ten klub se pak zavřel. Já to začal dělat na popud jednoho ze svých vzorů, Bennyho Ninjy. Když jsem poprvé viděl jeho vystoupení, tak mě strašně bavilo brutální sebevědomí, které z něj vyzařovalo,“ vzpomíná Michal a dodává, že pro lektora vogue je budování sebevědomí nezanedbatelným přínosem, který se z téhle taneční disciplíny dá odnést do života.

Nabízí se otázka, jak je těžké dostat se do vyhlášeného houseu. Michalovi to trvalo tři roky, spoustu komunikace, scházení se s členy na lekcích, chození na bally, studium ballroomové kultury a toho, jak konkrétní house funguje. Někdy je nezbytným krokem k členství výhra grand prize, tedy hlavní ceny v rámci ballu, někdy stačí dokázat svoje schopnosti, znalost prostředí a sednout si s ostatními členy na osobní rovině – jako právě u Ninjů, kde tlak na výhry není tak velký. 

Od Madonny po Rihannu

Michal byl i prvním tanečníkem, který u nás vogue začal aktivně vyučovat. Působil na HAMU, DAMU, v rámci tanečních škol, hodně cestoval a pořádal workshopy. Česká scéna se ovšem během posledních pár let rozrostla a Michal není zdaleka jediný, kdo se tu téhle disciplíně věnuje. Lana Ebony je mladý ukrajinský tanečník žijící v Praze, který na vogueing narazil na internetu a řekl si, že to musí umět taky.

„Zkoušel jsem to sám doma podle videí, která jsem si zpomaloval, abych okoukal techniku,“ vypráví a dodává, že brzy poté narazil na tanečnici Oli, která vogue v Čechách učila. Lana patří do původního amerického House of Ebony, který má svou pařížskou pobočku a členy v dalších státech. Ačkoli má ballroom a jeho disciplíny včetně vogue pevná pravidla, také se neustále vyvíjí podle potřeb živé komunity. Podle Lany je dnes zastoupení genderových identit a LGBTQ+ spektra co nejširší a zrcadlí, kam se queer komunita vyvinula. 

„Ta kultura má afrolatino transgender kořeny. Dnes bych řekl, že je to ještě pestřejší. S celosvětovým rozšířením do ballroomu začaly přicházet ženy, tedy nejen trans ženy, ale i cis ženy, bílí queers, prostě kdokoli. Ta kultura byla založená na binárním genderovém rozdělení, i kategorie, ve kterých se soutěží, jsou rozděleny na ‚mužské‘ a ‚ženské‘, nicméně nedávno se začaly dělat i nebinární kategorie. Postupně se to otvírá. Je v tom jistý paradox. Původní členové komunity na binárním rozdělení trvají, protože to k patří k hodnocení v rámci těch performancí, zároveň ale chápou, že právě ballroomová komunita je safe-space, a vytváření nových kategorií vítají.“ 

Taneční prvky a kategorie

Lana Ebony

Vogueing je jednou z kategorií, ve které se soutěží v rámci „balls“. Obsahuje prvky jako catwalk, duckwalk, spin, dip a performance. V rámci soutěžního vystoupení nejde jen o sled prvků, ale o jejich osobní interpretaci. Tančí se podle podkategorií na klasické beaty housové hudby nebo na deep house a jeho variace. Ballroomové kategorie nejsou jen taneční, patří sem i kategorie typu face, kde se scénicky předvádí tvář, a spousta dalších.

„Na ball se může přijít podívat kdokoliv. Musí být dostupný jak pro diváky, kteří by si měli užít jedinečnou atmosféru, ale zároveň to musí být safe-space pro voguery a další vystupující, pro komunitu. Některé z kategorií jsou dost vyzývavé. Třeba kategorie sex siren, kde performer ukazuje, jak je sexy, nebo kategorie body, kde ukazuje, jak má krásné tělo. Komunita dává divákům možnost přijít se podívat, s tím, že budou respektovat naše pravidla. V Praze jsme pár ballů s mezinárodním zastoupením uspořádali, třeba v rámci Prague Pride,“ vypráví Lana o nezbytných pravidlech ballroomových akcí. V rámci Česka a Slovenska funguje také původní Kiki House of Velvet, který sdružuje české a slovenské tanečníky, kteří jsou sami členy větších mezinárodních houseů.

Přežít a žít navzdory systému

Místem pro bezpečné sebevyjádření je ballroom z podstaty. Vzešel z undergroundových newyorských tančíren, kde se scházela afroamerická a latino LGBTQ+ komunita, aby zapomněla na příkoří, která zažívala v každodenním životě. „Většinová společnost má svoji zábavu, chodí na baseballové zápasy, fotbal… my máme bály. A ty patří jen nám,“ vysvětluje ve filmu Paris Is Burning jeden z návštěvníků pařížských ballroomů a jiný dodává: „Znáte Alenku v říši divů? Bály jsou jako projít skrz zrcadlo do světa, kde je vše tak, jak má být. Na rozdíl od Alenky to tak totiž v reálném světě není.“

Důležitým prvkem celé subkultury byla „realness“, tedy schopnost dokonale napodobit realitu. Realness znamenala splynutí s každodenností společnosti, která minoritám neměřila rovným dílem. Když jste se šli ucházet o práci, nikdo nesměl poznat, že jste gay. Společenský tlak a odsuzování pak vedly k teatrálnímu vyústění na tanečním parketu, kde jste se mohli konečně stát, kým jste chtěli. Právě tato dovednost umožnila členům komunity na pár hodin vytvořit iluzi dokonalého života, který jim nebyl umožněn. „Jako černý teplý kluk se nestanu manažerem s kufříkem a luxusními hodinkami, ale můžu tak vypadat a dokázat, že na to mám,“ popisuje jeden z protagonistů filmu Paris Is Burning proces asimilace a nápodoby potvrzující bytí. Bytí, které pro spoustu členů komunity znamenalo přežívání – často bývali vyhozeni z domu pro svou sexuální orientaci a pak se uchylovali pod křídla houseů, které fungovaly jako dětské domovy. 

Madonna tehdy pár klukům pomohla splnit si sen a věnovat se tanci na profesionální úrovni. Jenže kvůli tomu se subkultura vogue částečně rozmělnila v mainstream, ať už jde o hudbu, nebo o módu. Michal zmiňuje například Rihannu – velkou fanynku vogueu, členku House of Mugler a občasnou porotkyní v ballromových panelech. A stejně tak, jako se původní houses jmenují po věhlasných módních domech, dnešní módní tvůrci se inspirují kreativitou členů ballroomu.

„Nejsem zastáncem tvrzení starší generace, která je často proti pronikání do mainstreamu,” vysvětluje svůj přístup Michal. „Mám pocit, že čím víc si něco schováváš jen pro sebe, tím víc to paradoxně zabíjíš. Nedostává se to ven a nepředává dál. Bohužel pak vzniká i spousta nesmyslů, co se týče hudby, nesprávná terminologie a tak dál. Ale i díky nesmyslům, jako třeba písnička Tens od Jennifer Lopez, která je inspirovaná ballroomem, ale používá špatnou terminologii, může vzniknout zájem a třeba právě seriál jako Pose. Dobrá cesta je nejít proti kořenům, dělat to správně, používat správnou terminologii a správnou hudbu. Obecně také platí, že by se měl dávat voguerům větší kredit. A když vám zavolá producent z velké show, jakou je třeba soutěž RuPaul’s Drag Race, tak do toho jít, a ne brblat, že je to komerční hovadina, protože pak angažují známější jména, v tomhle případě Todricka Halla, Janisse Marshalla a další, což jsou sice skvělí choreografové a tanečníci, ale nejsou to vogueři,“ dodává.

Ballroom pro mě zůstává živým paradoxem. Je to příklad postupů, kterými si utlačovaná menšina dokázala vybudovat vlastní kulturu a prostor, ve kterém byla v bezpečí. Tam se zrodil tanec, který dodnes nepřestává fascinovat mainstreamový pop a módní tvůrce. Tanec plný svobody, hrdosti a sebevědomí. A ten je dodnes živý stejně jako ballroomová subkultura. Přes dramatické zákruty sociální represe i přes vykrádání povrchními trendy.

(Foto: titulní Michal Ninja / archiv Michala Ninjy; Lana Ebony / fotil Robert Cane)

Vychází nové číslo Heroine!

V NOVÉM ČÍSLE NAJDETE:

  • A nevadí ti, že je mi dvanáct?

Když jsem odcházel z kina po neveřejné projekci dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, honila se mi hlavou jediná myšlenka: všem chlapům, co tohle někdy udělali, bych nejradši uřezal koule. Anežka Pithartová si v dokumentu zahrála jednu ze tří „dvanáctiletých“ figurantek. Byla to její první herecká role.

  • Kdo se postará o matku?

Každé dvanácté dítě se u nás narodí příliš brzy. Péče o takové dítě je špičková, zapomínáme ale na ženy, které je porodily. Text od Alžběty Samkové.

  • Mám ráda fotbal. A vy můžete taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo, obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj, mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku v sobě může objevit každá z nás.

  • Krize touhy

Mít dobrý sex na začátku vztahu dokáže každý. Po pár letech je to umění. Dobrá zpráva: dá se naučit. A ne, nemusíte kvůli tomu začínat s gymnastikou.

  • Vztek matek. Nikdy nevíš, co v tobě dříme

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která na vztek platí, připomíná bojové umění aikido: nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

A MNOHEM VÍC... PŘEDPLAŤTE SI HEROINE JEŠTĚ DNES!

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Krize rodí příležitosti. Startupy očima expertů

Jak se daří startupům v době koronavirové? Chopí se dravé firmy příležitosti? Na co se mají připravit ty, které chtějí uspět?

Peníze

Zvýšení důchodů 2021. Spočítejte si, kolik dostanete

Průměrná starobní penze poprvé překoná 15 tisíc. A poprvé poroste o speciální důchodcovskou inflaci.

Finmag

Někdy musí politici dělat rozhodnutí, která nelze opřít o veřejné mínění

Pokud lidé vnímají odborný konsenzus, mění i své chování, říká v rozhovoru pro Finmag sociolog Matouš Pilnáček, který zkoumal proměny důvěry...

Finmag

Matematik ke covidu: Dejte data, nebo volejte věštce

„Jako matematickým modelářům nám zbývají jen oči pro pláč, nemáme data,“ říká matematik Tomáš Fürst. „Fascinovaně přitom hledím na jiné...