Drag. Když nemůžeš být sám sebou, buď královnou

17 044 | Jana Patočková | 6. 8. 2019 | 2 komentáře | Popkultura

Drag je formou přežití, říká v rozhovoru pro Vulture praotec i pramáti současného popkulturního fenoménu Drag Race – RuPaul Charles. Jeho soutěžní reality show díky streamovacím službám obletěla svět a zavála tuhle zábavu a životní styl i k nám.

Viděli jste nejnovější videoklip Taylor Swift? Ten, kde se v kostýmu obřích hranolků objímá v usmiřovacím tanečku se svojí nemesis Katy Perry převlečenou za cheeseburger? Kolik královen, které prošly televizní reality show RuPaul’s Drag Race, jste v klipu, kde je jedno queer cameo za druhým, poznali? Pokud vůbec netušíte, pak vám možná uniká velký kus současné popkultury. A to je škoda!

Ať jsi kdokoli, vítej!

Je sice teprve osm večer, ale v klubu už pár desítek lidí tančí v rytmu současného popu. Většina návštěvníků srká drinky, kluci, holky, pánové, dámy i všichni mezi tím. Jazyková změť návštěvníků je babylónská, stejně jako outfity, které se tu míhají. Výrazný make-up, všechny barvy duhy, paruky, podpatky vyšší než průměrný plat v České republice, kožené kšírky, třpytivé vousy, vějíře.

Byla tu potřeba a touha po sebedefinici, jiné, než jakou měl pro „hříšníky, co skončí v pekle“ dobový tisk, společnost i vaše vlastní rodina.

Hranice genderu se stírá v nekonečném spektru sebedefinice návštěvníků. Na pódiu moderátorka večera v bryskních stand-upových kouscích stírá nejen publikum, ale zapojuje i další vystupující, kteří se střídají, tančí, zpívají, předvádějí se a baví sebe i diváky. Publikum se směje, tleská nebo v odpověď na hlášky luská prsty. Podobnou atmosféru na běžné diskotéce nezažijete. Celý sál výská nadšením, když jedna z vystupujících v dokonale osobité imitaci Ariany Grande hodí na pódiu záda v propracovaném prvku, kterému se říká death-drop.

Vítejte na drag-show, večírku, kde hlavní hvězdy večera inspirují humorem, nadsázkou a září v nekonečných odstínech ženskosti. Všichni jsou tu sami sebou a tyhle královny nejvíc. Může se to zdát jako paradox, že k vyjádření osobnosti může posloužit paruka a dokonale padnoucí bodýčko. Ale když nemůžete být sám sebou, můžete být královnou.

Když ti to nedovolí společnost, vytvoř si vlastní

Pojem drag pochází z britského slangu. V divadelním prostředí se tak koncem 19. století označovali herci, kteří hráli ženské role. Z převlékání šatů, které bylo spíše z nouze ctností, se stala specifická forma umění, která kombinuje mnoho dovedností a je neodmyslitelně spjatá s queer kulturou.

Záběr z legendárního dokumentu "Paris is Burning" (1990)

Umění dragu, jak je známe dnes z televizních obrazovek díky popularitě reality show RuPaul’s Drag Race, má kořeny na newyorské afroamerické queer scéně sedmdesátých let. Být černý, Hispánec nebo cokoli mezi tím, a navrch queer, nebylo něco, čím jste se chtěli chlubit. Naopak. Nebylo výjimkou, že vás po coming-outu rodiče vyhodili z domu. Často jste skončili na ulici, bez práce, bez budoucnosti.

Byla tu potřeba a touha po sebedefinici, jiné, než jakou měl pro „hříšníky, co skončí v pekle“ dobový tisk, společnost i vaše vlastní rodina. Touha ukázat světu nebo aspoň lidem kolem vás, že si zasloužíte respekt. Že si zasloužíte přesně to, co ostatní – všechno to, co jste denně vídali na lesklých stránkách módních magazínů, které jste si pečlivě vystřihovali a lepili si na stěnu v pokojíku. Zasloužíte si být hvězda, stejně jako všechny supermodelky, zasloužíte si slávu a peníze, jako byznysmeni s drahými značkovými kufříky a kanceláří na Manhattanu.

Královna plesu

Z potřeby vytvořit komunitu, která se podporuje a čelí světu „tam venku“ mimo jiné tím, že si k němu stvoří svůj vlastní paralelní svět, se zrodila kultura „ballrooms“ – plesových večírků, jejichž oblíbenost byla na vrcholu v 80. letech. Tyhle večírky byl svět sám pro sebe. Kromě tance a zábavy až do rána se zde konaly soutěže, které připomínaly trošku klání královen krásy, trošku módní přehlídky, trošku přebor v tanci a trošku gymnastická cvičení. Možnost účastnit se těchto soutěží se staly pro aspirující drag queens tím, čím je pro herce nominace na Oscara nebo pro krasobruslaře účast na olympiádě.

„Ball [ples] je setkání lidí, kteří nejsou jinde vítáni, je to oslava života lidí, které zbytek světa považuje za méněcenné. Jsou tu kategorie, na které se připravuješ, vyšňoříš, jdeš je a pak se hlasuje. Vrcholem je získání ceny. Hlavní cena nejsou peníze, ale můžeš si udělat jméno, stačí jen párkrát vyhrát,“ vysvětluje Blanca, jedna z hlavních postav seriálu Pose (FX/Netflix), ve kterém můžeme sledovat trnitou cestu vzhůru ballroom hiearchií.

Klan Matka

V ballroom kultuře to byly hlavy klanů (houses), které se o své členy staraly a suplovaly mimo jiné i roli biologických rodičů. Přicházely s nápady na soutěže, měly hlavní slovo při vymýšlení choreografie, kostýmů a celkového provedení exhibice v rámci plesů. Častokrát zajišťovaly svým příslušníkům klanu střechu nad hlavou, jídlo a další potřeby běžného fungování. „Klan je tvoje adoptivní rodina, kterou si sám vybereš,“ říká v pilotním díle seriálu Pose hlavní hrdinka Blanca mladému pouličnímu tanečníkovi, kterého verbuje do svého klanu. „Já jsem House Mother.“

Plesy přitahovaly aspirující tanečníky, zpěváky, choreografy i děcka, která nevěděla, co se sebou, a východisko hledala na tanečních parketech s podobně naladěnými souputníky. Ballroomy se staly také důležitou součástí života trans osobností, jednou z možností, jak se vyrovnat a žít svojí trans-identitu. Později se přidala také HIV/AIDS osvěta, vybíraly se peníze na léčbu a podporu nemocných.

Na plesech se v mikroměřítku odehrával celý svět „tam venku“, rozdělený do kategorií, ve kterých jste mohli excelovat. Tenhle autentický předobraz RuPaul’s Drag Race odrážel touhu marginalizovaných zazářit. Kategorie, ve kterých se dalo soutěžit, odrážely americkou bílou vyšší třídu. Mohli jste projít catwalk jako manažer, supermodelka, aristokrat, školačka, muž z vyšší společnosti na dostizích v Ascotu atd.

Převážně afroameričtí queers na pár metrech čtverečních nastavovali zrcadlo americké společnosti osmdesátých let a imitovali jí. Byla v tom špetka parodie, dávka přehánění a ještě větší dávka exprese. „V reálným životě nikdy nebudeš manažer. Když seš černej, tak máš potíž se dostat kamkoli, a když už se to povede, tak těm, co jsou hetero. V ballroomu můžeš být tím, kým chceš. Ukazuješ světu, co bys mohl být, kdybys dostal příležitost, protože tak dokážeš vypadat. A to je naplňující.“ To říká jedna z postav kultovního dokumentu, který mapuje newyorskou ballroom scénu osmdesátých let, Paris is Burning.

Letem drag světem

Umění travestie a dragu tu bylo před tím, bralo si inspiraci ze světa kabaretů a klasických hollywoodských div. Počátky kabaretních drag vystoupení se datuje k začátku 20. století, když do americké kultury pronikl z kontinentální Evropy trend vaudeville kabaretů – vystoupení, která kombinovala humor, tanec, hudbu a burlesku. Představování ženských postav se stalo jednou ze stálých a oblíbených čísel.

Definitivně se svět drag performance a gay kultura propojily v USA ve 20. letech 20. století během prohibice. Tajné kluby, kde se konzumoval alkohol, v té době posloužily jako místo, kde se queers mohli v rámci možností setkávat a volně se bavit. Jedním ze svobodných projevů byla i drag vystoupení, přejímání ženské identity a vystupování v ženských šatech.

První královna

Drag show zorganizovaná Sabrinou v roce 1967 dokumentuje film The Queen, který se v následujícím roce dostal do oficiálního výběru festivalu v Cannes a stal se jedním z milníků queer kultury po celém světě. 

Tento typ podzemních barů přetrval s queer kulturou dlouho po konci prohibice. Nezákonné byly jakékoli veřejné projevy spojené s homosexualitou, i společný tanec nebo podávání alkoholu homosexuálům. I přesto se komunita v podzemí rozrůstala, ačkoli policejní razie a perzekuce byly na denním pořádku. Důležitým středobodem queer kultury se v 60. letech stal klub Stonewall v newyorské čtvrti Greenwich Village, které se stalo epicentrem několika protestů proti utlačování queers.

V klimatu boje za svobodu jedince se rodila nejrůznější protestní hnutí s jediným cílem – dekriminalizace homosexuality, svobodný projev queer kultury, právo na důstojný život, ať je člověk jakékoli sexuální orientace, a genderové identity. Jedním z pokusů, jak destigmatizovat queer kulturu, byly přehlídky, které organizovala drag queen aktivistka Flawless Sabrina pravidelně od konce 50. let 20. století.

Drag queens se představovaly široké veřejnosti ve stylu v USA tolik oblíbených soutěží krásy (pageants). Tyhle zábavné „Miss Drag“ se častokrát musely potýkat s mravnostní policií – v některých státech USA existovaly zákony, které zakazovaly veřejné převlékání do šatů druhého pohlaví. Flawless Sabrina se svým ansámblem královen byla několikrát zatčená a nebála se v ženských šatech a s ženskou identitou vystupovat v televizních talk-shows, což byla věc více než nevídaná.

Work!

Ballroom scéna přinesla něco nového. Otevřela možnost předvést se, i když jste neměli na nákladný kostým plný štrasových kamínků, neholdovali kabaretu klasického střihu ani starému Hollywoodu, nebyli jste typickou „pageant queen“ – tedy královnou krásy, byli jste z nuzných poměrů, a navíc jiné barvy pleti. Ballroom kultura demokratizovala už tak marginalizované umění a otevřela je všem napříč queer komunitou. Stačilo „makat“. „Work“ nebo „werk“ bylo ostatně slovo s ballroomem neodmyslitelně spjaté, je přímo v jeho DNA. „To work“ byla dokonalá příprava a následná prezentace na plesovém catwalku. „To werk“ znamenalo vyhrávat, ale v přeneseném smyslu také přežívat, abyste mohli žít ve svém mikrovesmíru a panovat v něm.

Plesovému vrcholu týdne předcházely důkladné přípravy, šití kostýmů, hledání inspirace, občas i nějaká ta krádež v butiku. A kolem plesů se začala utvářet ucelená struktura rodinných klanů, které mezi sebou soupeřily. Některé z nich jsou dodnes aktivní a legendární. Klany La Beija, House of Extravaganza nebo House of Ninja byly dobovou subkulturní obdobou Monteků a Kapuletů. Souboje byly na denním pořádku.

Seriál "Pose" (u nás Netflix) už má naplánovanou třetí sezónu. Zdroj: Imdb

Na rozdíl od hip-hopových battlů, které měly pouliční charakter, se bitvy rodin přenesly na parkety a měly podobu specifického expresivního tance, který kombinoval hiphopové (breakdance) prvky, catwalk, pózování jako z módního magazínu a gymnastické skills hodné břišních tanečnic nebo hadích žen. Tahle disciplína je známá jako vogue a zpopularizovala jej ve světovém měřítku o několik let později zpěvačka Madonna ve stejnojmenné písničce (mimo jiné ve spolupráci s tanečníkem Willym Ninjou, zakládajícím členem House of Ninja).

Ovšem nejen tancem a krásou můžeš porazit rivala a ukázat, kdo je tady královna a komu „patří všechno“. („You own everything“ je další z legendárních hlášek). Kromě catwalků v kostýmech, soubojů ve vogueování a všeobecnému předvádění si přidejte ještě jeden nezanedbatelný element, který dělá drag dragem: umění shadeu a readingu. Ve zmíněné bibli ballroom scény Paris is Burning jeden z drag umělců popisuje umění shadeu hláškou: „Nemusím ti říkat, ty jsi ošklivá… Nemusím ti to doslova říct, protože ty víš, že jsi. A to je shade.“

Umění slovně zpražit rivala tak, že ho necháte beze slov, urazit, ovšem tak šikovně, že si to bude chtít nechat natisknout na vizitky. I tohle „subtilní umění urážky“ má původ v pouličním battlování gangů a kombinuje v sobě podivné ovzduší represe společnosti, která nešla pro urážku „těch jiných“ daleko, se špičkováním z dívčích šaten. Královskou disciplínou umění dragu je pak lip-sync – schopnost dokonale napodobit text písničky. Ale nejen to. Strhující lip-syncování zahrnuje celkovou performanci: divák musí s královnou na pódiu písničku prožít, performerka diváka musí vtáhnout pohybem rtů, tancem, kostýmem a předat mu náladu a energii, která je v písničce obsažená. Mistrné napodobovaní popových ikon od kostýmu po hru rtů při zpěvu nebo svébytná interpretace popových div ve vlastním stylu je vrcholnou dovedností každé drag queen.

Kouzlo osmdesátek

Osmdesátá léta znamenala nejen boom kultury ballroomů, ale i uměleckého experimentování s identitou, které přirozeně muselo objevit drag a chopit se ho jako jednoho z výrazných výrazových prostředků. Od praotce genderfluidních hrátek s identitou v populární hudbě Davida Bowieho přes Petea Burnse po Boy George.

Jak oslovit královnu?

Pakliže je v dragu, neměli byste šlápnout vedle, když ji oslovíte uměleckým jménem, ke kterému bude přisouzena genderová identita (obvykle ženská). Nicméně chybu neuděláte, když se nejdříve zeptáte. Líná huba, holé neštěstí. Respektuj svoje královny a mluv s nimi tak, jak bys chtěl(a), aby ony mluvily s tebou. Ale pozor, královna nikdy nejde pro shade daleko!

Populární hudba napříč žánry během této dekády plně rozvinula potenciál cross-dressingu, ať už šlo o čistě vizuální appeal v podobě glam-rockových vyčesaných hošíků s výrazným make-upem nebo o hlubší zkoumání identity jedince. Osmdesátky zafungovaly jako odrazový můstek do mainstreamu – od devadesátek už byl střední pop-proud pomalu připravený na to, aby do něj drag vstoupil naplno. A jeho ambasadorem byl RuPaul, civilním jménem Andre Charles.

Narozen v San Diegu, vystudoval performance art v Atlantě a koncem 80. let se přestěhoval do New Yorku, epicentra ballroom kultury a vznikající klubové scény. V nočních klubech se vypracoval a stal se klubovou stálicí. V roce 1993 vydal svůj debutový singl Supermodel (You Better Work) a následovalo stejnojmenné album. Hned zkraje devadesátých let se neváhal zapojit do charitativních akcí na podporu osvěty AIDS, stal se prvním drag umělcem, který byl tváří kampaně nadnárodní značky dekorativní kosmetiky.

V roce 1996 odstartovala na VH1 jeho první talk-show s hosty napříč současnou popkulturou – od Diany Ross přes Backstreet Boys po Duran Duran. Od roku 2008 začal RuPaul produkovat svoje životní dílo – zábavnou reality soutěž RuPaul‘s Drag Race neboli „Hledání americké drag superstar“. Poprvé jste si tuhle zábavnou jízdu mohli pustit na LOGO TV v roce 2009. Od té doby uplynulo deset let a dalších deset řad (celkem má nyní na kontě úctyhodných jedenáct sezón). Chystá se britská verze a loni se lokální verze dočkali třeba i thajští fanoušci.

Co dělá tuhle reality tak oblíbenou nejen mezi queers, ale i u širšího publika? Dokonce tak oblíbenou, že si odnesla v roce 2018 rovnou několik ocenění Emmy v kategorii nejlepší soutěžní reality show nebo nejlepší moderátor reality show?

Až na vrchol

RuPaulova zábavní soutěž stojí na veskrze amerických základech reality TV. Podobně jako ballroom kultura imitovala bílé boháče, RuPaul umně narouboval afroamerický ballroom na bílou televizní popkulturu. Hledání americké drag královny je verzí jiné úspěšné soutěžní show America’s Next Top Model šmrncnuté Project Runway. Aspirující královny se musí předvést v rámci módní přehlídky nejen jako modelky, ale musí si umět zhotovit kostým, předvést se v nejrůznějších talentových soutěžích, zvládnout komediální skeče, natáčení videoklipů, focení bizarních editoriálů.

"Drag může být nebezpečný. Dělá si legraci úplně ze všeho," říká RuPaul Charles.

Mother Ru“ je pro soutěžící nejen tvrdým porotcem, ale v rámci svého „mateřství“ také mentorem a rodičem. Diváky drží u obrazovek nejen vizuálně přitažlivá show, ale také lidské příběhy, slzy soutěžících, když se svěřují s odmítnutím vlastní rodinou, se šikanou nebo smrtí svých blízkých.

RuPaul’s Drag Race je vysoce zábavná reality show plná veselého urážení a neskutečných kostýmů, skvělých performancí, hláškování, které se vzápětí stává zdrojem nekonečného řetězce memů, referencí, ale také plná dojemných momentů, které ukazují důležitost sounáležitost queers a zdůrazňujících rovnoprávnost.

„Podtext Drag Race je ve skutečnosti houževnatost lidského ducha. Parta mladých kluků ostrakizovaných společností a často i vlastními rodinami, kluků, co si hrají s ‚holčičími‘ věcmi, je v podstatě takový akt zrady společnosti, které vládnou muži. A přesto tady jsou, kvetou a jsou úspěšní. Je zajímavé sledovat takový boj,“ popsal pořad RuPaul pro Hollywood Reporter v červnu 2017.

Drag se nebojí trapnosti, humoru za hranou. Drag performeři dávají všanc svoje fantazie v podobě extrémních poloh ženskosti, je to inspirativní, ale hlavně osvobozující. Pro ně i pro jejich publikum. „Drag je o hledání hranic identity, o jejím zesměšnění, má lidem připomenout, že jsme víc, než si myslíme. Jsme víc než to, co máme napsáno v cestovím pase. Lidé se neradi projevují, ale uvědomte si, že jsme pokračování síly, která stvořila vesmír. Ve chvíli, kdy tohle pochopíte, tak můžete mít opravdový večírek,“ definuje drag pro magazín Dazed RuPaul. A kdo jednou propadl kouzlu dragu, ať už jako divák nebo jako účinkující, nemůže než souhlasit.

Jana Patočková

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo... Další články.

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Kate | 6. 8. 2019 | 11:09

Gentlemen, start your engines and make the best woman win! Drag Race je úžasně návyková guilty pleasure, nemůžu se dočkat další sezóny!

+1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...